Už je to tak, mám nadpřirozený schopnosti. Dokážu nějak na dálku ovlivňovat věci kolem sebe, aby vycházely tak, jak se mi chce, přesněji jak se mi nechce. Vysvětlím.
Už to trvá tak rok, začalo to nenápadně, ale stupňuje se to a mně už to začíná bejt podezřelý. Prostě kdykoli se mi někam zase tak moc nechce, na poslední chvíli to kiksne. Samozřejmě to nefunguje na všechno, jen na osobní setkání, která většinou sama iniciuju, ale stejně je tom vždycky část lenosti nebo nervozity nebo něčeho, kvůli čemu se mi pak prostě pár hodin před akcí přestane chtít tam chodit. A tak si řikám, jak by bylo super, kdyby se ten člověk ozval s tím, že mu do toho něco vlezlo. A světe div se, on se skoro vždycky ozve. Jako dneska.
Nejdřív to byla zkušebna. Jasně, melu o tom už aspoň měsíc, že bych tam strašně ráda šla a že chci hrát a vůbec, a taky je to pravda, ale přiznejme si to, neděle ráno není zrovna moje nejaktivnější část týdne a že by se mi na to chtělo vstávat, když mi navíc cesta na místo určení potrvá hodinu, to se mi teda nechce. A jak tak nad tím dumám a přemlouvám sama sebe, že to bude super a že to za to stojí, přijde mi zpráva od Maude, že se v noci vůbec nevyspala a že jí hrozně bolí hlava, takže zkušebna se ruší. Měla jsem chuť si nafackovat za to, jakou úlevu jsem pocítila. Nevěděla jsem sice, co s načatým ránem, ale to se vyřešilo, jakmile jsem si na minutku sedla na postel a začala se mazlit s kočkou. Najednou jsem se vzbudila a bylo půl dvanáctý a mně bylo krásně, vyspaně a příjemně. A začala jsem přemýšlet, jak se zabavím před třetí hodinou, kdy se mám sejít s J. a jít na procházku po Vyšehradu. Jenže.
Venku nebylo moc vlídno, doma bylo teplo a mě najednou přepadla nechuť kamkoli chodit. To ta moje sociální fóbie, která mě čas od času zaplavuje a znemožňuje mi kontakt s veřejností. Prostě se mi najednou nechtělo jít ven a culit se, smát se, bavit se, odpovídat na otázky typu „jak se máš“, „co práce“, „co kluci“… bože, jak já tyhle otázky poslední dobou nenávidim! No a jak to dopadlo? Samozřejmě mi zničehonic přijde smska od J., že se pro něco stavil v práci a že ho tam hned chytli za límeček a že se nemůže utrhnout a že to tedy musíme odložit. No dobře, řikám si, mám tu Gilmorky a nemám problém strávit nad nima celej den, ale neni už to trochu divný?
V pondělí jsem volala několika klientům, jimž jsem se podvědomě vůbec nechtěla dovolat, protože mám z volání hrůzu (o tom možná někdy příště), a taky že jsem se jim nedovolala. Ve čtvrtek večer jsem se měla sejít s J., ale taky se mi moc nechtělo, a samozřejmě přesně na ten večer připadla návštěva bazénu a Molekuly, což se už nějakou dobu chystalo a prostě, to se nedá odmítnout. V pátek jsem měla vidět dva kamarády, na něž jsem vůbec neměla náladu (a neni v tom nic osobního, prostě někdy fakt nemám chuť nikoho vidět – teda spíš skoro pořád, ne jen někdy) a ani jeden z nich se neozval. A pak ten víkend. Kromě těch dnešních věcí mi kiksly i dvě věci včera. Byla jen ta babička, a tu jsem opravdu vidět chtěla, i když mě ty její návštěvy spíš zmáhají než aby mi dělaly radost. Ale prostě jsem ráda, že jsme v kontaktu.
Tak mi teda řekněte, vám tohle přijde normální? Nebo se ve mně vážně konečně probudily nadpřirozený schopnosti, po nichž jsem takový léta prahla? Už tak dva roky mi spousta lidí řiká, že jsem měla jít na psychologii a že umím perfektně uklidňovat lidi a že jsem skvělá na bůhvíco dalšího, ale kde se to ve mně vzalo? Kde se ve mně bere tolik stability, o kterou se můžou opírat mí přátelé (a dokonce i úplně neznámý lidi, viz kolegyně po certifikační zkoušce)? Já si totiž vůbec stabilní nepřipadám. A zvláštní je, že čím víc se lidem vyhýbám, tím hůř se pak cítím, tím hlubšímu nihilismu propadám. Vlastně to není vůbec zvláštní, asi to tak má hodně lidí, ale já bych s tím ráda něco dělala. Nevadí mi, že prosedím dva víkendový dny u Gilmorek, já zbožňuju Gilmorky, ale nemělo by mi to vadit?
Doma je pochmurná nálada, nikdo si mě nevšímá, táta kolem mě dneska prošel v kuchyni a pak mi zhasl světlo a na moje zavrčení prohlásil, že si mě nevšiml. Měla bych bejt ráda, ale nejsem. Něco visí ve vzduchu, je tu divný ticho, všichni jsou sklíčení ze špatných zpráv z okolí a já mám pocit, že se něco musí stát. Je to zvláštní, kolik pozornosti najednou věnujeme těm koťatům. Jako by to bylo to jediný, co nás drží na nohou. A přitom kolem nás krouží tolik ošklivejch věcí a nepříjemností. Je to divný mít dobrou náladu za takových podmínek, ne? Řečnická otázka, nečekám odpověď, jelikož ty podmínky neznáte. Spíš si tak povídám sama se sebou, to já hrozně ráda. Hej, m., jak se vede? – Hele, ani nevim. Ne, vážně, já to fakt nevim.
A stará kočka si už měsíc zevluje v pelíčku na gauči. No fakt, je v něm od rána do večera a už měsíc nezměnila lokaci. Přibližně jednou denně ji na minutu zahlídnu u misky se žrádlem nebo jak pod tím pelechem drápe koberec, ale to je tak všechno. Neni to taky divný?
Minulej tejden jsem měla pocit, že mám všechno naplánovaný a celkem pevně v rukách, ale je neděle večer a já si nějak nemůžu vzpomenout, co že jsem to chtěla dělat v pondělí. Nebo měla. Asi jsem měla někomu volat, ale komu a proč? Co bude dál? Co je to se mnou? Cítím se v pohodě, ale zároveň mě něco hrozně deptá a já nevím co. Proč mi všechno připadá tak divný? Jaktože nevim, jak se mám? A co na to Jan Tleskač?
8 reakcí na „Sere mě Valentýn. Ten článek s tim sice nijak nesouvisí, ale měla jsem potřebu se o to podělit.“
Páni, tohle vypadá na velké noční filosofování, které škodí zdraví 🙂 Často mám podobné stavy, napíšu článek, pak ho zase smažu, v konečné fázi jdu spát a ráno přemýšlím, proč jsem si sakra dělala hlavu s takovýma koninama 🙂 Vedeš zvláštní život, ale chápu tě, taky mám takový utáhaný, stereotypní čas, kdy jsem nejradši, když se akce ruší a já jen spokojeně zevlím 🙂 Ráno bude líp 😉
teda, jestli za to moje nevyspání vděčim tvejm nadpřirozenejm schopnostem, tak to teda pěkně děkuju
jinak mě dost překvapuje, že se necháváš ovlivňovat nějakym blbym svátkem. proč tě sere valentýn? proč se tomu poddáváš, já skoro vůbec nevim, že nějakej takovej svátek je, je mi to uplně u prdele řekla bych.. ať si každej věší srdíčka kam chce a kreslí si je třeba na prdel, nám to může bejt jedno, no ne?;)
Nejvic me na tobe desi, ze mi ses docela podobna
Taky si hraju na psychologa, mam stejnou sociofobii (a to se povazuju za hodne komunikativniho cloveka), jeste do toho mivam specialni "sentimentalni obdobi", (to je ta cast mojeho byti kdy nezvracim u romantickejch filmu) jen misto gilmorek koukam na jiny serialy, nebo hraju wow 🙂
A i kdyz te ten valentyn sere tak k nemu mas odeme veeelkou pusu :-*
Slyšela jsem, že si člověk svými myšlenkami danou situaci může ovlivnit. Nevím, co je na tom pravdy, ale u tebe to jako pravda vypadá xD. Zajímavé.
Co se týče nálady doma … Ano, neznám ty podmínky, proč … ale je možné, že je to jen obdobím. Celá ta atmosféra. Třeba i vaše kočka má nějaký zimní spánek xD.
čas by se mohl zastavit, což o to..
mno, sílu myšlenek nepovažuju za nic nadpřirozenýho. naopak, neznám asi moc přirozenějších věcí
mně se dřív, když se mi někam nechtělo, podařilo akorát onemocnět, ale teď už to mám taky jinak.
vzhledem k tomu, že realita je odraz mysli člověka, je docela pochopitelný, že změnou myšlenek se změní věci okolo tebe. akorát je fascinující, že to jde do takovýhle hloubky…
[1]: Jo tak to já tyhle články právě nemažu, protože to je na blogaření to nejzajímavější 🙂 To jen když články nedávají smysl, na nic se v nich ani neptám a nic neříkají, tak je raději nezveřejním.
[2]: Neni zač
Strhnout se nenechám, neřeším to, to byla jen taková poznámka na okraj 🙂
[6]: Jo, to zase umí moje máma. Když se jí nechce jet na chatu nebo na burzu, vždycky je jí najednou hrozně blbě
Vsadím se že jak odjedeme, hned se jí udělá líp. Taky jsem tohle dřív měla, ještě když jsem chodila na střední. Teď to mám spíš naopak, že když se někam hodně těším, zrovna mě bací angína nebo něco.
Hrozná haluz, já chci taky mít taků schopnost 🙂