Ještě chvilku to tu nechám, protože některý z vašich reakcí mě potěšily, ale asi ne moc dlouhou chvilku. Některý výlevy jsou holt prostě jenom výlevy a člověk si nepotřebuje pokaždý, když se koukne na svůj blog, připomínat, jak mu ujely nervy. Zase tak si v tom nelibuju.
(enter)
Tak jsem chtěla napsat nějakej pozitivní článek, ale zase jsem se nasrala. A dvojnásobně, protože tyhle věci jsou tady na denním pořádku a efekt žádnej. Proč já mám furt dokola poslouchat ty stejný kecy, když mě tu taky nikdo, ale naprosto nikdo neposlouchá? Nikdo si tu ani nevšimne, že jsem byla několik hodin pryč z baráku. Všem jsem tu naprosto u prdele.
(enter)
A jako by to samo o sobě nestačilo, ještě si to všechno musim znovu vyposlechnout před spaním, kdy mi i tak dá dost práce uklidnit se, meditovat a vizualizovat, abych se zabránila nočním můrám útočit na mě. Včera jsem tu vizualizaci zkusila prvně. Dalo mi hrozně práce se uklidnit a čím víc jsem se snažila, tím víc jsem cítila tu obrovskou nervozitu a zoufalost, která se ve mně převaluje. Je to až neuvěřitelný, jakou bolest v sobě člověk zvládne nosit a potlačovat a přitom si toho ani nevšimne. Ale nakonec to fungovalo a minulá noc byla klidná. „Jestli sis nevšimla, žiješ tu dva roky z cizích peněz“. Ne, vůbec jsem si nevšimla. Vůbec mě to nesere, vůbec z toho nejsem na prášky, vůbec mě to nepronásleduje každou zkurvenou vteřinu mýho života. Ale co s tím mám sakra dělat? Co se tu po mně vlastně chce? Nějakou dobu jsem bez výdělku, ale je to snad jedinej ukazatel mýho života? Znamená to snad, že nejsem k ničemu? Že nic nedělám? Co je to doprdele za názor? A co to půlroční studium psychologie, to se tady nepočítá? Co moje brigády? Co na tom, sakra, že se mi nezadařilo ve dvou pracech, lidem se stávaj horší věci. Tohle přece neni důvod dělat ze mě hovno u cesty a mluvit se mnou hůř než s nějakym smradlavym bezďákem v trambaji. Já jsem přece ještě pořád normální člověk, co má taky city, ne?
(enter)
Když mám dělat víc věcí doma, navrhuju, aby mi dávali seznam. Je mi buřt, co na něm bude nebo kolik toho bude, když budu mít před sebou konkrétní seznam, tak ho prostě provedu, odšrtám a bude pokoj. Koho by to zabilo? Nikoho. Ale to oni ne, radši na mě budou dennodenně řvát. No prosim, jak je libo, já ještě něco snesu. Možná.
(enter)
Snažím se, vážně se snažím. Uznávám, že by to bylo víc vidět, kdybych každej den na x hodin vypadla z baráku, ale copak tu nikdo nedokáže pochopit, že práce dneska zdaleka nemusí vypadat takhle? Že počítač už dávno není pouze záležitostí zábavy? Proboha kde to ty lidi žijou? Vždyť nebejt počítačů, tahle práce by snad ani nemohla existovat, je tu všechno. Denně odpovídám na x mailů, denně x telefonátů, denně prostudovat hafo materiálů – teď jsem snad hodinu mluvila s jednou klientkou, další hodinu jsem byla na schůzce s bossem a potom jsem odpovídala na spoustu emailů, a co? Nic. Nikdo si nevšimne, jen si furt mele to svoje o čučení do počítače a facebooku. A že jediný, co mě zajímá, je můj účes. Jasně že mě to sakra zajímá, když jdu ráno ke kadeřnici! A facebook? Vždyť i tam já kolikrát řeším práci. Jenže zase – má smysl se hádat? Nemá. Protože nikdo neposlouchá. Nikdo mě tu už dávno nebere vážně a jediný, co je ohledně mě zajímá, je kdy přinesu prachy a kdy uklidim barák. K čemuž se samozřejmě přibalí další spousta věcí, srovnávání s lidma, který mě vůbec nezajímaj, a tak tomu podobně.
(enter)
Ale co můžu dělat. Nic. Můžu jenom držet hubu a krok a do toho všeho bengálu doma se dál poctivě snažit řešit si to svoje. Dotáhnout věci do konce – ach, kdyby to tak záleželo jenom na mně. Ale nezáleží. „Kdy budeš mít prachy?“ – „Až vyřeším ty lidi, co momentálně řeším“ – „A kdy to bude?“ Jak to mám sakra vědět?! Ten zdržuje s tím či oním, ten zas nemá čas do půlky března – a co já s tím? Dělám co můžu, aby se to všechno událo co nejdřív a byl pokoj, ale je to prostě práce s lidma a já nemůžu na každýho řvát:“Pojď se mnou řešit tvý problémy hned, protože si potřebuju vydělat“. Ale snažím se. Nebo si snad někdo myslí, že mě tenhle stav baví? Vážně je vůbec možný si tohle o mně myslet?
(enter)
A pak ještě dostanu finální seřev za to, že svoje pocity ventiluju na blog nebo na facebook. Že je to moje soukromá věc, do který nikomu nic neni? Pche. Whatever. „Mám snad ještě právo prohlížet si věci na svym notebooku“. No jasně, ale svoje věci. A ne moje. Ne moje fotky, který jsou kolikrát intimní a osobní. Ne moje dokumenty. Ne moje složky. Ne můj posranej facebook, ne můj posranej blog.
(enter)
Jenže co mám dělat? Co mám dělat jinýho? Jak to mám ze sebe jinak dostat, aby mě to nedojebávalo a nehonilo ve spánku, jak se toho mám zbavit, když mě tu KURVA NIKDO NEPOSLOUCHÁ!
(enter)
P.S.: A jestli si tímhle článkem vysloužím letenku z AK, to už je mi taky jedno. Žijeme v demokracii, takže komu se to nelíbí, ať mi klobouk políbí, já mám na starosti důležitější věci než kontrolovat svoje vyjadřování. Tečka.
20 reakcí na „Kurva, kurva, kurva! A už toho mám fakt všeho dost“
Vravieť nasranému človeku aby sa ukľudnil je zbytočné.. a ja Ti to aj tak cpať pred hubu nebudem. Len to zo seba daj pekne von.. niekedy to musí ísť preč. Vždy lepšie ako zadržovať hnev a potom ním niekomu ublížiť. Čo Ti povedať, čím Ťa potešiť? Nič a ničím. Skús si do niečoho poriadne zakopať. Si jedna z mála, ktorej články si vždy prečítam celé. Od začiatku po koniec. Od prvej bodky po poslednú. Tak sa drž A DAJ TO VON!
Já ti nevím, co ti na to říct, koukám na to z pozice dcery, která je momentálně závislá (nedobrovolně a podobně nepříjemně, otázky na prachy, téměř na denním pořádku) na svých rodičích a zároveň z pozice matky dvacetileté dcery, která před rokem a půl odešla ze školy a od té doby nedělá vůbec nic, nic (snad kromě dluhů) a já nejsem schopná s ní naprosto pohnout. Kdyby dělala to, co ty, byla bych vděčná, byla bych vděčná za upřímnou snahu, protože kromě peněz, které nám zoufale chybí, odchází do hajzlu náš vztah, spíš už tam je a to mě strašně ničí. Zároveň si říkám, co by asi psala na blog ona, jak jí prudím, když se ptám jestli si nechce najít práci, jak jí sere, když chci, aby sakra uklízela aspoň svůj vlastní pokoj, který, přísahám, vypadá jako doupě bezdomovce a jak jí mám vlízt na hrb, protože ona chce jen spát, jíst a sem tam si vyrazit. Jsem zoufalec, vyžírám si to do dna na obou frontách. Jako neschopná dcera i jako neschopná matka. Tak, co ti na to říct, tvoje budoucnost je před tebou a přijde, jen musíš ještě chvíli vydržet, jsi na začátku a máš spoustu možností. Neznám tvé rodiče, ale ty ano, myslíš, že to dělají proto, že tě chtějí ničit, nebo proto, že se o tebe do budoucna bojí a připadají si bezradní, protože nevědí jak o tom mluvit v klidu a tak ten strach, vyjde na povrch jen v napjatých okamžicích a pak zákonitě skončí křikem nebo hádkou? Tak to totiž mám já u své dcery. Nevím jestli ona věří tomu, že jí mám ráda, i když se na ní zároveň neuvěřitelně zlobím.
Také nevím, co říct. Já.. jsem měla blog, který jsem milovala, byl to můj deníček, jediný přítel, ale pak jsem ho smazala, musela jsem. Vím jak je tenhle pocit, když "všechno co děláš je špatně" dokáže naštvat, hlavně když víš, že prostě něco děláš, nebo, že se alepsoň snažíš, jen to nikdo neocení.Dyštak mi napiš na můj email, ráda bych s tebou pokecala, jen napiš odkud jsi nebo tak, abych věděla
Já rozhodně nejsem ten, kdo by ti měl radit. Článek zní dost svízelně a pokud je na Tebe Tvoje rodina taková, je to smutný a od nich nehezký.
Snad máš v životě aspoň něco (někoho), co tě těší a uklidní.
Hodně štěstí.
m., tvoji rodiče zjevně nemaj nejmenší touhu dosáhnout nějaké dohody a ani si nemyslím, že by šlo hlavně o peníze (ač už to je smutný)… zjevně se prostě chtějí hádat a žádný VĚCNÝ argument je nezastaví, nejpíš budou ochotni vymyslet si sebevětší blbost, jen aby si na tobě mohli zhojit nějaké vlastní mindráky,
mně v podobné (i když ne tak vyhrocené) situaci pomohl ledový klid (nejen navenek – ono to pak i líp myslí), sebejistota a hlavně brutální tvrdá upřímnost. když se rozhodneš, že se prostě nebudeš hádat, vrátí se jim jejich hněv v plné míře a tebe se ani nedotkne. ale tvoji situaci neznám úplně přesně a těžko radit.
pokud bys měla obavu o soukromí tady na blogu, tak s tím pomoct můžu (kdyžtak mail)
Další co to doma nemá lehký. To já když jdu na dvě hodiny ven tak naopak probíhá křížový výslech. Chtěla jsem jít na vysokou, ale ze strany rodičů jsem se podpory nedočkala. Na tohle nepomáhá nic, jen s ledovým klidem odpovídat stále dokola stejně, dokud to neráčí pochopit. U nás jsem to dopracovala tak daleko, že se už radši nikdo na nic neptá.
[Smazaný komentář] Pán je gurmán….
Tvou situaci ti nezávidím, jsem jen o pár let starší, ale s podobnými pocity se potýkám taky.Už dávno nežiji s rodiči, ale pubertu jsem měla horší, než poslouchat jen výčitky. Kdyby aspoň tak měli o mě rodiče zájem… Možná se jen snaží tě posunout dál, ale jestliže jsi citlivá duše, tohle tě jenom ubíjí. Zkus jim to říct, i když neznám vaše poměry a nejspíš jsi jim to už řekla.. Ale opakování je matka moudrosti a nejen děti potřebují navádět tím správným směrem Tuto situaci já řeším ve vztahu k manželovi a pokaždé když zapomene a snaží se mě kritikou vybičovat k lepší práci, normálně mu nadrzo řeknu ať si s ní jde do háje, že mě tím akorát shazuje a bude to ještě horší a ke všemu budu na něj nasraná a nesnášet ho, dokud se nesklidním, což někdy trvá i týden. Protože ta jejich positivní kritika je jen snůškou výčitek a ubíjení kvalit člověka. Nevím proč si lidi myslí, že čím víc budou podrývat a ubližovat, tím se ten druhý bude víc snažit. Problém je že skoro nikdo neví co je positivní kritika a tak berou kritiku jako shazování chyb a omylů toho druhého, jako by o ni sami v životě nenasekali dost chyb… Pořád myslím na to, že já taková nebudu, že tohle svým dětem neudělám,už mám dvě a je opravdu těžké(někdy) nespadnout do toho kolotoče výčitek. Sama se snažím nejdřív pochválit to dobré, co se jim nepovedlo a pak upozornit na nedostatky, které můžou zlepšit. Ale jsem taky jenom člověk a občas mi nervy ujedou… Tak hlavu vzhůru a drž se, mě docela pomáhá, že jsou na světě lidi, kteří jsou na tom hůř než já. A věř mi, mnohem horší je nezájem rodičů, anebo když jim děláš boxovací pytel, než nepřiměřená kritika ( i když tobě se to zdá jako ta největší křivda). Ale slunce vyjde zase každé ráno, určitě máš i příjemné chvíle s rodiči, mysli na ně.
Pardon mám chybu : pochvílit to dobré, co se jim povedlo
Už zas : pochválit. Kolikrát čím víc se snažím, tím víc dělám hrubek.
Síce ti to možno nepomohlo ale práve si ťa vypočulo niekoľko ľudí – medzi nimi aj ja.
Ja som druh človeka ktorý to v sebe dusí hodiny, dni, týždne, mesiace, alebo aj možno aj roky. Voda v tlakovom hrnci vrie a vrie, až nakoniec sa to skončí totálnou explóziou a dosť často to nedopadne dobre… no hej, keď vybuchnete práve v miestnosti plnej spolužiakov a triednej učiteľky.
Niekedy je skutočne užitočné si do niečoho kopnúť, zahryznúť sa do vankúša – aj keď ja som to často nerobila, to mi vtedy bolo fakt mizerne. Mojim ventilom je si všetko vypísať, nech z toho vznikne akákoľvek blbosť, chcem sa niekomu zveriť – najlepšie cudzincovi, ten ťa nepozná. Jednoducho nechať plynúť pocity, uzamknúť ich buď na papier alebo do článku. Potom šálka čaju či kávy a ide sa ďalej… aj keď ja som poradca (s prepáčením) na h*vn*.
Neber, to tak, že se za tebe snažím je tupě postavit…ale…já ti přísahám, že doma zažívám úplně to samé. Ačkoli ještě nejsem v produktivním věku, mám doma tu samou pakárnu, která se potom bije ve mě samotném a já mám byť jen z jediného kecu mých rodičů permanentně depku. Nevím proč, když jsem si přečetl tenhle článek, jako by mě osvítilo a uklidnilo to, že někdo má přesně ten samej problém…ty máš ale výhodu v tom, že se ti to podařilo alespoň někam vysypat. K tomu už se snažím donutit hodně, hodně dlouho…
Seznam jsem se už pokoušela vymámit několikrát, jenže "víc pomáhat" zřejmě zahrnuje jen věci, které jsem neudělala a ne věci, které bych udělat měla, takže je to asi neproveditelné. A když něco udělám, stejně si toho nikdo nevšimne. Těšit tě může jedině to, že to není napořád.
Aloha – dík za komenty u toho článku o webovkách. Ještě poprosím, pokud jseš hodně vzteklá, nechtěla by ses odreagovat vyplněním poněkud konkrétnějšího dotazníku na to stejný téma? Pouhých 20 otázeček…
http://www.vyplnto.cz/databaze-dotazniku/webove-stranky-z-pohledu-nav/
Děkovali!
Tak, a teď si jdu přečíst ten článek!
Woohoo.
Tak předně, moje matka i manželovi rodiče mají naprosto stejný postoj: hledat práci znamená chodit po venku a sedět ve frontě na pracáku. To, že se dnešní trh práce odehrává především virtuálně nepochopěj a nepochopěj…
[1]: Bodl by mi boxovací pytel. Díky, že do mě nehustíš uklidňující kecy, začínám na to být alergická
[2]: Jasně, ono je třeba si uvědomovat, že na každym šprochu je pravdy trochu a já bych taky mohla psát články o tom, jak si tu žiju v pohodě, jak neplatim nic za ubytování a stravu atd. Na tohle si rozhodně nechci a nemůžu stěžovat. Ale co je tu úplně k zbláznění, je ten přístup, ta komunikace, která tu naprosto neprobíhá nebo vázne. Všechno se to zúžilo jen na řvaní, neustálý vyvztekávání se na mně a povětšinou úplně prázdný argumenty, který by mě nemusely vzrušovat, ale vzrušujou. Ničej mě. Protože mě ničí fakt, kam až to zachází. A nemůžu s tím nic dělat, protože na každou debatu musí být dva, a tady jsem to prostě jen já a na druhý straně máma, která mě nenávidí snad už i ve spánku. Ne, to by bylo silný slovo, ale rádi mě teda rozhodně nemaj, nebo mi to aspoň už sakra dlouho nedali najevo. A přitom to jediný bych potřebovala, to jediný je na světě důležitý. Sakra ať mě třeba vykopnou na ulici, ale ať na mě přestanou nahlížet jako na toho nejposlednějšího losera…
Já vím, proč to dělají – přesněji proč to dělá máma. Přesně proto, že neví, co dělat, a neposlouchá, když se jí snažím navést nebo jí to říkám přímo do očí. A já už to nemůžu vyřvat hlasitěji. Já chápu, že se o mě bojí a že chtějí, abych se dala do pořádku a aby se mi dařilo. Ale to já chci taky, vždyť já chci taky odsud vypadnout, takže máme společnej cíl. Ale jak se mám postavit na vlastní nohy, jak mám bojovat, jak za tim cílem mám v klidu a s radostí jít, když tady zažívám tohle? Když mě v tom ti naprosto nejbližší lidi v mym životě nepodpoří, spíš naopak?
Jinak nevím, jaká je u vás konkrétně situace, ale co zapracovat a najít jí sama práci nebo brigádu? Nebo ji poslat na konzultaci ohledně hledání práce? Možná je líná, možná jen neví, co hledat – fakt je, že nabídky práce jsou teď vážně na prd a kdo nemá kontakty, nemá nic. Možná kdybys tohle zařídila bez jejího vědomí a pak jí ty možnosti sama předložila, hůř by se jí vymlouvalo.
[3]: Teď nemám na pokecy zrovna náladu, ale kdyby náhodou, vzpomenu si na tebe 🙂
[Smazaný komentář] Jakou neschopnost?
Já si neschopná nepřipadám.
[4]: No, někdo by se našel, ale to víš, od rodičů by to člověk potřeboval nejvíc.
[5]: Já si nemyslím, že tady není touha, spíš chybí to poslouchání. Ono taky když v sobě máma už měsíce pěstuje vztek ke mně, tak se není moc čemu divit. Obvykle je na mě hnusná celej den už od rána a je úplně jedno, v kolik hodin vstanu, co řeknu nebo co udělám. Vždycky si něco najde.
[8]: Vědí to velmi dobře a utahujou si z toho. "Nojo, já ti zase nesmim nic říct, protože ty seš ta citlivka, tebe to rozhodí…". Pravda je, že mě nikdy nenepadlo, že se něčeho takovýho dočkám od vlastní mámy. A pak ještě přijde seřev, že se ventiluju tady. Ale copak můžu dělat něco jinýho?
Jinak mi mluvíš ze srdce. Drtivá většina lidí nemá představu o tom, že slovo kritika nemá ve svym původu negativní kontext, že se jedná prostě jen o zhodnocení a nastavení zrcadla.
A že pozitivním přístupem lze dosáhnout mnohem větších výsledků? Nikdy nepochopim, že to máma nechápe. Kor když jsem jí to sama už tisíckrát řekla i dokázala. Nepochopim.
Já to mám právěže všechno dohromady, nezájem, vylejvání si zlosti i neustálý kritizování. Je mi jasný, že miliony lidí jsou na tom hůř než já, ale to nedělá z mejch problémů menší, protože jsem z toho na prášky a obávám se, že si z toho ponesu následky po zbytek života, jakkoli objektivně se na to dívám. Tohle nechutný klima prostě musí zanechat stopu i na úplně normálním člověku, natožpak na mě, která jsem si vždycky všechno moc brala. Mí rodiče jsou jinak skvělí, ale tohle teda nevím, jestli jim budu schopná odpustit. Kdoví, možná že za pár let to uvidím z jejich úhlu pohledu, ale doufám že ne, jedině tak dokážu zabránit tomu, aby se to opakovalo na mých dětech. Nikdy bych si neodpustila, kdybych svoje děti takhle vydeptala, kdyby moje děti takovýhle věci psaly na blog a byly tak psychicky rozházený jen ze mě.
[11]: To mi povídej, já to v sobě taky dusim, ale někdy to prostě fakt nejde, někdy to musí ven, jedno jak a kde. Blog je krásnej právě v tom, že si to tu přečte spousta lidí, co mě neznaj, a jen minimální množství mých přátel, a ti to proti mně rozhodně nijak zneužívat nebudou. Naši to vidí jinak, hrozně se bojí a zakazují mi psát sem o spoustě témat. U většiny z nich by mě to samotnou ani nenapadlo, taky nejsem blázen, abych zveřeňovala všechno, ale zase si myslím, že to s tím strachem kolikrát přeháněj. Je to prostě jen blog. Miliony lidí píšou do blogu svoje intimní informace a procento těch, kterým se to krutě vymstí (jako že je třeba někdo vykrade na základě adresy nebo toho, co píšou o svojí domácnosti), je minimální.
[12]: Přesně pro tenhle typ komentářů ten blog vedu. Přesně proto, že mě těší, když tím někoho uklidním a ukážu mu, že není sám, mě baví tyhle sračky zveřejňovat. Upřímně řečeno, vypsat se je fajn. Ale najít někoho, kdo je na tom stejně? To se nedá srovnat, to je úplně jiná liga.
[13]: Amen.
[15]: Tak zase tohle chápu, já práci "hledala" z domova skoro rok a k ničemu to nevedlo. CVček jsem rozeslala na stovky a v životě mi nikdo neodpověděl. Jediná cesta je přes známý a nebo na kliku, prostě vypadnout z baráku, vlízt do prvního podniku a ptát se. A neustat, dokud tě někde nevezmou. Jinak to v týhle době nejde, u toho kompu sedí všichni.
Ale já už práci mám a ta se z velký části odehrává právě u toho pc nebo u telefonu, pár schůzek týdně, a to je tak všechno – zatím. Samozřejmě postupem času budu mít toho běhání víc, ale zatím je to v rozjezdu, takže si vystačím. Ale to neznamená, že nic nedělám. Vždyť přesně proto jsem si tu práci vybrala, abych nemusela bejt x hodin někde mimo domov,a teď jsem za to trestána a shazována. To je úplně na palici.
Tvou situaci znám. Odešla jsem ze školy, což se posléze ukázalo jako dobrý nápad, i když se hlásím znovu. Ale to údobí, než jsem si našla práci byla hrůza. Pořád jsem slýchala, jak nic nedělám, přitom nikomu nedošlo, že mě to třeba taky trápí. Nikdo se nezeptal, jak se mám, vždycky jen přišel křik a výčet toho, co jsem neudělala. Teď práci mám, ale stejně to není ideální. O peníze ani tak nejde, i když finanční zátěž máme velkou. Díky jedné rodinné tragédií jsou rodiče rádi, že jsme po hromadě a vědí, že dělám to nejlepší, co umím, ale hold mi někdy přijde, že i tak to není dost. Pořád se najdou chvíle, kdy po křičí, že tohle jsem neudělala a tohle taky ne. A občas jsem už dost zoufalá a jsem kousek od toho vykřičet na ně, kdy jim konečně budu dost dobrá.
Ale když vázne komunikace, co s tím člověk nedělá. Tvý rodiče slepě vidí jen to svoje. Nemyslím si, že tě tvá máma nenávidí. Vztek je svině a dokáže zakrýt lásku velmi snadno. Hold ti asi neuvěří, dokud neuvidí výsledky = peníze. Snad se to pak změní
A k tomu blogu. Byla jsem dřív na blog.cz. Ale tátův kolega z práce našel můj blog, ukázal ho tátovi a to byl konec. Od té doby jsem ho podmínila registrací. Mý rodiče asi tuší, že něco takového mám, ale nemají ke mě přístup a ani bych to nechtěla. Jsou prostě věci, které ne, že nemusí vědět, klidně bych jim je řekla, kdyby se zeptali, ale vyhovuje mi mít takové místo, kam nemůžou, pokud to nedovolím. Navíc vím, že by mi dělali přednášky o tom, o čem se nepíše. Vím moc dobře, co chci, aby druzí věděli a co ne