Nemůžu jinak než začít právě touhle knihou. Byla pro mě klíčová při počátečním studiu meditace a snažení se o nalezení vnitřního klidu. Věřím, že každý, kdo se právě seznamuje nebo by se rád seznámil s meditováním nebo prostě jen hledá nějakou cestu, jak uklidnit sám sebe, ztišit ty neustálé přívaly myšlenek a negativních emocí a najít v sobě klid, který pak skrze něj bude zářit i na ostatní lidi, měl by začít právě s touto knihou.
Co mě na ní nejvíc zaujalo? To, že ke mně přišla, když jsem ji potřebovala. Bylo to to pravé, co jsem měla číst, co jsem měla prožít, co jsem si musela uvědomit. Našla jsem v ní tolik podnětných myšlenek, uvědomila jsem si tolik důležitých věcí, posunula mě zkrátka nesmírně kupředu a bylo to přesně to, co jsem hledala. Co víc si přát? (Knize navíc předmlouvá sám Dalajlama, což pro mě bylo jistým signálem, že půjde o něco dobrého, kvalitního. A nespletla jsem se)
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Řekla bych, že si spíš ta kniha vybrala mě. V podstatě jsem hledala cokoli o meditaci, protože mě to téma zaujalo, chodila jsem na meditační kurz a chtěla jsem se dozvědět víc. Má duše navíc volala po vnitřním klidu, po míru a rovnováze, takže když jsem v knihovně uviděla knihu s takovým titulkem, no mohla jsem ji tam snad nechat? 🙂
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Duchovní, inspirující
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Pochopit
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Kniha nemá postavy, jen skutečné lidi. Kdybych si ale z těch měla něco vybrat, pak bych chtěla najít klid, jaký našli oni. Chtěla bych skutečně pochopit, že svět jak ho známe je jen velkou iluzí, což ale není špatná zpráva, právě naopak. Chtěla bych se radovat z toho, co jsem se dozvěděla, a být schopná to aplikovat. Zatím stále bojuji s myslí a jsou to spíš takové ostrůvky v čase, kdy jsem skutečně klidná a zaplavují mě příjemné pocity. Je toho prostě zatím málo, přesto jsem však mnohem moudřejší, než jsem byla – i díky této knize.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Tahle kniha je vlastně celá pozitvní, nebo spíš neutrální. Není to žádné sektářské přeoptimističtělé pojednání o tom, jak být ultimátně šťastný, jsou to tichá, klidná slova, která – vezme-li si je člověk opravdu k srdci – ho mohou dovést k pochopení toho, co to štěstí je, co si vlastně jeho srdce žádá, co potřebuje a jak to získat. Je to ale pouze povídání, které můžete nebo nemusíte vyslyšet, to je jen na vás.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Zejména v druhé polovině knihy mi začalo vadit až přílišné odkazování na Boha. V první polovině člověk ještě chápe, že se tím nemyslí Bůh křesťanský ani žádný jiný, že jde v podstatě o pojmenování naší duše, naší podstaty. Že je to filozofický pojem. Ale v té druhé už to na mě chvílemi působilo až příliš křesťansky a říkala jsem si sakra, že ona to přece jenom je nějaká skrytá propaganda. No ale i kdyby byla, ta kniha pro mě stejně měla nesmírný přínos a bylo důležité, že jsem ji četla. A kdo ví, možná že když jste sem teď přišli, i vy si ji potřebujete přečíst 🙂 Jste-li aspoň trošku duševně naladěni, směle do toho a dejte mi vědět, jak se líbila vám.
Moje soukromé hodnocení: ****
3 reakce na „Vnitřní a vnější mír cestou meditace, Rajinder Singh“
S meditacema si taky pohrávám 🙂 někdy dokonce mimoděk. Docela bych si to i přečetla, jen ty kydy o Bohu by mě trochu štvaly
Mě to taky dost iritovalo, ale je třeba na to nazírat z toho filozofickýho hlediska jako že Bohem se myslí naše vlastní duše a tak, pak to jde a člověku to i dává všechno smysl 🙂 Ostatně, vždyť se říká, že Bůh je v nás, že my sami v našem nejhlubším nitru jsme Bohem, takže to do sebe opravdu zapadá. Mně to teda pomohlo mnohem víc než kdyby mi někdo začal cpát křesťanství nebo tak něco, protože díky týhle knize si uvědomíš, že jakkoli to pojmenuješ, pomoc si můžeš přivolat sám, sám ze sebe se můžeš dobíjet a zklidnit, sám ze sebe můžeš duchovně růst. Je to spolehnutí se na vlastní nitro a ne na něco někde mimo. Je to naslouchání tomu, co skutečně je uvnitř tebe, ne modlení se k něčemu, co možná poletuje někde venku a možná si tě to všimne, ale možná taky ne. Ať už filozoficky nebo nábožensky, mně to pomohlo 🙂
Je důležité na jakou knihu člověk padne. A ještě důležitější je nepodlehnout sladkým líbivým formulacím. Na psané slovo se dívat s nadhledem. Papír prostě snese všechno. Mohl bych ti doporučit i Pundžu.