Je sobota. Zírám do hor a snažím se vyčistit si hlavu, ale moc mi to nejde. Mám ji plnou otázek a vzteku na Ashleigh.
Angínu už jsem přechodila. Nakonec jsem se obešla bez antibiotik, pomohl asi čas (trápila jsem se s ní celej tejden) a taky heřmánkovej čaj s medem, kterej kdybych měla dřív, možná bych si i leccos ušetřila. Stopangin byl dobrej jen zezačátku, pak nějak začal stávkovat a už nic nezmoh. Za zdejší napodobeninu Strepsils jsem dala šest euro a fungovalo to přitom míň než hallsky, a brufen přestal zabírat tak po dvou, třech dnech, takže ten zbytek jsem si užila v bolestech a… no, v angíně.
A aby toho nebylo málo, v pondělí se k tomu přidal zánět spojivek. Naštěstí pro mě, Baux ho prodělal jen pár dní přede mnou a Ashleigh mi na mé požádání věnovala jeho kapky, který mě z něj vykurýrovaly prakticky ihned, takže mě to trápilo jen nějakej den, dva, a hlavně po ránu, kdy jsem se budila s totálně slepeným okem, což nebylo příjemný.
A naše rodinka dokonale zapomněla na moje narozeniny. Pětadvacátý. Po pěti letech číslo, na němž mi i celkem záleželo.
A hned po angíně a zánětu spojivek, když se mi konečně začalo blýskat na pár fajn dní, jsem to dostala a nemůžu se tudíž koupat. A do toho samozřejmě zase bolesti.
Připadám si jako feťák, prakticky celý tři tejdny do sebe pěchuju brufen a další utěšovadla ve snaze zbavit se těch či oněch bolestí, a tak místo abych si tu dopřávala příjemnej detox horskym vzduchem, je mi nějak čím dál tím divněji, protože to nemám ráda, takhle si zasírat organismus. Ale bohužel nejsem z oceli.
Celou tu dobu si říkám, ještě že mám pana M.. Díky němu se to tu dalo přežít, i když to pro mě v podstatě skoro celý stálo za houby, aspoň někdo měl starost a skutečně se zajímal a taky nezapomněl a na moje narozeniny mě potěšil vymodleným dárkem, pro nějž jsem chodila slintat do Claire’s v Crawley už od května (a v podstatě jsem to chtěla už několik let), krásnýma cibulkama na řetízku. Omylem mu místo stříbrných poslali ty bronzové, tak uvažuju, že bych si je při příští návštěvě Crawley vyměnila (prý to jde), a nebo taky ne, možná si je nechám jako památku na Itálii. Uvidíme.
Celkově mám z toho pohybu zvláštní pocity. Lidi tu za moc nestáli – minulá parta s Davidem, Nicolou, Georgem, Eve, Megan a Ericem byla o sto procent lepší a cítila jsem se tu s nimi jako něčí známý, přivedený do nové skvělé party. Teď si tu připadám jako xté kolo u vozu a moc nepomáhá, že jsme na tom s panem M. stejně, pořád je mi z toho smutno, že se o nás Ashleigh tak málo stará a že to tentokrát stálo za prd i co do lidí.
Prakticky každej večer z druhý poloviny pobytu se jezdilo do restaurace na večeři – bez nás. My dojídali zbytky. Nebyli jsme na člunu, nebyli jsme v cukrárně, pana M. vzala jen jednou na zmrzlinu a nás oba jednou na nákup, abychom pomohli a aby nejela sama, protože se tu hrozně bojí řídit (pravá strana jí nesedí), několik večerů jsme si nemohli jít lehnout, protože jsme hlídali caparty, a i když by se v klidu ohlídali sami (prokrindapána dyť už jsou to velký děcka!), přece nemůžou bejt dětičky o samotě, a tak jsme šli spát až kdovíkdy a ráno jsme si zase vyposlechli, že musíme vstávat dřív, protože v devět už musí být všechno ready, všechny židle na terase připravené a opentlené polštáři, které se bůhvíproč na večer uklízí, všechna lehátka u bazénu nachystaná, bazén odrolovaný, terasa zametená, nádobí od večera (převážně tuny sklenic od vína) umyté a uklizené, zameteno, polštáře na gaučích načechrané a vůbec všechno připravené na to, aby mohli všichni scházet dolů do naklizeného a hned to zase všechno zaprasit a zpřeházet.
A do toho tuny žehlení mizernou žehličkou, která nespolupracuje. A žehlení furt dokola, protože i když se tu party lidí vystřídaly jen tři, každodenní přesuny lidí z pokoje do pokoje si vynutily každodení přestílání dokonale čistých, jednou použitých postelí, a všechno to ložní prádlo se samozřejmě muselo vyprat, vyžehlit a znovu navléct… no ještě že aspoň Baux si dal s tím pomočováním postele pokoj. Udělal to několikrát zezačátku a pak už klid – nebo jsem to možná nepostřehla, protože se to o starala Ashleigh. No, aspoň o něco.
Snažím se držet si klid, s nímž jsem to zvládala celou dobu, ale přestává mi to jít. Už mě totiž vážně nebaví, že když mám poprvé a dost možná naposledy možnost prožít tři týdny dovolené v Itálii, posere se mi zdravotně skoro všechno, co se posrat může, a tak jediné, co z toho mám, je pár unylých fotek, při pohledu na něž si vzpomenu tak akorát na to, jak mě bolely oči a jak jsem byla unavená z toho, že jsem si ani nemohla jít pořádně lehnout, když jsem furt musela za někým běhat, umývat sklenice a natřásat polštáře, aby za mnou nemusela pořád chodit a připomínat mi to (to ona ráda).
Snažím se meditovat a připomenout si vděčnost za to, že mě sem vzala, ale nějak se mi jí nedostává, tím spíš, že jsem doběla rozčilená, že z původních dvou týdnů, na něž jsme sem jeli, se nějakou záhadou staly tři, a nikdo to nijak nekomentoval, nikdo nám to vlastně ani neřekl a já tomu za prase nemůžu přijít na kloub. Prostě byly dva týdny pryč a o odjezdu se pořád nemluvilo, tak jsem to naťukla a bylo nám oznámeno, že za týden. Tečka. A neuděláš nic.
Říkám si, nebuď blázen, buď ráda, že tu jsi, a využij toho nejlépe, jak to jde, ale mně to prostě nejde. I když jsem ráda za šanci sedět pár hodin na terase jen s notesem a výhledem do hor, když zase jednou vypadli nakupovat, v kudle se mi otvírá kapsa při pomyšlení, že oběd jsem si musela vylovit z odpadkového pytle, protože tady nic moc jiného nebylo a těm těstovinám prakticky nic nebylo, jen se rozhodla, že už je nechce, zatímco celý zbytek osazenstva si tu denně hoduje po restauracích, pizzeriích, vinárnách a podobně. Nevím, jestli jim to závidím. Ani snad ne. Měli jsme se tu s panem M. o těch příjemných opuštěných večerech docela dobře, hlady jsme netrpěli a dopřávali jsme si i kapku vínečka nebo dobře chlazeného Budvárku z Coopu. Ale je mi to líto, že se o nás tak málo starají. Člověk se bál, že po tom poměrně odloučeném způsobu života, co jsme doposud vedli jakožto au-pair couple v podstatě live-out, bude náročné zvykat si na to, že máme být členy rodiny. A ono je to nakonec spíš tak, že jsme pořád live-out, jen jsme nuceni bydlet in a od rána do noci bejt furt ready a po ruce. Je to prostě divný. Neskutečně se těšim zpátky do Anglie.
P.S. Koho z vás baví sledovat moje kibicování pod příspěvky do Designérského Pranýře, možná vás bude zajímat i dnešní speciál s hostem 8) Kdopak tím hostem asi je…
14 reakcí na „„Dovolená“ se chýlí ke konci. Potřebovala bych nějakou skutečnou.“
Rád tě čtu, ale určitým věcem nerozumím. Jseš tam přece něco jako služebná, špičkově placená, ale pořád jen služka. Jak můžeš čekat, že tě budou pořád zvát do podniků a platit za tebe útratu. Vždyť si přece sama můžeš někam zajít. A místo lovení odpadků si aspoň objednat pizzu. Podle mě jen trpíš nepřesně pochopenou a vymezenou rolí v té rodině. Poprvé tě víc brali sebou z čistě toho důvodu, že jsi tam byla sama a poprvé. Teď jseš tam dávno rozkoukaná a s přítelem, tak se jistě čekala větší samostatnost, nemají pocit, že by ti museli zajišťovat program a zábavu. Aspoň tak si to myslím. Vyprdni se na babu, plň nezbytné úkoly, ale jinak si jeď po vlastní ose. Jo a už dávno mě štve ten termín grammar nazi, to je vážně hnus, co takhle napsat milovník pravopisu, to by znělo lip
[1]: Já tu ale nejsem služebná, nebo aspoň nemám být. Jsem au-pair, to znamená člověk, který k tobě přijde žít jako nový člen tvé rodiny. Pomáhá s domácími pracemi, dětmi a zvířaty výměnou za životní náklady včetně právě jídla. Ashleigh není náš zaměstnavatel, má být naše "host mum" neboli náhradní máma. A to teda rozhodně není.
Že rodina platí au-pair jídlo, je zcela běžné. My obvykle dostáváme na jídlo peníze a řešíme si ho sami, protože bydlíme odděleně, a tak se i stravujeme odděleně. Tady to ovšem nejde, jsme tu na samotě, v jednom baráku pouze s přístavkem, kde máme jen postel a sprchu. Stravujeme se tudíž s rodinou a máme se s ní stravovat – před odjezdem nás i znovu ujistila, že si nemusíme dělat starosti s eury, že je všechno na ní. Plán byl, že budeme jíst s nimi. O večerech o samotě a živení se zbytky nepadlo ani slovo a krom toho vůbec nejde o to, že by za nás utrácela – zaprvé taková byla dohoda a zadruhé i kdyby nechtěla, my bychom si rádi jídlo zaplatili sami, jen kdybychom mohli strávit trochu víc času s lidmi, kteří si hrají na naši náhradní rodinu, a přitom nás neustále nechávají doma, když se dějí jakékoli zajímavé akce.
Jak si objednáš pizzu v Itálii, když neumíš slovo italsky, bydlíš v prdeli světa a nemáš žádné kontakty na místní pizzerie? Na netu je nenajdeš, je to fakt prdel světa 8) Krom toho se měla na oběd (a s oběděm) vrátit, jenže se zdržela v nemocnici a teprve když už jsme šilhali hlady, zavolala, ať si něco najdeme a najíme se sami, že nestíhá.
Samostatnost od nás rozhodně nikdo nečekal. Už proto, že tu není kam jít a co dělat. Není tu žádná osa, po níž bychom si mohli jít, kromě dělání toho, co všichni ostatní – válení se u bazénu a koupání, (což jsem bohužel skoro celou dobu nemohla), datlování do notesu, čtení si, hraní na kytaru a podobně. Není tu žádná vesnice nebo městečko, kam bychom mohli jít za "programem", ne bez auta – a řídit tu nemůžeme, pana M. na to nepojistili, že je moc mladej.
Dělám to, co říkáš. Plním nezbytné úkoly, jichž je ovšem poměrně znatelné množství, rozeseté do celého dne, a mezitím si dělám svoje. Jenže toho není moc, co bych tu mohla dělat, a místo toho jsem mohla být zpátky v UK, chodit na cleaningy nebo jezdit na výlety, mít volnej víkend a celé odpoledne nikoho z rodiny nevidět a nemuset se o ně starat. Problém je hlavně v tom, že jsme tu zavření a nemůžeme utéct. A že Ashleigh neustále něco slibuje a pak z toho nic není.
Grammar nazi je běžný, celosvětově používaný termín, a sedí mi jak prdel na nočník. Myslím, že "milovník pravopisu" zdaleka nevystihuje tu nutkavou potřebu opravovat lidi, když ustavičně hrubkují, používají nesprávně různé výrazy nebo nedejbože ještě k tomu mají tendence poučovat druhé o tom, co se jak píše, když to přitom sami dělají špatně. Mrzí mě, že ti to nesedí, ale mně ano a neuvažuju o změně.
Já bych teda očekávala, že když už si někdo může a chce pořídit ke svým dětem něco jako au-pair, tak ji teda nebude vnímat jako nejpodřadnější služku. A bude se k ní chovat trošku s úctou, protože koneckonců, náplní činností au-pair asi taky nebude jen děti nakrmit, zařídit, aby neměly každou botu jinou, ale trochu je vychovává a formuje. Už kvůli těm dětem přece té dívce nelze dávat najevo "ty jsi nějaká cuchta z východu".
Mimochodem, jestli je ti zle a máš možnost si koupit něco jako český Modafen, Coldrex, prostě tyhle věci na rozpuštění do vody, tak to zkus. Vždycky mě postavily na nohy mnohem líp než plato brufenů.
Co tak čtu jinde, aupair mají jinou náplň práce a denní režim, takřka výhradně se povinnosti motají kolem dětí. Krmení, oblíkání, školka škola koužky a naopak, nežehlí ložní prádlo, natož denně a neposluhují rodině. Možná jsi měla na léto odjet do ČR a nejezdit na tu dovolenou. A o zajištění jídla si budeš muset naučit říct asertivněji, klidně i lehce agresivněji, aby paní došlo, že jsi nespokojená.
[3]: Teď už je mi celkem dobře, ale dík za doporučení 😉 Mně na "dámský" bolesti věci zabírají spíš střídavě. Někdy mi zázračně zabere brufen, někdy to neudělá vůbec nic. Už hledám roky něco spolehlivýho a prostě nic, ani Algifen Neo, co mi až zuřivě doporučovala kamarádka, který to prej změnilo život, mi nezabral.
Problém byl hlavně v tom, že tady nebyla moc možnost koupit cokoli. Do lékárny mě vzali jen jednou, to jsem si koupila ty strepsilsky, a když jsem o týden později pořád ještě trpěla, zvažovala jsem antibiotika, ale když ani nevíš, jakou angínu máš… antibiotika by podle mě měl předepisovat lékař a ne že si sama skákneš do lékárny. A tak jsem nakonec řekla, že to ještě den zkusim vydržet, a ono to kupodivu druhej den polevilo.
To je právě ono, poprvé jsem tu byla jako docela rovnocenný člen rodiny, a bylo to znát i na dětech, mnohem víc se mnou mluvily a místy jsem měla i pocit, že mě berou jako autoritu a dospělého. Teď je to jiné, nanejvýš se mě ptají, jestli jsem neviděla jejich plavky, brýle, mobily… a s panem M. nemluví prakticky vůbec. ale tak snad se to časem ještě změní, uvidíme, co bude, až se vrátíme do Anglie
[5]: Tak atb si sama nepořídíš a volně prodejný léky na angínu nejspíš nezaberou. Pokud se nedostaneš k lékaři, dřív to přechodíš než něčím ztlumíš. Já teda na běžný bolesti Paralen (Ibalgin mi nezabírá). Na chřipku právě tyhle rozpustné věci, obyčejná pilulka Paralenu uleví do jisté míry, ale tohle mě fakt umělo docela zvednout. A pokud máš ženské problémy a máš možnost si něco nechat napsat doktorem nebo to jakkoli někde řešit, tak prý je celkem dobrý Coxtral (analgetikum, ale silnější) a taky jsem kdysi dostala na skříplá záda Nimesil a fakt mi to ulevilo jako hrst brufenů ne. Stačí vypít opravdu jedna dávka. (Nebo se poradit s lékařem o nasazení/změně antikoncepčních pilulek, to spíš záleží na tobě.) Lékař by ti bezesporu pomohl, protože trápit se každý měsíc na Brufenech…
[6]: V Itálii (ale i v UK) jsou ATB volně dostupná, proto o tom mluvím. Prostě přijdeš do krámu, chci ATB, dostanu. Málem jsem si pro ně už taky jela. Jenže mi to přijde na hlavu. Nejdřív by člověku měli udělat testy, aby věděl, jakou tu angínu vůbec má, bakteriální nebo virovou, a podle toho se ATB nasadí nebo nenasadí, žejo. A navíc bych se v lékárně musela dohadovat o tom, jestli v tom náhodou neni penicilin, na kterej jsem alergická, a to nevim, jak bych se s nima dohadovala
Lékař v ČR by mi s tím pravděpodobně pomohl. V UK si nejsem jistá. Zdejší lékařská péče je na tom dost bledě, v tom smyslu, že doktoři se vůbec nestarají.
[7]: No, ale to odporuje principům užití antibiotik. Antibiotiky se léčí to, co je bakteriálního původu (čili rozhodně ne každé nachlazení a každá bolest v krku není angína), což jaksi pozná lékař a ne já, ne každá bakterie na každé prášky reaguje, plus můžeš být alergická… Už jenom to, že koupit si atb na každé kýchnutí ti leckdy nejen nepomůže, ale spíš uškodí, protože samozřejmě pro tělo jsou zápřah. To je fakt bizarní přístup, paciente, léč se sám. Slyšela jsem, že zdravotnictví je v UK na bídné úrovni.
Ty jsi schovanej Time Lord?!
[9]: Who?
Proč myslíš? Kvůli těm hodinkám? Taky mě to napadlo
Ale nemluvěj na mě, tak asi ne.
[11]: Třeba jenom čekají na správnou chvíli
Několik posledních dnů čtu po večerech tvé zápisky z UK a nemůžu s tím přestat. Líbí se mi tvůj styl psaní – četla jsem tě teda už dřív, když jsem ještě psala na blog.cz, ale tvé zápisky z Anglie mě vážně baví. 🙂
S Ashleigh to máte těžké… je vidět, že vás bohužel nebere tak, jak by měla. Snad ale nakonec bude lépe! Těším se na příští článek. 😉
[12]: Možný to je
Třeba budu třináctka 
[13]: Ó, děkuji za chválu 🙂