Nemůžu si pomoct, před spaním prostě nejradši čtu pohádky. A když nejsou pohádky, tak aspoň knížky pro děti nebo knížky o dětech a tohle je trochu od všeho. Je to moje vzpomínka na dětství a na to, jak mi babička předčítala Káju Maříka (stejný autor – nebo přesněji řečeno autorka, F. Háj je pseudonym), Povídky o Mourkovi a další kouzelné knížky, kterých kdyby nebylo, tak by nebylo ani mě.
A tak, ačkoli mám napůjčovanou spoustu dospělácké filozofie a poesie z knihovny, sáhla jsem před pár týdny po prvním díle pětidílné série Márinky a začala číst a vzpomínat. Přečetla jsem to snad poprvé všechno a zase jednou jsem si uvědomila důležitost existence babiček. Kdyby pro nic jiného, tak pro to, abychom se vyznali v podobných knížkách. Márinka je totiž přímo prošpikovaná slovy a spojeními, která nám dnes už nic neříkají – a tím nemyslím jen nás, mladé, ale dokonce ani našim rodičům by to nejspíš už neseplo. To jen ta naše nejstarší generace, naše babičky a dědečkové, by si možná ještě vzpomněli, ale my už dávno ne. A vidíte, i přesto mě baví tyhle věci číst. Protože i když slova mi nic neříkají, poselství je stále srozumitelné a krásné. Poselství o tom, jak krásné je vidět svět dětskýma očima a jak moc to bolí, když člověk tenhle pohled ztrácí pod nátlakem povinnosti dospět a chovat se zodpovědně. A ještě něco v tom je – připomenutí toho, jak moc se náš svět mění, jak strašně jiné jsou věci pro každou další generaci a jak málo nám ta generace bude rozumět.
Což mi připomíná jeden citát, kterej se sice k týhle ódě na starý český slova hodí asi jako pěst na oko, přesto ale souvisí s mou myšlenkou, takže si ho neodpustím: „Life was much easier when apple and blackberry were just fruits“.
A teď už otázky…
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Protože je taková čistá, nevinná. Chtěla jsem zavzpomínat na svoje dětství a ještě dál, na věci, které jsem nezažila, ale přála bych si to. Chtěla jsem se prostě přenést zpátky v čase a tam někde v tichu luhů a hájů si s malou Márinkou odpočinout od toho našeho světa. A povedlo se 🙂
(enter)
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Krásná, čistá
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Zavzpomínat
(enter)
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Já mám nejradši Márinku. Je svoje, je jiná než všechny ostatní děti a je nebojácná. Nefňuká, když si vrazí hřebík do paty, v lidech vidí jen to dobré, je bezelstná, neví nic o zlých úmyslech a nebezpečích, je spravedlivá, veselá, zdravá a vtipná. Má obrovské srdce. Chtěla bych být taky taková, naivní. Chtěla bych, aby celý svět byl takový a aby v něm nečíhalo žádné nebezpečí. Aby byl tak jednoduchý, jak ho vidí děti.
(enter)
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Občas se válím smíchy, když Márinka komolí různá složitá slova, kterým nerozumí, a přesto je používá. Třeba saramandl. Nebo když přejímá fráze a věty, které slyšela od dospělých. Nebo když všem říká, co si myslí, a vůbec ji nenapadne, že se to třeba nehodí nebo že je to „společensky nepřípustné“. Je to prostě dítě 🙂
(enter)
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Povídání o Márince je krásné, ale postupem času, asi tak od třetího dílu, už cítíte, že je to poněkud odfláknuté. Poslední díl vůbec za moc nestojí. Autorka své nejlepší patrony vystřílela v Kájovi Maříkovi, to druhé nejlepší vydala v prvních dílech Márinky a na konec jí toho moc nezbylo, dokonce ani ten konec – ten kniha prostě postrádá.
(enter)
Hodnotit dneska nebudu, nevím jak. V té knize vidím víc než jen to, jak je napsaná nebo o čem je, a mám k ní silnou citovou vazbu, takže by to nebylo objektivní.
1 komentář u „Řídících Márinka, I. – V. díl, F. Háj“
Já jsem přímo pohádko žrout, já pohádkám vlastně i tak nějak věřím a mám je teď ještě radši, než když jsem byla malá.