Daně… jebat na ně!

Tak jsem si myslela, že napsat článek na téma Trest smrti pro mě nebude problém. Patří přece k povinnostem rozumně uvažujícího člověka mít názor, a já se za rozumně uvažujícího člověka občas i považuji. A ten názor jsem dokonce i měla. Jenže přišlo pondělí a já si jím najednou nebyla tak jistá. A publikovat článek, když nemáte jasno ve vlastních názorech, to je na nic, takže jsem to odložila a doufala jsem, že během týdne najdu čas na zamyšlení se a studium nějakých podkladů, ale já ho nějak vůbec nemám.

Hysterčím totiž z daní, který jsem samozřejmě začala řešit dneska, tedy později než pozdě, a vůbec nevím, co s tím mám dělat. Na daňovýho poradce je už taky pozdě, dokonce i všechny online poradny byly otevřený nejdýl do dvacátýho, takže jsem tak trochu v prdeli. Moje naděje, že máma tomu bude rozumět, se ukázaly býti lichými, jelikož ta – krom toho, že na mě furt vyjíždí s tím, že jsem to měla řešit dřív (no to už vim taky, netřeba mi to neustále opakovat) – neustále pronáší zneklidňující věty typu:“No já nevim, co s tim budeš dělat“ nebo „Já tomu vůbec nerozumim a nevim, jak ti to tam mám jako napsat“, takže jsem minutu od minuty nervóznější, protože já to nevim už vůbec a ani nevim, koho se na to mám zeptat. Ani můj vedoucí z předchozí práce nevěděl, jak si tu práci mám dát do daní, protože jemu to dělá nějaká pani a on se o to nezajímá. Ale tak on vůbec věděl hovno, takže ne že by mě to překvapovalo. Nj, jenže co teď s tím? Zázraku, kde seš? Teď tě tu vážně potřebuju…

Jinak pro vás dneska asi nemám nic poetickýho. Jen to jedno, že jsem se po nějaký době viděla s jednim zvláštním člověkem a bylo to milý. Naše interakce jsou vždycky svým způsobem kouzelný a já nevím, čím to je, ale s nikym jinym se necejtim stejně. Nikdo jinej pro mě nedělá tak kouzelný věci. Nikdo jinej mě nedokáže tak trefně obdarovat, a to mi způsobuje zvláštní pocity v žaludku. Nezvyk. Nervozitu. Pocit nejistoty a obav a milion myšlenek. Hrůzu z toho, jak moc do mě vidí, a že to, co tam vidí, se mu přece nemůže tak moc zamlouvat. Mně se to nezamlouvá. A celý mi to připomíná věci, který jsem už jednou zažila a nedopadly dobře. Nevím, co z toho bude nebo nebude, mám pocit, že jsem se ocitla na území, kde si opravdu nejsem jistá v kramflecích, což může bejt příjemná změna, ale nevím, jestli se mi to líbí. Grr, já úplně nesnáším chvíle, kdy nevím ani jak se sama cítím. Jak má člověk existovat ve světě, kde jsou lidi s magickou schopností vyvolat v něm takovou nejistotu a pouhou svou přítomností způsobit, že okamžitě znejistí ohledně všech svých názorů, schopností, dovedností, ba i vlastností? Jak se bavit s někým, kdo se na vás takhle dívá? Jak reagovat, když máte pocit, že ten druhej člověk ví přesně, co uděláte tři kroky dopředu – nebo spíš co by obvykle v takové situaci lidi dělali – a vy to přitom naprosto nevíte a ani vás to nenapadne, takže bezradně uděláte krok úplně opačným směrem. Jo, dotyčného to šokuje a je na chvilku okouzlen tím, že jste tak nevyzpytatelní, ale je to dobře?

Gosh, já jsem dneska fakt nějak extrémně nejistá, to je humus. Už aby byl duben.