Nasrat a rozmazat

Až mi zase někdo bude chtít tvrdit, že princové a gentlemani ještě nevymřeli, tak se mu hodně nahlas vysměju a pak ho pošlu do prdele. No považte, dneska jsem se vzbudila přesně ve dvanáct, když vyzváněly zvony na věži (chvála bydlení poblíž kostela, jinak bych tu středu prospala celou :D), a s náhlým uvědoměním, že v jednu mám bejt na Floře a vyhlížet Pana Potetovaného (a nedám ho tučně, to si nezaslouží), jsem z tý postele vystřelila jak péro z gauče. V neskutečný rychlosti jsem se vykoupala, umyla vlasy, zušletchtila se a bleskově na sebe rvala oblečení, abych teda nepřišla pozdě. Na nějakou snídani jsem se vybodla, v břiše mi sice kručelo, ale však jsme měli jít na oběd, tak že to ještě tu chvilku vydržim. No a zrovna když zápolím s fénem a jeho pitomou pojistkou (každou chvíli se přehřeje a vypne a člověk musí čekat, až vychladne, a foukat na něj… :D), přijde mi smska, že prej to dneska ruší a přesouvá na pátek. Žádný omluvy, žádný vysvětlování, dokonce ani to „sorry vole“, prostě nic, jen oznámení. Tak jsem si pořádně nahlas ulevila a pak jsem ještě naoko sjela mámu, která mě celou dobu sledovala, jak se přizabíjím přes koťata při neustálym poletování mezi koupelnou a pokojem, a teď prostě nebyla schopná zakrejt škodolibou radost z toho, že nikam nejdu a že jí tudíž můžu dojít nakoupit. Prostě podpora největší, žejo 😀

Říkám naoko, protože mě to zase tolik nevytočilo. Za prvý je to jeho mínus, protože mi to ukrutně slušelo 😀 a za druhý to nebylo zase tak nečekaný. Pan Potetovanej prostě patří k těm nijakejm, nedostižnejm a nespolehlivejm lidem, který vám tu a tam napíšou smsku, ale nic převratnýho v ní neni, nebo s váma chvilku chatujou, ale vy máte pocit, že si tam zatim píšou s dalšíma třema lidma, prostě žádnej velkej zájem a vy jste skálopevně přesvědčeni, že tu schůzku stejně vždycky zruší a že se stejně nikdy neuvidíte. Takovej ten neuchopitelnej typ lidí, se kterejma se domlouváte třeba rok a pak se vidíte deset minut – ano, i takové typy znám a vyloženě je nesnáším. Teda ani ne tak ty lidi jako to jejich lážo plážo chování.

A pak se mi někdo diví, že zoufale toužím po někom, na koho bude spoleh. Kdo bude stabilní, pevnej, trvalej. Kdo mně samotný napíše zprávu, že za xy minut je u mě, a světe div se, on tady za těch xy minut fakt bude a řekne „čau, tak mě tu máš a teď jsem jenom tvůj a nikam nejdu, na nic jinýho nemyslim a jsem rád, že tu jsem. A je jedno, co spolu budeme dělat nebo kam půjdeme, protože mě zajímá jenom to, že tu oba jsme“. Že ho prostě budu mít jenom pro sebe a on zase bude mít mě a na ničem jinym nebude záležet.

Jsem tak strašně unavená těmahle lidma, pro který má můj čas a moje prezence nulovou hodnotu a který maj ještě ke všemu tu drzost se mi divit, že jsem z nich otrávená. Ne, nejsem na nich závislá. Ano, dokážu si najít i jinou zábavu v životě. Ne, neposere mi celej den, když mi někdo odřekne jednu schůzku. Ale čeho je moc, toho je příliš, a já mám těchhle lidí pokrk. Takže sayonara, seru na vás a vy se třeba zblázněte, že se mi nechce nikam chodit a nikoho vidět. Ne, nechce, protože vy si toho stejně ani za hovno nevážíte, že s váma někam jdu a že do vás vkládám nějaký naděje a energii.

Až na malé, maličkaté výjimky. Těm budiž věčná čest a sláva a jen ať si nemyslej, však já o nich velmi dobře vím. A jednou přijdou na to, že se jim to všechno vyplatilo, protože my draci, ať jsme jakkoli senilní, tyhle věci prostě nezapomínáme. A naše vděčnost k těm, které nazýváme přáteli, je nezměrná.