Vracíme se zpátky k běžné anglické rutině. Od středy se můžu užehlit, uluxovat, ušudlat a vůbec si jinak uběhat prdel, ale hlavně teda toho žehlení byla nepředstavitelná hromada a obzvlášť tu a tam se objevivší nové kousky z Itálie ve mně znovu a znovu vyvolávaly rozporuplné pocity: smutek, že jsou na světě takoví lidé, co bezhlavě nakupují, nakupují a nakupují, ačkoli už tak žijí v nechutném nadbytku (a stěžují si na peníze), radost, že já taková nejsem, a zase smutek, že nemůžu vylézt na nějaký kámen, vykřičet do světa, že to je špatně, a všechny tak instantně napravit. Já vím, zase ten spasitelskej komplex. Nemůžu si pomoct.
U Jo jsme zatím nebyli. Ve středu mi neodpověděla na smsku, tak jsme tam nejeli, a včera se nekonala ani Sally – pršelo. Jo mě začíná znervózňovat, ještě nám totiž nezaplatila za červenec. Začínám z toho chytat nerva. A taky Ashleigh nám dluží už za dobrej měsíc. Všechno se to kvůli tý Itálii nějak pomotalo. Nemůžu se dočkat, až to bude srovnaný. Aspoň že Victoria se dneska konala bez problémů a příjemně to uteklo.
Poslední dobou se hodně zabývám studiem tématu „úspěšný blog“. Hltám obzvlášť Corbetta Barra – přihlášením se k odběru jeho newsletteru jsem mimojiné získala přístup k nepřebernému množství dost užitečných videí a celé řadě e-booků. A znovu a znovu se utvrzuju v tom, že celé to blogování má vlastně smysl akorát v tu chvíli, kdy to přináší něco čtenářům, a to něco by mělo být užitečné, a tím myslím skutečně užitečné. Je hrozně fajn číst si cizí blogy plné příběhů jiných lidí, s nimiž se dokážete nějak ztotožnit nebo se do nich vcítit a hned máte pocit, že nejste na tom světě sami a že někdo jiný má taky bláznivý život, možná ještě bláznivější než vy sami. To vždycky pomůže. Zoufalý tvor musí najít ještě zoufalejšího, pak je šťastný, jak se praví v mé oblíbené Disneyovce.
Ale není to málo, Antone Pavloviči?, ptá se mé nitro – a vlastně už se ani neptá. Ví, že to JE málo.
Číst cizí blogy mi vždycky jakoby pomáhalo. Narážet na lidi, co to mají stejně. Mít se s kým srovnat a identifikovat, mít konečně nějaký důkaz, že nejsem jediný zoufalec na celém světě, komu se něco nedaří. Ale teď po letech si začínám uvědomovat, že to bylo právě jen jakoby, bylo to spíš jen takové chlácholení, které samo o sobě nemělo žádný zásadní vliv na můj život. Co mi skutečně pomohlo, byli blogeři, co mě nemilosrdně poslali do prdele s mým věčným stěžováním si. a hledáním ultimátních rad. Co mi okamžitě řekli, že jsem máslo a lůzr a že jestli chci něco v životě dokázat, ať zvednu zadek od počítače a jdu něco dělat.
Stačilo tak málo, abych si uvědomila, že už u toho kompu sedim pěknejch pár hodin a že bych místo toho mohla dělat něco užitečnějšího a hodnotnějšího. Mohla bych jít umejt nádobí, zamést, vybrat kočkám záchod, dát si pořádnou večeři, naložit se do vany a trochu se zrelaxovat, jít si sednout vedle k našim, otevřít knihu, zapálit si svíčky, kreslit si, zašít si děravý kalhoty, k nimž se nemůžu už měsíce furt dostat, protože furt sedim u toho kompu a čtu si o tom, co dělá někdo jinej.
A tak jsem si dala takový malý předsevzetí, nebo spíš jsem si prostě řekla (nemám ráda to slovo „předsevzetí“, tak nějak automaticky z něj mám už dopředu pocit, že se mi ho nepovede dodržet, nevim proč, nemáte to taky?), že se odteď vynasnažím do každýho článku dát něco fakt užitečnýho, co vás na chvíli odkope od monitoru nebo vás to aspoň nakopne ke koukání do něčeho užitečnějšího než je cizí žurnál.
Dnešní tip? Nečumte do Facebooku a radši si stáhněte dokument zvaný Sound City. Já vim, když se řekne dokument, má kdekdo bílo před očima, ale fakt, nebraňte se tomu a pusťte si to. Kdo máte trochu zájem o hudbu a hejbe s váma rock a taková ta poctivá rockenrollová životní filozofie a jména jako Dave Grohl, Rick Springfield, Paul McCartney, Trent Reznor, Nirvana, Neil Young, Fleetwood Mac, Johnny Cash a další, bude se vám to líbit. Je to luxusní na poslech, plný fantastickejch hudebníků, božích hlášek a srandy a zároveň je to dojemný a prostě vůbec, má to všechno. A taky si očekujte toho Corbetta. Třeba vám to dá pár nápadů pro vlastní blogy.
A pak si jděte dát pořádnou koupel nebo tak něco, nebo prostě jenom vypněte ten komp dneska o něco dřív a jděte spát brzo. Ať z toho života taky něco máte.
3 reakce na „Užitečný článek“
Tím dokumentem jsi mě skutečně navnadila. Jakmile budu mít trochu času, určitě na to musím kouknout.
A jinak souhlas. S definicí užitečnosti blogování to mám stejně. A s čtením ostatních stránek také, je úžasný moct najít někoho zajímavého a podobného jako jsi ty, a moct číst jeho myšlenky, trochu jej přes ten monitor poznat.
[1]: Je to fantastický, o to nic, ale člověk si jednou uvědomí, že tráví celý mládí tím, že si čte, co dělaj jiný lidi, a celý večery zkoumáním něčích blogů, protože mu ten člověk zrovna sedl. A přitom by mohl dělat něco lepšího. A pak se divíme, že furt nemáme čas.
já dokumenty náhodou ráda, jsem asi výjimka či co, ale vždycky jsem se na ně těšila 🙂 takže na ten tvůj určitě kouknu, jakmile začne spolupracovat počítač…
s užitečností blogů. no, třeba někdy na nějakou krátkou chvíli pomůže, že najdeš někoho, kdo je na tom podobně. A možná v tom článku bude něco, co tě nakopne. Ale ve výsledku máš pravdu, je to krátkodobý a moc to neřeší 🙂 takže se vlastně moc těším na tvoje další články, ať už s radou nebo bez ní 🙂