Zajímalo by mě, proč je to tak těžký, prostě si sem sednout a něco napsat. Asi že se člověk bojí, že by musel sklouznout k rozebírání věcí, který vůbec rozebírat nechce, jinak fakt nevim. Nebo jsem možná moc opatrná, protože čím dál tím víc článků, co napíšu, končí v Rozepsaných a sem se vůbec nedostanou. Ne že by neměly myšlenku nebo že by byly o něco horší než všechny ty ostatná bláboly, co zveřejním, ale někdy mě prostě přepadají záchvaty nihilismu, kdy nabydu přesvědčení, že stejně nemá smysl to sem psát, že to nikoho nezajímá a když jo, tak je blázen a měl by jít dělat něco užitečnějšího.
A přitom mám tolik námětů k přemýšlení. Tolik divnejch snů, co bych se o ně docela ráda podělila a co by někoho mohly zajímat. Tolik zvláštních lidí kolem sebe, k nimž mám hlavně zvláštní vztahy a docela by mi bodlo o tom napsat a trochu si tak ulevit, možná i udělat si v tom pořádek. Ale nejde mi to. Nemůžu a nechci tu psát o těch šílenejch pocitech a myšlenkách, co mě provází, když se ocitám ve společnosti některejch lidí, nemůžu ani napsat, jak jsme se včera všichni v hospodě hrozně ožrali a co jsme tam pak vyváděli, protože si nejsem jistá, že by to mělo smysl. Spíš nemělo. A přitom se tam děly docela zásadní věci. Ale asi je prostě potřebuju trochu zpracovat, než se k nim vyjádřím. A nemám vlastně ani chuť zveřejňovat tohle, protože to je totálně bezobsažný a já se budu hodně divit, jestli k tomu někdo bude mít co říct 😀 Zatracená tvůrčí krize! A to jsem si myslela, že s jarem přijde spíš pravej opak. Chm.
Jediný pozitivní myšlenky mám teď ohledně svýho obnovenýho šatníku (maminka se nechala obměkčit a krpet mě zasponzorovala :)), nový barvičky a střihu (salón Maudě opět zabodoval :)), některých včerejších zjištění a zítřejších plánů. Naši totiž zase jednou vyráží na výlet, tak budu mít aspoň na těch pár hodin bydlo pro sebe, no a to bych to nebyla já, abych toho řádně nevyužila >:) Muhaha.
Ale to je tak všechno. Pracovní úspěchy nepřichází a nepřichází (za což si z velké části můžu sama) a moje motivace i sebedůvěra se propadají kamsi na bod mrazu. Nejhorší na tom je, že přesně vím, co bych měla udělat, ale nejsem toho schopná. Nějak jsem do toho moc zabředla a už se z toho neumím vyhrabat. Nezbývá mi než doufat, že nějaká vnitřní část mě konečně prozře, hecne se a udělá konečně zase jednou krok správným směrem. Ale jak říkám, ten nihilismus mě docela svírá, o častých záchvatech paniky nemluvě, takže nevím nevím. Mno ale nebuďme pesimističtí, jaro je v plném proudu, sluníčko svítí, všechno kvete a mně z toho dojetím slzí oči, takže mě omluvte, jdu zdlábnout nějakej ten zyrtec a pak půjdu asi spát, opička se nezapře. Přece jenom, včera to bylo všechno, jen ne umírněná zábava. Mnj, těším se na opáčko 🙂
11 reakcí na „Taková malá krizička“
Mně se taky někdy nechce psát nebo článek před koncem celý smažu, protože mi připadá nesmyslný
To přejde ,)
Mně se momentálně zase naopak stává, že strašně moc chci psát, jen nevím o čem. A pak se mi námětem k napsání článku stávají strašné blbosti a ani bych se nedivila, kdyby to pak nikdo nečetl. Píšu pak o takových věcech jako jsou písničky…a to je, přinejmenším divné
to sa mi teda nestáva.. vžd mám kopec nápadov, čo napísať, vybavujú sa mi celé vety, odstavce.. aj keď nakoniec to vždy skončí nejakou zlátaninou…
Tak já mám ty nápady taky, ale to bývají dost často věci, co sem prostě nemůžu napsat, protože by si to mohl přečíst někdo "nepovolanej" 🙂 A to by mi spíš přitížilo než ulevilo. Cena za to, že jsem tak moc toužila po tom, aby lidi v mym okolí věděli, co si myslím, že jsem jim ten odkaz naservírovala na stříbrnym podnose.
poznám to, človek má niekedy toho toľko napísať, ale nevie sa k tomu dokopať, veď aj tak to "nikoho" nezaujíma..
a prečo nemať klasický papierový denník? hoci doňho človek môže napísať úplne všetko, jeho ego si zvyklo na spätnú väzbu :'D
podľa mňa, jednoducho tie veci (nie všetko, samozrejme), napíš, a máš to niečo ako vypisovaciu terapiu :'))
Taky mám nějakou krizi… Ale spíš je to tím, že se toho kolem mě tolik neděje a když jo, nepatří to k věcem, co bych na blog napsala… Aspoň doufám, že to je tim 🙂
Neříkej mi, že jsem blázen, když si u tebe čtu a už vůbec mi neříkej, že bych měla dělat něco užitečnějšího, před takovýma myšlenkama na blog utíkám.
Tvůrčí krize na jaře, no to je jasný, člověk je moc rozptýlenej na to, aby něco smysluplného tvořil. A navíc to možná bude spíš krize sebedůvěry, než krize tvůrčích sil.
Nihilsta není a ni hilista, ni hýl ni pianista, a ty já mám mnohem raději – jde o to, že hlýsti lezou všude, vlezou všude a vrtají se ve všem až moc do morku. A morek není dobrej, vždyť oni se hrabou až na dřeň dekadentního nesmyslu všeho konání a nevidí, že kdyby něco udělali, stálo by to za víc, než když nedělají nic a bedují… ó vy chmury, chmury chmury!
Tvůrčí krize
utápěti v knize.
[6]: Tak kolem mě se toho děje dost a jsou to i celkem zajímavý věci (nebo by se zajímavě daly podat
), ale prostě nemám chuť o nich psát. Byly by to jenom nudný záznamy, co nenesou žádný poselství nebo myšlenku, protože jsem teď prostě rozházená a nějak mi to nejde. Mno, však ono se to zase vrátí.
[7]: Tak o tom žádná, to se sebedůvěrou určitě souvisí.
[8]: Knih jsem si v knihovně napůjčovala plnou náruč, ale nechce se mi do nich. Nemám teď čtivou, nemám na to klid. Rozptyluju se tedy činností.
ty seš normální blázen. píšeš tady o psací krizi a přitom tu vyhazuješ články jak večerníček ty jeho papíry
Viď, taky koukám, že se mi to teď zase nějak rozjelo. Ale tak to chodí ve vlnách 🙂