„Co jsem to udělala? Já nechci přijít o svou klientku a o svý prachy? Nemám někomu zavolat a zeptat se, co by na mym místě dělal? Protože když na to přijde řeč za pár týdnů či měsíců, budu nasraná, že jsem to neudělala a nechala to být… aaaa, panikaaaaa….“
„STOP. Sakra vzpamatuj se! Žádný prachy ti za to nestojí, budeš mít klid a to je to nejdůležitější, ne? Udělala jsi správnou věc.“
„Ale když těch prachů bude fakt dost, nemám představu, ale aspoň třicítka to bude.“
„A co? Až si najdeš práci, a myslim tim nějakou pevnou, stabilní, klidnou práci, během dvou měsíců máš ty prachy zpátky a budeš mít pokoj. Tak nehysterči. A nelituj. Buď šťastná. Jsi svobodná“
Myslím, že ta svoboda mi pořád nedochází. Pořád cítím staženej žaludek a jen čas od času si uvědomím, že už není třeba, a zhluboka se nadechnu. Pomalu mě opouští pocit provinění, v němž jsem žila doslova 365 dní, spíš i víc. Včera, když jsem jela doučovat angličtinu, mě několikrát zachvátila panika, když jsem viděla někoho v obleku nebo kostýmku. To asi ještě chvilku potrvá, než mě to pustí. Uklidňovala jsem se tím, že mě se to už netýká a že je to dobře. Že na to kašlu. Že svoje vědomosti a znalosti, který jsem se tak bála pustit, uložím k ledu a třeba je ještě někdy využiju. Co já vím, co mě potká. Ale nebude to určitě k ničemu, že vím, o co při tom pojišťování a dalších věcech jde. Já nebudu k ničemu.
Dobrá zpráva je, že nabídek na práci je teď mnohem víc než třeba před půl rokem. Teda těch vhodnejch. Jen v neděli večer jsem našla dvě (a hned v pondělí ráno jsem z jedné dostala odpověď, že velmi děkují za zájem, ale že byl bohužel příliš velkej, takže místo už je obsazeno. Škoda, bylo by perfektní, ale to, že jsem dostala osobně psanou odpověď s děkováním a přáním štěstí, mě nesmírně nakoplo. Kam se hrabou ty desítky rozeslanejch mailů před rokem, z nichž na jedinej nepřišla odpověď, a to ani záporná) a včera další tři, co zní dobře. Některé nábory ovšem potrvají do konce měsíce, takže neočekávám zprávu hned druhej den a nelením. Dvakrát denně kontroluju hotjobs a taky si vytisknu pár cvček a až půjdu někam ven, budu je nosit u sebe. Kdoví, kde potkám pěknej podnik, kde by se mi chtělo pracovat.
Nabízí se otázka vybíravosti. „Seš schopná najít si něco podřadnějšího, abys aspoň prozatím měla nějakej příjem, a přitom pak třeba dál hledat něco lepšího?“, ptala se mě máma. Myslím, že jsem. Nabídky, co ignoruju, většinou obsahujou položky jako „praxe“, „vš vzdělání“ a „odolnost vůči stresu“. Nejsem odolná. Ne teď. A tak i když sednout si někam na callcentrum je věc, kterou bych z tý morální stránky tentokrát i skousla, psychicky na to nemám a na to je třeba myslet, jestli se nechci už definitivně složit (nebo spíš rozložit). Ale post uklizečky nebo myče nádobí by mi opravdu nevadil.
A pak je tady mekáč. Místo, kam jsem si už někdy v patnácti přísahala, že nikdy pracovně nevlezu. A když jsem nad tím tak uvažovala, pořád mám pádný důvody se tomu vyhýbat, na druhou stranu je lepší nějaká práce než žádná a vzhledem k tomu, že se tam stejně zrovna dvakrát často nestravuju, třeba by to nebylo tak zlý. Ale uvažovala jsem spíš o McCafé. Pořád mě láká práce s kávou a když jsem si tam v neděli krásně pokecala se dvěma sympatickýma slečnama, z nichž jedna mi úplně úžasně nazdobila kafe čokoládou, řekla jsem si, že tohle bych mohla dělat.
No. Nebude to asi ze dne na den, nečekám žádnej zázrak v podobě známýho, co mi dohodí „perfektní flek přesně pro tebe“, ale představuju si, jaký by to bylo. Poučená Tajemstvím se myšlenkama i pocitama upínám k představě mojí nový práce, která mě bude bavit a naplňovat a z níž nebudu mít žádný divný pocity a nervy v kýblu. A ono to vychází. Ty nabídky, co jsem zatím viděla, přesně takový jsou. Tak doufám a věřím, že začátkem května už budu makat. A po tom, co mi řekl táta, jsem ochotná opustit myšlenku dovolený v Irsku i vodáckýho týdne na Vltavě. Rok jsem se na to těšila a co to pro mě znamená, neumím ani popsat, ale je fakt, že si nemůžu vybírat. Chci bejt v pohodě a jestli mě to má stát jednu vodu, ať si. I will survive.
4 reakce na „Den první – panika a úvahy“
Tak vzhůru do růžové budoucnosti (tedy nic s Krásnou to nemá, hergot ta růžová je úplně znemožněná barva). A co KFC? Tvůj vztah ke callcentům naprosto sdílím, myslím, že by mě to rozleptalo, ten odpor, který mám k vnucování se komukoliv. Jedinkrát by na mě někdo houknul, nebo byl sprostý a sypala bych se.
Hlavně vytrvej a nedbej výčitek své mysli či ze strany jiných. Děláš to nejlepší, co umíš a jsem si jistá, že najdeš práci, která tě bude bavit i naplňovat.
V callcentru bych dělat nechtěla. Lidi mi lezou na nervy. Užiju si dost i jako pokladní v kině. A i tak mám občas co dělat, abych ty lidi nepropleskla
Sakra. Já vim, že je to OT, ale taky vám nejdou vkládat obrázky? O.o
[1]: U KFC je právě ten problém, že tam mi ještě chutná
Nechci si to nechat zkazit a vím, že pracovat tam by mi nedělalo dobře na duši. Už tak mám morální problém s tím, že se tam stravuju – i když chutě a hlad vyhrávají, snažím se to aspoň držet na uzdě. Kdybych tam pracovala, tak tam budu žrát pořád.
[2]: Tak, druží mi vyčítají tak akorát to, že jsem to neudělala už dávno – a máma se přímo vyžívá v tom, aby mi minimálně jednou denně oznámila, že mi to říkala. Brzo jí budu muset zarazit, vážně mě s tím sere.
Já nevím, zezačátku by to asi bylo těžký, furt někomu volat a buzerovat, ale časem se člověk otrká… mám ovšem dost silnej problém s tím, že bych se tak nakýblovala do něčeho, co už roky odsuzuju a nenávidím. Hlavně z toho důvodu tu myšlenku zavrhuju. Není to pro mě.
Huh. Člověk chvíli není na blogu a dějí se tu velmi zajímavé věci.
Určitě to byla správná volba, za zníčený zdraví a nervy nic nestojí, ani peníze. Taky jsem měla takové období, kdy jsem se chtěla vykašlat na spolupráci v jedné kanceláři, ale tam nešlo o peníze.
Přeju Ti hodně štěstí a ať jsi teď šťastnější.