There’s a place for tranquility

Nic je inspirativní. Nic je jako ticho. Jako tma. Má naši plnou pozornost, protože naše smysly jsou vypnuté a nic je nerozptyluje. Žádné myšlenky, žádné asociace, pokud ovšem nemáme nějakou konkrétní zkušenost s „ničím“, kterou by nám to připomnělo. Ale je to vůbec možné?

Samozřejmě nemůžeme mluvit o absolutním nicu. Tak jako pro většinu z nás neexistuje absolutní ticho (platí i pro hluché, že slyší hukot vlastní hlavy? Protože jestli ne, tak jedině oni vědí, co je to skutečné ticho. Jaké to asi je? Moje představivost tady končí), nedokážeme si ani představit absolutní nic, protože naše mysl je zvyklá vždy operovat alespoň s něčím. S prostorem a časem, s pojmy a předměty, s tím, co už známe a umíme nějak zařadit. Ale nic? To je jiná.

Jako takovou použitelnou ideu nicu si představím právě to ticho. Ticho v prostoru, kde neexistuje čas, nebo lépe řečeno, není omezen. Nejsou tu limity. Prostor se tak nějak rozpíná donekonečna a co je za ním, to nás nezajímá. Jsme právě teď a tady a nic jiného není důležité. Nic je tady vlastně zpodobněno dokonalým minimalismem, v němž se ocitl člověk, sám a jediný, se svými myšlenkami a svou duší. Může sedět, může meditovat, může snít, může si číst, může prostě jen být.

Já osobně bych dala nevímco, abych se ocitla na takovém místě. Nevyrušována věcmi a lidmi kolem sebe, neomezena prostorem a časem, dokonale svobodná pro ten jeden nekonečný okamžik, který je jenom můj. Nutně by to vedlo k dalšímu přehodnocování některých životních postojů a vztahů, které už jsem nakousla tisíckrát, ale které se zde, v tomhle světě a v téhle společnosti, stěží dá dotáhnout do konce.

Pff, to je najednou myšlenek v tichu. To jsem se zase jednou krásně zasnila… no nic.