Jsem velkým milovníkem sci-fi a fantasy a i když většinou se na podobné věci raději dívám, tu a tam mě přepadne touha něco té klasiky si přečíst – přece jenom číst knihu je docela jiný zážitek než dívat se na zhuštěný, zjednodušený film, který nenechává žádný prostor naší fantazii a který často původní myšlenku, která činila to které dílo tak velikým, značně pozmění, ne-li úplně překroutí – no jen si vezměte Tolkienovu trilogii a podobnost její filmové verze s literární. Obě jsou strhující, ale každá jako by byla úplně jiným příběhem, tedy aspoň mně to tak přijde.
Před časem jsem se proto pustila do 2001: Vesmírné odysey, kterou snad v té době dávali v televizi (což jsem se bohužel dozvěděla pozdě) a kterou máme i někde nahranou, protože naši to považují za zcela klasickou záležitost, ale mně se to tak nějak vždycky vyhne, takže jsem se rozhodla přijít tomu na kloub a připomenout si, o čem že to vlastně bylo (říkám připomenout, protože mám pocit, že jsem toho alespoň kousek už někdy musela vidět). No, ale tenhle článek není o Odysee, takže jenom ve stručnosti řeknu, že se mi to samozřejmě hodně líbilo a že jsem se rozhodla přečíst si od Clarka i další věci. Logicky vzato bych měla pokračovat Druhou, Třetí a Poslední vesmírnou odyseou, ale nějak jsem tu posloupnost přehlídla a ignorovala a sáhla po první části úplně jiné tetralogie, Setkání s Rámou. Ráma byl napsán až po Odysee, ale vzhledem k tomu, že spolu tyhle dvě věci (alespoň zatím mi to tak připadá) nesouvisí, snad mi to v tom neudělá zase takový nepořádek. Každopádně mám v plánu dojet teď sérii Rámových „dobrodružství“ a pak se nejspíš vrhnu na pokračování té odysey, ať v tom mám alespoň nějaký řád. Tolik úvod a teď už k otázkám.
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Láska k žánru sci-fi, obzvlášť pokud se týká budoucnosti (a psané to bylo dávno v minulosti, což je na tom to nejlepší) a vesmíru. A předchozí kladná zkušenost s Clarkem.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Plná otázek.
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Přemýšlet
(enter)
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Fascinoval mě kapitán Norton, jak jinak. Hlavně jeho sebekontrola a způsob uvažování, to, jak si pomáhal ven z krizí, když například panikařil na jednom z Rámových žebříků nebo když musel něco velmi závažného rozhodnout. Normální člověk na jeho místě by se zbláznil, zodpovědnost, jakou nesl na svých bedrech, je nepopsatelná, a je úžasné vplouvat do mysli takového člověka. Snažila jsem se nechat ho, aby mě něco naučil. A musím říct, že asi nejvíc si moje sympatie získal tou prostou lidskou věcí – že měl svého idola, vzor, k němuž se obracel vždy, když si sám nevěděl s něčím rady, a že tím vzorem byl někdo z tak vzdálené minulosti. Je na tom krásně vidět Clarkovo přání, abychom ani v budoucnosti nezapomínali, odkud jsme vyšli, a abychom si dokázali vzít co nejvíc z historie – z toho špatného i z toho dobrého. Norton je toho zářným příkladem.
Nechtěla bych být nikým, kdo to celé sledoval ze Země nebo z dalších planet. Ale zároveň bych asi nechtěla být ani posádkou Endeavour, protože oni prostě totálně netušili, do čeho jdou, co mohou očekávat a co se stane v příští vteřině. Nevěděli, jaký je smysl toho všeho, plán, kde to začalo, kam to bude pokračovat a jak do toho zapadají oni. Nevěděli nic a neměli se ani čeho chytit a přesto postupovali tak naprosto správně, že je to skoro až nereálné. Ale je to krásné. Člověk pořád čeká, kdy se v příběhu objeví nějaký blbec, co něco hrozně pokazí, ale on se tam žádný neobjeví, všichni se chovají tak správně, jak jen je to možné, a nikdo neudělá žádnou velkou chybu. Ty postavy nám tak dávají vzor, učí nás nepřebernému množstí morálních zásad (jako třeba o neútočení na věci, kterým nerozumíme, a o neustálém uvažování o možných následcích našeho současného chování), učí nás o charakteru. Svědčí to mimo jiné o tom, že jsou všichni nesmírně dobře trénovaní. Příběh se o tom několikrát zmiňuje a i když nezabíhá do detailů, z jejich chování v neznámém prostředí je to dobře vidět. Je krásné představovat si, že kdyby se podobná věc skutečně udála, budou u toho ti nejpovolanější, ti nejsprávnější lidé, jaké vůbec je možné do něčeho takového poslat.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Charaktery postav mi přijdou asi jako to nejzajímavější. A důkladný popis jejich chování, který není strojový, je lidský a vtipný. Taky dokonalý popis atmosféry, která vás strhne tak, že opravdu cítíte to stejné posvátné napětí a cizost, s jakou bojovala posádka Endeavour při zkoumání Rámy.
(enter)
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
I přes Clarkovu důkladnost v popisu Rámova vzezření jsem měla velký problém si ty některé lokace představit. Zejména kvůli velikosti. Popisy, zahrnující kilometrová rozpětí, mi prostě nic neříkaly, a litovala jsem, že Ráma nebyl zfilmován, abych alespoň v tomhle mohla přenechat žezlo scénáristům a nenamáhala si hlavu. Nakonec ovšem, když jsem trochu zagooglila, jsem našla alespoň pár obrázků, které sice zdaleka nejsou přesné, ale docela mi potvrdily mé vlastní představy o Rámově prostoru.
(enter)
Moje soukromé hodnocení: *****
8 reakcí na „Sekání s Rámou, Arthur C. Clarke“
To jsem na tu knihu zvědavá. Ještě jsem od Clarka nic nečetla a přítel mi doporučil Rámu. Vypadá to, že to bude opravdu dobré čtení. Škoda jen, že je v knihovně jen na rezervaci s čekáním
[1]: No, to je znamení toho, že je dobrá 🙂 Já doufám, že se mi povede u nás doma najít další díly, ale bohužel máme zrovna teď všechny knihy v krabicích, tak se to obtížně hledá, a navíc si tu nikdo nepamatuje, jestli to tu vůbec je. No, uvidíme, každopádně mně Clarke sedne, takže určitě budu pokračovat.
Rámani patří k mým nejoblíbenějším (četla jsem je tedy už to bude víc, jak deset let :o). Mám doma i pokračování, které už bylo plně v režii Gentryho Lee (píšu z hlavy, snad je to dobře). Musím říct, že z mého pohledu je první díl jen slabým odvarem toho, co přijde. Clark má zmáknuté nejen charaktery jednotlivých postav, ale chlavně charakter "lidstva". Četla jsem toho od Clarka opravdu hodně, ale kromě Rámanů mi v hlavě nejvíc uvízly už jen Rajské fontány a přiznám se, že spíš z technického hlediska než příběhového, což je u mě docela podezřelé ;).
[3]: Na pokračování od Leeho se taky těšim, pokud mě to teda neomrzí, než se k nim dostanu 🙂 To ráda slyším, že bude ještě líp. Nesnáším, když někdo napíše pět dílů něčeho a jen první dva za něco stojej. Ale to bych snad ani u tak známýho autora nečekala.
[4]: Někdy čteš oblíbeného autora a po pátém díle už víš, že tě ničím nepřekvapí a všechno je na jedno brdo. Tohle se ti u Clarka nestane, navíc je to okořeněné tou spoluúčastí někoho jiného.
Tak jsem prohrabala bedny a našla akorát Druhou a Třetí Odyseu, Měsíční prach a nějaký další nerámovský věci. Chm. Přece to zase neskočim na Odyseu teď když mě namlsal Ráma. To jsou problémy…
A městská knihovna by to nepořešila?
Pan Kubrick a pan Clarke, to jsou mozky… Byly. Pardon.
Až si pustíš Odyseu, určitě si pusť tohle
http://www.youtube.com/watch?v=bLfN9psJo_E