Sekání s Rámou, Arthur C. Clarke

Fascinoval mě kapitán Norton, jak jinak. Hlavně jeho sebekontrola a způsob uvažování, to, jak si pomáhal ven z krizí, když například panikařil na jednom z Rámových žebříků nebo když musel něco velmi závažného rozhodnout. Normální člověk na jeho místě by se zbláznil, zodpovědnost, jakou nesl na svých bedrech, je nepopsatelná, a je úžasné vplouvat do mysli takového člověka. Snažila jsem se nechat ho, aby mě něco naučil. A musím říct, že asi nejvíc si moje sympatie získal tou prostou lidskou věcí – že měl svého idola, vzor, k němuž se obracel vždy, když si sám nevěděl s něčím rady, a že tím vzorem byl někdo z tak vzdálené minulosti. Je na tom krásně vidět Clarkovo přání, abychom ani v budoucnosti nezapomínali, odkud jsme vyšli, a abychom si dokázali vzít co nejvíc z historie – z toho špatného i z toho dobrého. Norton je toho zářným příkladem.

Nechtěla bych být nikým, kdo to celé sledoval ze Země nebo z dalších planet. Ale zároveň bych asi nechtěla být ani posádkou Endeavour, protože oni prostě totálně netušili, do čeho jdou, co mohou očekávat a co se stane v příští vteřině. Nevěděli, jaký je smysl toho všeho, plán, kde to začalo, kam to bude pokračovat a jak do toho zapadají oni. Nevěděli nic a neměli se ani čeho chytit a přesto postupovali tak naprosto správně, že je to skoro až nereálné. Ale je to krásné. Člověk pořád čeká, kdy se v příběhu objeví nějaký blbec, co něco hrozně pokazí, ale on se tam žádný neobjeví, všichni se chovají tak správně, jak jen je to možné, a nikdo neudělá žádnou velkou chybu. Ty postavy nám tak dávají vzor, učí nás nepřebernému množstí morálních zásad (jako třeba o neútočení na věci, kterým nerozumíme, a o neustálém uvažování o možných následcích našeho současného chování), učí nás o charakteru. Svědčí to mimo jiné o tom, že jsou všichni nesmírně dobře trénovaní. Příběh se o tom několikrát zmiňuje a i když nezabíhá do detailů, z jejich chování v neznámém prostředí je to dobře vidět. Je krásné představovat si, že kdyby se podobná věc skutečně udála, budou u toho ti nejpovolanější, ti nejsprávnější lidé, jaké vůbec je možné do něčeho takového poslat.

Charaktery postav mi přijdou asi jako to nejzajímavější. A důkladný popis jejich chování, který není strojový, je lidský a vtipný. Taky dokonalý popis atmosféry, která vás strhne tak, že opravdu cítíte to stejné posvátné napětí a cizost, s jakou bojovala posádka Endeavour při zkoumání Rámy.

I přes Clarkovu důkladnost v popisu Rámova vzezření jsem měla velký problém si ty některé lokace představit. Zejména kvůli velikosti. Popisy, zahrnující kilometrová rozpětí, mi prostě nic neříkaly, a litovala jsem, že Ráma nebyl zfilmován, abych alespoň v tomhle mohla přenechat žezlo scénáristům a nenamáhala si hlavu. Nakonec ovšem, když jsem trochu zagooglila, jsem našla alespoň pár obrázků, které sice zdaleka nejsou přesné, ale docela mi potvrdily mé vlastní představy o Rámově prostoru.