O zázracích

Znáte to, když čtete nebo posloucháte příběhy o lidské solidaritě, o lásce, o tom, co někdo udělal dobrého pro druhé a bylo to oceněno a tak tomu podobně a říkáte si – proč mě tohle nikdy nepotká? Já zrovna čtu třetí porci Slepičí polévky pro duši a celou dobu si říkám – tohle si někdo hezky vymyslel, tohle je tak pěkný, ježiš jak já bych chtěla potkat někoho tak dobrýho a hodnýho, někoho tak soucitnýho, někoho, kdo má zájem… no a pak najednou:

Včera jsem zapomněla jít na angličtinu. Nebylo to bohužel poprvé, a tak jsem se na sebe vážně nakrkla, mlátila jsem hlavou do stolu, nadávala jsem si a strašně jsem se omlouvala tomu klukovi, co ho doučuju. Bylo mi jasný, že jemu je to celkem jedno, ten se tomu rád vyhne, ale horší to bude s maminkou. Umínila jsem si, že jí napíšu smsku, že se jí hrozně moc omlouvám, že toho mám nějak moc, byl náročnej víkend a mně se to prostě úplně vykouřilo z hlavy. Je to milá, skvělá, chápavá paní, tak snad to pochopí.

Jenže než jsem si to stihla v hlavě zformulovat, pani mi sama zavolala a jednoduše řečeno si mě v tom telefonu poddala. Byla na mě extrémně nepříjemná, říkala, že jestli to nechci dělat, tak to dělat nemusim a ať to řeknu, že ona do toho kluka nutí jak může a já si pak nepřijdu a že to takhle nejde a já nevim co ještě. Omlouvala jsem se jí, jak jsem mohla, věděla jsem, že je v právu (už jednou jsem nedorazila – kvůli nedorozumění, myslela jsem, že mám přijít jinej den – a jednou jsem přišla o čtvrt hodiny pozdě, což mimochodem ani nevim, jestli ví, ale každopádně měla právo bejt naštvaná), a tak jsem se nijak nehájila, jen jsem se jí snažila vysvětlit, že mě to hrozně mrzí, že si za to rvu vlasy, protože se mi to nepodobá a že se to už nebude opakovat. No, moje vysvětlivky jí moc nezajímaly, velmi chladně se se mnou rozloučila a zavěsila mi.

Měla jsem z toho vážně hroznej pocit. Byla jsem na sebe neuvěřitelným způsobem naštvaná. Zkazila jsem si tak celej den a narušila naše vztahy, což vážně nemám ráda, a přitom proč? Nemám práci, ta angličtina je pro mě jedinou momentální zodpovědností a „prací“ a já na to zapomenu? No moje sebevědomí kleslo na bod mrazu a celej zbytek dne jsem si nadávala do neschopnejch krav.

A i když jsem věděla, že jsem si to zasloužila, k tomu všemu se přidaly ještě pocity zahanbení a zklamání, který ve mně vyvolal ten telefonát. Neřekla bych do tý pani, že bude na někoho takhle nepříjemná. A nejsem zvyklá, aby byl někdo takhle nepříjemnej na mě – teda někdo cizí. A tak mi z toho bylo po zbytek dne špatně a věděla jsem, že se teď celej tejden budu užírat a každej den si budu připomínat, že zase příští pondělí mám angličtinu – jestli vůbec, z toho telefonátu jsem tak nějak nepobrala, jestli mě vůbec ještě chce.

No a pak to přišlo. Dneska ráno, zrovna když jsem si četla tu Slepičí polévku a říkala si, že něco takovýho mě nikdy nepotká, přišla mi od paní smska, že se mi omlouvá za ten včerejšek. Měla prý toho moc a já to slízla za všechny. Uznala, že zapomínáme všichni a že ostatně není jednoduché se s ní domluvit, protože kluk má furt plnej program a musím se podle něj řídit. No mně spadla brada málem až na podlahu, přečetla jsem si to dvakrát a nemohla jsem se přestat usmívat. Taková sebereflexe? Takový uznání vlastní chyby? Ta pani u mě ve vteřině stoupla asi tak o milion stupínků výš na mém pomyslném žebříčků charakteru a hned jsem jí odepsala, že to je v pořádku, protože jsem si to zasloužila, a že se to už nestane. Do kalendáře, co stojí na stole, jsem si udělala velmi výraznou poznámku, když to nestačilo v diáři, a doufám, že příště mě už senilita neporazí a že dostojím slovu. No, to se to hnedka příjemněji vstává 🙂

A víte co ještě? Zejtra mám první pohovor! Držte palce 😉