První pohovor a úvahy z něj plynoucí

Takže si to shrňme:

Hledám práci, kde budu mezi lidma, ale mám-li něco prodávat nebo nabízet, musí oni chodit za mnou. Nehodlám už komukoli cokoli cpát a ptát se, jestli náhodou nemá zájem a jestli by náhodou… ne. Toho mám pokrk.

S tím souvisí i další věc, že se chci vyhnout stresu. Ne že bych se skládala úplně ze všeho, ale zrovna psychicky nejsilnější si teď nepřipadám, takže hledám pohodový místo a kašlu vám na nějaký hlášky o kapitalismu a že se musí vydělávat na chleba a vaše psychický rozpoložení nikoho nezajímá, musíte bejt prostě pořád vysmátý a dřít jako mezek do úmoru. Pakliže společnost nezajímá, jak se cítím já jako její zaměstnanec, není to dobrá společnost.

Chci aby si lidi vážili toho, co pro ně dělám. Když mám bejt poskok, tak si jsou vědomi toho, že jim usnadňuju život, a ať projevujou aspoň tu základní trochu úcty. Nesnáším společnosti, kde se s lidma zachází jako s pouhou pracovní silou a nikoho tam nezajímá, že máte jméno, nějakej život, zkušenosti, zážitky, emoce, že vůbec jste a kdo jste.

Chci práci na plnej úvazek, žádnou brigádu, černotu nebo polovičatost. Chci mít jasnou náplň práce, xy hodin denně a jedeme. Flexibilitu uvítám, ale zas to nesmí bejt jako že nevim, kolik hodin v měsíci budu makat a co v nich vůbec budu dělat.

Neprahnu po megavýdělcích, ale chci bejt finančně v pohodě, takže nějaká stovka na hodinu by to bejt měla. Myslim si, že to neni zase tak vysokej požadavek, ne v týhle době, kdy všichni prahnou po čtyřicítkách až stovkách měsíčně pokud možno při minimální námaze. Taková nejsem. Jsem ochotná pracovat a budu to dělat svědomitě. Chci za to jen odpovídající ocenění a nějaký to lidský uznání, to snad neni tak moc.

Dnešní pohovor byl celkem příjemnej, nikdo na mě nezkoušel žádný chytáky – aspoň o tom nevim – a slečna mi hned domluvila druhý kolo přímo u pana ředitele. Při pohledu na můj životopis uznale pokyvovala (páni, uznání, tenhle pocit jsem už sakra dlouho nezažila…) a říkala, že by to šlo. Problémů je tu ovšem hned několik. Předně že se jedná o značně stresovou práci. Ta uběhaná blondýna mi prakticky řekla, že je z toho sama na prášky, že poměrně často dochází k nepříjemným situacím, kdy zvoní telefony i zvonky u dveří a k tomu u stolku stojí frontu pět kolegů, kteří chtějí, aby jim něco oskenovala – protože na kancelář mají jediný skener, a to prosím ještě menší než ten, co mám doma já.

Už z toho jsem usoudila, že to asi nebude místo pro mě, protože i když jsem fyzicky schopná vyvíjet i větší aktivity, potřebuju, aby to na mě bylo nakládáno postupně, a z jejího projevu bylo zřejmé, že mě do toho hodlá hodit a že mi s tím nikdo nepomůže a navíc jim bude celkem jedno, že z toho magořím a nevím co a jak. A takový místo, kde je i taková zaběhlá recepční nucená vzít si ze zdravotních důvodů měsíční dovolenou v karibiku, aby se psychicky zotavila, opravdu nezní jako něco, co bych měla dělat.

Pak je tu otázka časového rozvrhu. Tahle práce je v podstatě polovičatá, 80 hodin měsíčně. Slečna říkala, že podle domluvy by bylo možné zajistit mi brigádu v některém jiném oddělení, abych si dovydělala co potřebuju, ale říkala to tak nějak jako že „to by se teprve vidělo“ a „možná“. Já ale nepotřebuju „možná“. Potřebuju „Tady budete dělat to a to a měsíčně dostáváte tolik a tolik“. Potřebuju jistotu. Stabilitu. Klid, aspoň v rámci možností. A ten bych tady rozhodně neměla, a to ani nemluvím o faktu, že pan ředitel rozhodně není příjemný člověk (potkala jsem ho jen na chodbě a ztropil tam přímo přede mnou scénu kvůli věšáku, kterej byl ověšenej kabátama – teda to si lidi dovolujou hodně, věšet kabáty na věšák, kde to sakra viděli, ts!) a že údajně preferuje zaměstnávat studenty a pokud možno ne úplně veřejně, aby za ně nemusel nic odvádět. Slečna se mě ptala, jestli bych pracovala na živnosťák nebo jestli bych to chtěla mít na smlouvu, že prý oni by tu smlouvu raději nepodepisovali. Vzhledem k tomu, že jeden z mých hlavních požadavků je ten, abych byla vedená jako normální zaměstnanec a aby za mě zaměstnavatel odváděl, co odvádět má, brala jsem to jako další čárku pro „Nevyhovuje“.

Celkově to na mě působí jako něco, co opravdu není pro mě. A bylo by tak snadný zvednout telefon a říct sorry, v ten pátek nepřijdu, neberete mě. Jen kdyby to nebylo první místo, kde jsem se dostala až na pohovor a dokonce i do druhýho kola. Jen kdyby člověk za ten měsíc našel víc než deset slušnejch nabídek a kdyby se zpátky ozvali z víc než jedný. Ne, vážně, co je tohle za dobu, že lidi nemaj kde pracovat? Vůbec se mi nelíbí. Ale vůbec ani trochu.