Mimopražští se mě někdy ptaj, co na tý Praze my Pražáci máme. Jak tady můžeme žít a jestli z toho rámusu a množství lidí neblázníme. Tu a tam k tomu přihodí pár lehce urážlivých poznámek ohledně našeho vychování, někdo se pouští i do filozofičtějších vod a nakousne diskusi o tom, jak nás život ve městě ovlivňuje a jestli díky tomu nejsme horší lidé, bezohlednější, zlejší, rvavější, chtivější a ještě k tomu jeden druhému čím dál tím víc odzicení.
Co na to říct. Asi takhle – já se v Praze narodila. Je to můj domov a moje přirozené prostředí. Nikdo se mě neptal, kde chci bydlet, nevybírala jsem si, prostě jsem se tu narodila a trvalo spoustu let, než jsem vůbec přišla na to, že to není jediná možnost, že svět je mnohem větší a že zdaleka ne každej žije v tak velkym městě (anebo ve městě vůbec, že taky existuje něco jako periferie a vesnice). Chtělo to hodně času, než jsem pochopila, že svět je plnej lidí, pocházejících z naprosto odlišných prostředí, a že ne každej chápe, uvažuje a vnímá stejně jako já, že ne každej je „měšťák“. A teprve pak mohl člověk začít uvažovat nad tím, jestli je to dobře nebo špatně, že tu je.
Tím „měšťákem“ tak nějak odpovídám i na otázku, jestli to má na člověka vliv, odkud pochází. Samozřejmě že má, to ví každej společenskejma vědama jen trochu políbenej člověk, ale jestli nás to dělá horšími lidmi? To si nemyslím.
Hrabivost se objevuje všude ve světě, bezohlednost taky, snad jen že tady je víc lidí, tudíž i víc bezohlednejch lidí a víc chaosu. Tady se všechno to zlo líp ztratí, líp ututlá. Ale nejsme horší lidé jenom proto, že nás tu žije víc pohromadě.
V čem jsme ale hodně odlišní, je informovanost. To, co v zahraničí všichni věděli před třema rokama, to víme my v Praze teď a lidi z vesnice to budou vědět dejme tomu za další rok, dva. Jak kteří, samozřejmě, ale já to názorně vidím na lidech z vesnice, kde máme chalupu. Než k nim došel internet, než se přestali zdravit „Zdár!“ (jak jste někomu řekli „Ahoj“, byli jste okamžitě označeni za Pražáka), než u nich vyšly z módy maskáče, než k nim vůbec dorazilo něco jako móda, než přestali jezdit na babetách a pořídili si první pořádný motorky, sporťáky, mobily a další vymoženosti, měla jsem dostatek možností sledovat, jak zaostalej ten život na vesnici je. A nemyslím tím přímo ty lidi, i když to do určitý míry souvisí, ale prostě to, že nikdo z nich neměl ty možnosti co my, neměl přístup k tolika informacím a k takovýmu druhu zboží, co my tady v Praze. A tak žili v nevědomosti, což nám měšťákům skýtalo určitý druh podívané a mohli jsme si myslet, jak ty „vidláky“ nechápeme, jak jsou zaostalí nebo snad dokonce tupí. Jak nic neví.
Nemohli za to, samozřejmě. Nikdo nemůže za to, v jakym světě se narodil. Taky jsem se jim nikdy ve zlém neposmívala a nikdy jsem si nemyslela, že jsem chytřejší. Spíš mi jich bylo líto, protože ačkoli možná budou zdravější, nikdy nepoznali luxus jako jít si v deset večer v neděli koupit rohlíky do expresu, projít ulicí s dvaceti butikama a nakupovat oblečení, jezdit metrem, chodit po památkách, zajít si do kina nebo na zmrzlinu, přičemž by si mohli vybrat z víc než deseti kin, kde každý hraje víc než deset filmů a u každýho z nich je celý patro krámků z občerstvením… a tak tomu podobně.
Někdy mi ani nedochází, jak moc toho mám, co oni neměli, nemají a nejspíš ani nikdy mít nebudou – pokud se nepřestěhujou. Ale vždycky když mám příležitost se nad tím zamyslet a dojde mi, v jak nepředstavitelně odlišnym světě jsem vyrůstala a žila celej život, dochází k dvěma věcem: předně se nad tím pozastavím a v duchu začnu děkovat za to, že mi vesmír dal tak obrovskou příležitost a nechal mě narodit se tady, a pak si vzpomenu na svou první nejlepší kamarádku, kterou jsem potkala právě na chalupě, a přidám ještě poděkování za to, že jsem ji měla. Pravda, po pár letech se naše přátelství totálně rozpadlo a dneska ji nemůžu pomalu ani cítit a nemáme si co říct, ale nelituju, že jsem ji znala, že patřila do mého života tolik let a že mě tolik ovlivnila. Stálo to za tu bolest na konci. Aspoň myslím.
Nabízí se další otázka – jestli bych měnila. A odpovím velmi stručně, že neměnila. Jsem vděčná za to, že jsem vyrostla v Praze, která mě připravila skoro na všechno, co mě může potkat v tom větším světě, že mi ukázala tolik možností a že mi byla a stále je odrazovým můstkem, který mě pošle kterýmkoli směrem si ukážu, protože odsud se dá jít prostě kamkoli. Nechtěla bych vyrůstat na vesnici a nechtěla bych se tam ani přestěhovat. Půlroční pobyt v Anglii mi ukázal, jaký to je, a nepopírám, mělo to svoje kouzlo, ale na takovej extrém zatím nejsem připravená. Vesnice ano, ale muselo by to být poblíž města, s perfektní dostupností, protože městskýho života se prostě nedokážu vzdát. Možná jednou, časem, ale ne teď. Jsem Pražanda a jsem na to svým způsobem hrdá. Jsem za to ráda. A to všechno pohodlí mi za trochu toho rámusu a nepořádku stojí.
Jasně, někdy mi z toho rambajzu hrabe. Štve mě, že v létě nemůžu větrat, že je tu neskutečný vedro, dusno a nedejchatelno. Nenávidím dopravování se někam pomocí mhd v těchhle nechutně teplejch upocenejch měsících, kdy to vždycky vypadá, jako by najednou bylo v Praze pětkrát tolik lidí, protože všichni po zimě vylezou ze svejch brlohů a furt někam jezděj (jako jakym způsobem byla včera v devět večer narvaná trambaj? To jsem nezažila. Kam všichni furt cestujou? A ještě k tomu ve všední den. No fakt nechápu), a vůbec nesnáším davy lidí, protože se chovají naprosto nepochopitelně a idiotsky a já se můžu uvztekat, když se snažím někam pěšmo dostat a furt mi někdo křižuje cestu přímo před nohama nebo haleká na celou ulici, nepředvídatelně mění rychlost a směr pohybu nebo smrdí. Nesnáším lidi! Ale to všechno jsou věci, s kterýma jsem se perfektně sžila a který mi v konečnym součtu zase tolik nevaděj.
Protože za tu možnost dojít si večer pro ty rohlíky, mít na každym rohu hospodu, restauraci nebo vinárnu, mít pět minut od baráku (ať už vyjdu kterýmkoli směrem) metro, tramvaj nebo autobus, kterej mě dopraví absolutně kamkoli si usmyslím, mít tu kina, divadla, knihovny, prodejny naprosto čekoholi, co vás napadne, perfektní internetový spojení, co můžete chytit na každym rohu ulice, mít tu aquaparky, zoologický zahrady, taneční sály, kroužky, kde vás naučí všechno od štrikování fuseklí po lezení na skálu nohama napřed, za tyhle všechny věci mi to prostě tisíckrát stojí a nedám si vymluvit, že život ve městě je pohádkovej.
Jo, je tu rámus. Jo, jsou tu debilní lidi. Je tu smog a špína, kterou z oken drbete půl dne a o hodinu později jsou zase zasviněný, ale když si zlomíte nohu, ošetří vám ji prakticky v kteroukoli denní i noční hodinu, když se vám nezdá váš zubař, tak si najdete jinýho a když jste vystřídali pět partnerů, nemusíte se vracet k tomu prvnímu, protože máte další milion možností a šancí najít toho pravýho.
A je tu pořád co zkoumat. Já tu žiju celej život a to město mě nikdy nepřestane překvapovat. Pořád objevuju Ameriku a divím se, kde tu co je, kde se tu dá co sehnat a kam se tu dá jít. Svým způsobem to tu miluju. A ostatně – jestli jsem tím, kým jsem, z části i proto, že tu žiju, jak bych se na to město mohla zlobit, když mě tak dobře vychovalo? 🙂
A jestli to někomu není dost, tak vězte, že Praha má, kromě všeho jinýho, neskutečný, nepopsatelný kouzlo. Má takový to kouzlo, co každej Pražák dobře zná a ví o něm i turisti a další lidi, co se sem přijedou podívat jen jednou za čas. Ať je ozářená sluníčkem, zahalená v mlze, mokře voňavá po dešti, rozkvetlá na jaře, zabalená do třpytivýho sněhu nebo zasypaná barevným listím na podzim, kdykoli se vám může stát, že vylezete někam na vyhlídku a najednou si uvědomíte, jak strašně je krásná. A víc už nepotřebujete.
29 reakcí na „Praha – moje město“
Ty jo! Rozepsala ses. Takže za prvé s tebou a s článkem souhlasím. Napsala jsi to velice zajímavě. Tak a další věc, co bych chtěla říct je, že máš hezký design, jednoduchý, ale přehledný.
Nemůžu nic víc než jenom souhlasit !
Ach ano, matička Praha je zlatá.
Úžasně napsané… a naprosto jako Pražačka souhlasím 🙂
[1]: Taky koukám, kolik toho ze mě vylezlo
A docela se cítím ještě na jeden článek k tématu 🙂
A díky za pochvalu, snaha byla, minimalismus a přehlednost především 🙂
Praha,áno. Ale napsala jsi toho TOLIK :0. Moc pěkné!! ^^
Já bych Prahu celkem brala.
Na Pražácích nemám nic
V Praze se mi líbí památky 🙂
Praha má své kouzlo. Ano. Co v ní mám přátelé a jednou zas čas se tam vydám, začalo se mi stávat, že mě po čase jakoby volá, abych už přijela.
Bydlím na vesnici. Narodila jsem se na vesnici, ale do soboty jsem půl roku bydlela ve městě. Zkušenost to byla neocenitelná, ale až když jsme se vrátili na vesnici, uvědomila jsem si, jak mě město hrozně ubíjelo. Mít velkou zahradu, božský klid, koně před domem a pole za domem je kouzelný. Je mi jinak. Cítím se jinak. S nárůstem energie je to taky jiné. Ale zároveň potřebuju být v blízkosti města, mít všechno dostupné. Protože z úplný samoty by mi hráblo. Občas potřebuju lidi a potřebuju se hodiny tahat po obchodech. Ale ráda se vracím domů k přírodě
Krásný článek. Prahu jsem milovala a často tam jezdila Jenže to už bylo dávno. Posledních patnáct let se matičce měst vyhýbám. Ano má to svůj důvod, spadla jsem na eskalátoru. Ale už z metra dělají výtahy a tak třeba se ještě dožiju a přijedu se rozloučit.
To je hezké, že je ti mě líto
Ne, sranda, moc hezky napsané. Já sice chci jít na vysokou do Brna, ale pak sbohem obří město, sbohem Česká Republiko a hurá na sever do nějakého skromného malého městečka užívat si zdravý vzduch, málo lidí, spoustu přírody a klid a inspiraci pro mou vlastní práci 🙂 Já bych doživotně někde v megaměstě s deseti kiny a osmdesáti butiky na jedné ulici prostě nevydržela. Ale to je asi vážně hrozně individuální 🙂
TENTO DOPIS NEPŘESTÁVEJ ČÍST!!!!TENTO DOPIS JE OD JEDNÉ HOLKY Z RUSKA JE JÍ 13 LET A VŽDYCKY SI PŘÁLA MÍT SVÉHO KONĚ JESTLI TENTO DOPIS POŠLEŠ 20-TI LIDEM TAK JSI POTOM V DUCHU ŘEKNI SVÉ TAJNÉ PŘÁNÍ ZJEVÍ SE TI DO 5 DNŮ. JESTLI TO NEPOŠLEŠ 20-TI LIDEM TA HOLKA PŘÍJDE K TOBĚ VEČER V 00:00 A ZABIJE TĚ!!!!!!!!!!!!! JEDEN KLUK TO NEPOSLAL A DO ZÍTŘKA NA POSTELY TAM BYLA JENOM JEHO KOSTRA A DOPIS PSANÉ KRVÍ!!!!!
Praha je krásné město, já bych se tam asi ufotila…. moc mě baví fotit historickou architekturu, jako zámečky, historické domy a podobně
praha♥.
[11]: Tak já taky sním o pár letech strávených někde mimo, něco ve stylu Anglie, Irska a tak tomu podobně. Ale kdoví, jak to nakonec všechno bude 🙂
Jsi ve výběru
No, s tím tvým tvrzením o zaostání vesnice se dá jen nesouhlasit. Já s vesnice sem, tak vím o čem je řeč.
Ale Praha je fajn, to je fakt.
Až mě udivuje, že se tu neozval žádný ukřivděný nePražák, zírám na tu toleranci. Jelikož jsem z Prahy, nemám nic proti, ale dovedu si představit, že bych se, jako tebou nazvaný "chudák tupý vidlák" cítila dotčena. Já mám to nejlepší z obojího, ač v Praze, žiju zeleň přede mnou, zeleň za mnou. Ale na venkov nedám dopustit, tedy aspoň na ten můj, kde je "moje" chajda, to je můj druhý domov, někdy ani nevím, jestli opravdu až druhý.
Já tak nikoho nenazývám, asi jsem to špatně formulovala. Vím o lidech, kteří takhle smýšlejí, žila jsem v jejich přítomnosti, ale jejich názor nesdílím. Proti lidem z vesnice nic nemám, ani nevím, proč bych mít měla. Jsou to stejný lidi jako já, jen prostě vyrostli v jinym prostředí s jinejma možnostma a informacema, toť vše. Když někoho označím za vidláka, nemyslím to posměšně, nanejvýš laškovně nebo to použiju jako obecnej výraz, protože tak všichni pochopí, že mluvím o lidech z vesnice. Ale nemyslím to špatně.
[17]: Tak, není vesnice jako vesnice. V jedný jsem strávila půlku dětství a to, co je pro nás už dávno pasé, tam teď mají jako největší módu. A teprve tak dva tři roky zpátky začali srovnávat krok a přestali být "těma z vesnice, co nic nemaj a nic nevědi". Většina z nich se ovšem stejně přestěhovala do něčeho většího, protože tam prostě nemají žádné pracovní příležitosti a jedna hospoda s knihovnou jim jako kulturní vyžití přestaly stačit.
Výborný článek.
Musím říct, že všechno má své výhody a nevýhody. Žít ve městě (nemusí to být zrovna Praha) znamená skutečně možnost jít si nakoupit kdykoliv, dostat se kamkoliv, jít do kina, kdy se ti zamane a jít do divadla má tu výhodu, že po skončení představení nemusíš shánět odvoz domů (protože veřejná doprava má většinou v devět hodin večer padla).
A Praha je opravdu pozoruhodná v možnostech nejen nákupů, ale i objevování, procházek a báječných výhledů.
Proti tomu lont má taky jednu výhodu – lidi ti možná trochu vidí do talíře, ale když potřebuješ, poradí (většinou). Je tam čistější vzduch a lepší prostředí. Pokud je dobrá doprava (veřejná), tak tento lont si může gratulovat. A fakt je, že neinformovanost neznamená tupost.
Já bych chtěla žít v nějaké vesničce poblíž Prahy. Na Praze se mi hrozně líbí, že tam je všechno! Hlavně ty kurzy jak si psala. Je tam mnohem více možností nemáte tam jedno kino a jedno nákupní centrum. Můžete si z čeho vybírat. Jediné co my tam vadí je až přílišná koncentrace asiatů (nejsem rasistka, ale co je moc to je na Karlově mostu moc). Stejně je mým cílem Skotsko, nebo nějaká malebná část Anglie.
Mě se Praha jako město moc líbí, nedaleko od Prahy má kamarádka přítele a tak jsem tam o prázdninách byla. Ani nevím, co mě nejvíce zaujalo. Možná když jsme šli, a Honza (kamarádky přítel) kupoval pod Petřínem chlazenou vodu (na takovém náměstí). A řekl, že je to dobrá cena, 40 Kč za chlazenou vodu. My s kamarádkou, které pocházíme z Moravy, konkrétně z dědinky 30 km od Brna jsme se na sebe jen tak podívaly a jednohlasně jsme odpověděly, že u nás (v nejbližším městě, asi 10 km) v Lidlu je ta samá voda za 3 koruny (;D).
Myslím, že výhodou bydlení na vesnici je ten klídek. Jdeš si do lesa a nic neslyšíš. Jdu si k nedaleké přehradě a tam slyším jen vítr a pátky, nebo občas šplouchnout vodu.
Taky jsem toho názoru, že jsme více dochvilní. Jak jsi uvedla, autobus/šalina/metro ti jede každých 5 minut. Ale u nás jede autobus 1 za hodinu. Ujede ti? Smůla, do školy dojedeš o hodinu později (pokud nemáš doma rodiče, kteří by tě tam odvezli). Tím nemyslím, že bychom byly úplně odlehlá vesnice. Prostě jsou tu jen na nic spoje.
Ale v Praze jsem se zarazila nad 2 věcmi. 1) Jdeš a omylem do někoho narazíš. Neexistuje, že by člověk zabučel, nebo se alespoň otočil… 2) Uspěchanost. Všichni pořád v metru utíkali, dokonce i na těch rychlých eskalátorech (nechápu, na co jsou tam ty plakáty apod., když v té rychlosti jsem nestihla nic přečíst ;D)
Jinak se mi tvůj článek moc líbí, a chápu lidi, kteří jsou hrdí na Prahu (kdo by nebyl, ty nádherné památky), jen jsem toho názoru, že mnozí lidé jsou nevychovaní (či jak tuto vlastnost nazvat). Jak ráda bych měla vše hned za domem, ale všechno má své klady a zápory :).
Není co dodat. I když mi je hodně blízké lítání po lese a spaní pod širákem, nedokážu si představit, že bych Prahu někdy nadobro opustila.
Já už bych Prahu neměnila za nic na světě. Trochu mi teda chybí zeleň a někdy mi vadí davy lidí, ale je tu tolik příležitostí, pohybu, života, prostoru.. Bydlím v centru a jediné, co celé dny rámusí, jsou kostelní zvony a ožralí turisti ve tři ráno
Takže až na ty zvony, jsem překvapivě žádné extrémy hluku a další negativní věci nezaznamenala =)
Pré tupí zaostalí vidláci
Mě spíš přinde smutné, jak se lidi na vesnici snaží vyrovnat těm z měst. Přitom naco jakási podělaná moderní rozpláclá televiza, naco dotykový mobil, naco jakási odporná nablyštěná audina… Já bych se podělala štěstím, bydlet kajsi za horama, a to aj tak žiju v rektu, že dykoli se dostanu do většiho města, stejně na mě čumi jak na drvoštěpa. To bude asi tym, že boty mám zablácené jak sviň, hadry většinou chlapské, mluvím jak hovád a s maskáčema též nemám problém…
A v Praze jsou i místa kde je klid jako na vesnici.
moc krásný článek. Tak praha je zlaté město. Hospody a kavárna všude, kam se podíváš. Kulturní akce každý den, divadlo, koncerty, výstava a vernisáže,… Pak ta architektura a mladé lidi, ty mě inspirují
Jen tady chybí trochu zeleň a vadí mě pražské MHD, ty eskalátory jsou fakt zlo, lidé spěchají a cestují, lol
To je nádherný článek! I když nejsem Pražanda, miluji ji. Nevím, jestli bych zde chtěla bydlet, ale moc ráda se do Prahy vracím a objevuji její krásy.
A poslední odstavec – k tomu není třeba komentáře