Budoucnost začíná teď

Jednou z mnoha věcí, které jsem pochopila díky meditování, spoustě čtení a ještě větší spoustě filozofických debat s přáteli i nepřáteli, je, že pokud jde o život, většina z nás se dopouští té obrovské chyby, že nežije teď. Jako by teď vůbec neexistovalo, jediné, co zaměstnává naši mysl, je minulost, zpodobněná převážně lítostí a nostalgií, a budoucnost, jíž odpovídá buď ochromující strach nebo příliš velká, nerealistická očekávání. To všechno je přitom špatně.

Neměli bychom myslet na to, co bylo – minulost je tak nanejvýš nejlepší kniha, chcete-li se poučit. Chcete-li zjistit, jakými lidmi jste byli a kam vás to přivedlo. Chcete-li si dát dvě a dvě dohromady a uvědomit si, že tehdy a tehdy jste se mohli rozhodnout lépe, na čemž pak založíte své budoucí chování. Protože o to nám přeci všem jde – stát se lepším člověkem, do budoucna. Ale není to něco, čím bychom měli žít.

A pokud jde o tu budoucnost, ani té bychom neměli přikládat příliš velkou váhu, rozhodně ne větší než tomu, co se děje právě teď. Proč? Protože budoucnost ještě nemáme, kdežto teď ano. Budoucnost přijde, kdežto teď bude tou dobou dávno pryč a my nebudeme schopni získat je zpět. A protože jakmile budoucnost přijde, stane se z ní teď a jelikož my nejsme schopni prožívat teď, neprožijeme ani naši budoucnost. A tak strávíme celý život jen tím, že se budeme stále dívat dopředu na něco, co nikdy neuchopíme a čeho si nikdy ani nevšimneme, že se to děje, a budeme se stále jen dívat dozadu s čím dál tím větší lítostí nad tím, jak jsme ten život promrhali tím, že jsme se pořád dívali jinam než tam, kde jsme v tu danou chvíli byli.

A tak, chceme-li správně žít, naučme se nejprve vnímat přítomnost, tento okamžik, který je tak vzácný a tak zvláštní. Ano, je zvláštní. Neexistují žádné obyčejné okamžiky. Neexistují chvíle, kdy se nic neděje. (Peaceful Warrior, 2006) Naučme se nelpět na minulosti, kterou nelze změnit. Cítíme-li lítost vůči něčemu, co jsme udělali podle našeho názoru špatně, pak to napravme, můžeme-li. A pokud to není možné, nechme to být a věnujme svou energii něčemu, co změnit můžeme.

A budoucnost přijde. Můžeme se na ni připravovat, můžeme ji očekávat, ale není třeba se jí bát. Bude taková, jakou si ji uděláme. Jako ostatně celý náš život. Nejsou to překážky, které naši budoucnost utvoří, bude to způsob, jak se s nimi popereme. Bude to jistota a vnitřní světlo, které si s sebou poneseme a které osvětlí každou temnotu jako světlo Eärendila, darované Frodovi mocnou Galadriel. (Mimochodem, napadlo vás taky někdy, jakou hodnotu má tahle část Pána Prstenů jako metafora? Vždyť my všichni při setkání s někým významným pro náš život získáváme kus jeho vnitřního světla, který nám věnuje, aby nás opatroval na našich dalších cestách. Kus jeho lásky, zájmu a myšlenek, které se k nám budou upínat i dlouho po našem odchodu, protože ten dotyčný na nás bude stále vzpomínat a přát nám všechno dobré. I my chodíme po světě a rozdáváme své světlo těm, kteří je podle našeho názoru potřebují.)

Takže můj názor na budoucnost? Plánujte ji, připravujte se na ni, těšte se na ni, buďte třeba i trochu nervózní, ale nebojte se a hlavně jí nevěnujte víc času než tomu okamžiku, který máte ve svých rukách právě teď. Ten jediný je důležitý, na něm jediném záleží, mimo jiné i proto, že to, jak se zachováme právě teď, bude mít vliv na to, co přijde potom. Ne nadarmo se říká, že budoucnost začíná teď.