Komentář k Sikarovu článku

Po tom předchozím, řekněme spíš duchovně a filozoficky založeném článku jsem měla v úmyslu napsat druhý, pojatý takovým tím „sci-fi“ způsobem. Náhledem na to, co bude dál, kam nás povede všechna ta naše honba za technologií a tak tomu podobně. Trochu mě ale předběhl Sikar, a jelikož teď beztak neoplývám zrovna největší dávkou psavé, odkážu vás prostě na jeho článek (postupem času třeba přidám další odkazy, snad se tomu tématu z téhle strany bude věnovat víc lidí) a přidám svůj komentář k němu, protože to zase byl jeden z těch megakomentářů, co jsem snad ani neměla psát tam, měla jsem ho prostě rovnou dát sem a odkázat na něj. Ale co.

Když člověk sleduje starší sci-fi počiny, nemůže se nepousmát nad tím, jak pro ně už třeba jenom rok 2000 byl neuvěřitelně opěvovaným rokem, jak všichni čekali, že tou dobou už tu nebude kus zeleně, protože všude budou stát gigantické mrakodrapy, mezi nimiž se budeme pohybovat pomocí vznášedel a tak tomu podobně. Že budeme schopni klonovat lidi jak na běžícím pásu, vyrábět jídlo z ničeho pomocí replikátorů a přepravovat se během mrknutí oka transportovacími zařízeními. Dneska už jsou snad autoři realističtější a chápou, že tyhle „velké“ změny se zase tak rychle nedostaví. Že můžeme vynalézt spoustu technologií, které bychom před pěti, deseti lety zařadili do kolonky sci-fi, ale to ještě neznamená, že z nás hned bude nějaký šílené přemodernizovaný národ, který dokáže cokoli. Už jenom proto, že navzdory vší inteligenci a touze po technologickém pokroku jsme tvoři neuvěřitelně hloupí, pohodlní a mnohdy až zoufale zpátečničtí.

Pokud jde o budoucnost lidstva jako takového (snad tomu během týdne věnuji i samostatný článek), ze všech těch katastrofických filmů si beru jedno – lidstvo samozřejmě může přežít téměř každou zničující katastrofu, ale podstatné je to slovo „zničující“. Až miliony, nebo i miliardy lidí zemřou, až se tu nebude dát dýchat, nebude co jíst, nebude čím vytápět domovy a nebude ani možné si zatelefonovat, protože se prostě všechno zblázní a nic nebude fungovat, pak si teprve uvědomíme, že je něco špatně. A pak teprve bude mít ta malá hrstka přeživších šanci udělat to znova a líp.

Já celý ten lidský vývoj sleduju s velkou nervozitou a smutkem. Podle mě bychom už teď byli schopni neuvěřitelných, až „nadlidských“ věcí, kdybychom nebyli hnáni touhou po majetku, po přilepšení sobě samým, po moci a tak dále. Už teď, kdybychom všichni táhli za jeden provaz a ne za milion provazů, vedoucích všemi možnými směry, bychom dokázali udělat z téhle planety skutečně úžasný ekosystém, kde by všechno spolu souviselo, všechno by žilo v symbióze a žádné druhy by nemusely být vyvražďovány pro pozemky nebo hůř, jen tak pro zábavu. My lidé ale tohohle nejsme schopni. Honíme se za majetkem a za vykořisťováním všeho, co máme na dosah ruky, a nekoukáme nalevo napravo, alespoň z většiny.

Proto když se jednou za čas setkám s nějakou skupinou lidí nebo organizací, která dělá věci jinak a pracuje na tom, aby ten svět byl skutečně lepším místem k žití a aby příroda nezůstávala na druhém místě, srdce mi plesá. Tak by to mělo být.