Dlouhej krátkej

Ne že by nebylo co psát, ale ono prostě fakt není kdy. Minulej tejden, kterej měl pro mě bejt tejdnem krátkym, jsem strávila prakticky celej v práci – kromě pondělka. Dokonce i v pátek, kdy už jsem byla fyzicky i psychicky totálně vyčerpaná a extrémně nutně jsem se potřebovala vyspat, mě šéf vzbudil v šest ráno (note to self: ve volných dnech vypínat telefon) s prosbou, jestli bych mohla zajet na prodejnu odemknout, že prý tam prodavačka, co ji sehnal na výpomoc, stojí před krámem bez klíčů a nemůže dovnitř, protože vedoucí toho dne se prostě nedostavila. Tak jestli prý jen můžu jet odemknout a že on jde zatím shánět někoho, kdo tam s ní pak bude na zbytek dne, abych mohla odejít.

Tak já teda že jedu, protože co už, byla jsem stejně vzhůru, takže klidnej spánkovej den byl ten tam, jenže když jsem dojela na místo, tak koukám, baner venku svítí a vedoucí i prodavačka jsou vevnitř a vybalujou. Tak na ně bušim, pustěj mě dovnitř a ptám se frajerky jednak, kde byla, a druhak, proč proboha nezavolala vedoucímu, že už je na místě. Na to ona celkem v klidu, že zaspala, a že když dorazila, tak se hned pustila do vykládání, aby stihli otevřít. Tak já volám nasraně šéfovi, že blbka je už na místě a že když už jsem tady, tak jim teda pomůžu vyložit a pak pojedu, protože co bysme tam dělaly tři. No, nakonec jsem tam s nima byla do desíti a dělala chlebíčky, protože ony měly vepředu dost co dělat – co nestihneš srovnat a uklidit ráno, přes to se tam pak prostě přizabiješ, protože ty davy lidí po ránu se nedaj zadržet – a co, chlebíčky mě bavěj. Sralo mě spíš to, že tý frajli to vůbec nebylo blbý, že mě kvůli ní vzbudili a že tam – kvůli ní – jedu jako kráva v šest ráno. Jenom se šklebila, že to je šílený, zrovna na poslední den (dala výpověď, že už to nemůže vydržet) a že zaspí. Ale že já to odseru, to jako nic. A ta prodavačka na záskok mi taky hnula žlučí, všechno cpala do velkejch papírovejch pytlíků, i ty nejmenší kousky pečiva, který by se normálně vešly do těch malejch. A ten výraz, když jsem jí poprosila, aby s nima šetřila a dávala to do malejch? Darmo mluvit…

No ale jinak jsem ten tejden tak nějak přežila. Kromě bedny čajů, kterou mi šlohli, a která mě bude stát aspoň litr, se žádný velký katastrofy neděly. Na nepředstavitelně smrdutý bezďáky si už zvykám, s lidma se většinou taky celkem dá domluvit, teď mám jen nervy z toho, že ještě pořád nemám podepsanou smlouvu ani zdravoťák, protože kdy si mám proboha k tý doktorce zajít, když jsem v práci od nevidim do nevidim? No, jdu tam teď ve čtvrtek, ale vůbec bych se nedivila, kdyby si na mě zrovna do tý doby někdo počíhal. Ale byla by to snad moje vina? Neměl by si to ohlídat zaměstnavatel, aby mu za pultem nestáli lidi, co tam nemaj co dělat? Ostatně to je to samý jako s těma prachama tuhle. Necelý dva tejdny v práci, taky jsem u tý kasy neměla co dělat. A jelikož od tý doby o tom nikdo nemluvil, ještě pořád netuším, jestli mi to strhnou nebo co teda bude.

Stejně je mi z toho světa špatně. Těch dluhů, co narůstaj, těch věcí, co mi ukradnou a který pak musim zaplatit… a z čeho je mám sakra platit, když mi nedali žádnou výplatu ani zálohu ani nic? Když ani nevim, kolik ta výplata bude, protože mi to nikdo nedokázal říct? Když nemám ani žádnou pitomou smlouvu? A když mám ještě v ten čtvrtek vypláznout pět stovek za vstupní prohlídku a šest za zdravoťák (!)? A já povidám – z čeho to mám doprdele vypláznout?

No, nemalý nervy z těch finančních otázek mám. Jinak je všechno v cajku, mám kolem sebe pár fajn lidí, který mě nabíjej a tak nějak tomu všemu dávaj smysl, ale v poslední době jich je zoufale málo. Ale ono je to snad i dobře. Všechno je teď nový a těžký a než si zvyknu, bude to ještě chvíli trvat. Nemám na lidi čas. Nemám na ně energii. Nemám na ně chuť. Jen velmi výjimečně pocítím touhu se s někým potkat, vidět, mluvit… nesnáším ty jejich dotazy, jak se máš? Co novýho? Jak to jde? Jak asi, sakra? Od rána do večera práci, kde mi furt něco kradou, kde nevim, jestli mi vůbec zaplatěj za to, co tam odmakám, kde porušujou všechny možný části zákoníku práce a odkud pořád nevím, jestli zdrhat nebo jestli mám zatnout zuby.

Tuhle jsem si zašla na Pavlák do Levnejch knih. Prý že tam hledají zastupce vedoucího, tak jsem se šla zeptat, protože nikam jinam beztak nemám čas ani sílu chodit. Pokec s tamější slečnou vedoucí proběhl parádně, práce je to prakticky stejná jako co dělám teď, jen v o mnoho rozumnější podobě, s lidskou pracovní dobou a tak nějak vůbec normálnější a klidnější. Pohodová. Pět minut od baráku. Jenže platově je to dost komický a navíc tam někoho potřebujou prakticky koncem příštího týdne. Do tý doby bych si věci u Ječmínka ani nestihla vyřídit, kor když vlastně ještě nevím, jestli odtamtud chci. Nejdřív je třeba dojít si k doktorce, vidět smlouvu, případně jí podepsat, vydyndat si nějakou zálohu, ať mám vůbec z čeho žít, a vyrazit z nich konečně informaci, kolik že to mám vlastně za hodinu. A pak se teprve může vidět, jestli mi to za to stojí. Naši maj pravdu, takhle bez informací je to strašně na hovno a já už jsem unavená z čekání. Už jsem měla tolik zaměstnání, z nichž nepřišla výplata, už na to nemám nervy a nemůžu si dovolit čekat další měsíc, jestli a co bude.

Inu, tolik ode mě asi vše, přece jenom je fakt, že přes ten tejden toho mám v hlavě tolik, že o volnym dnu jsem ráda, že na to nemusim myslet. Takže jakkoli peprný historky k podělení se mám, sorry, ale nebudou. Ne teď, možná časem, až se věci nějak uklidní a já přestanu mít pocit, že žiju ve zlym snu. A do toho furt:“Máš na víc“. „Hledej dál“. „V Praze přece musí bejt nějaká normální práce za normální plat“. Jenže kdy to mám hledat? Teď, když mám pár cennejch hodin na odpočinek? Když stejně vim, že ještě minimálně dva tejdny to budu muset vydržet, než se vyřeší věci ohledně smlouvy a bude trochu jasněji? Nemám sílu, prostě nemám. Fakt zlej sen tohleto. V minulym životě jsem musela někoho hrozně nasrat.