To nic, to si jen tak brblám pod fousy…

A dneska zase – že prej mi přeje, že pojedu příští měsíc na vodu. Prej tam aspoň potkám někoho mladýho a hezkýho a budu s ním šťastná. Poslala jsem ho do háje. Předně tam jedu se starou partou, kde všechny znám a buď jsou spárovaný nebo mě nezajímaj nebo jsou můj ex, čili nic jako že bych se tam s někym dala dohromady opravdu nehrozí. A za další, hlásala jsem snad něco jako že si ho hned hodlám brát? To on furt mele něco o společný dovolený, o cestě pod stan nebo do zahraničí.

No furt ne, to bych mu zase křivdila, tolik času spolu neprokecáme (i když teda dneska jsme na tom telefonu viseli hodinu, to zas budou účty), ale několikrát to už vytáhl. A do toho furt tyhle kecy o tom, že se pro mě nehodí, což ve mně velmi úspěšně ušlapává veškerý jiskry představ a tužeb, který se mu ve mně doteď dařilo pěstovat. Ne, vážně, to na světě nejsou normální chlapi? Po těch všech karambolech s pitomcema v minulosti, teď se mi zase musí hojně dostávat přesně opačného extrému, tedy týpků, co mi musí pořád něco dávat, podlejzat mi, obdarovávat mě a pak si donekonečna sypat popel na hlavu, jak já jsem úžasná a jak oni jsou hrozní, tlustí, staří, blbí nebo jánevím jak ještě nehodní mé společnosti? Jako bych snad já byla nějaká výhra, for god’s sake. Ti machýrci, nebo ani ne tak machýrci jako prostě normální nevázaní kluci, co když viděli jiskru, tak po ní skočili, mi přece jenom začínají chybět…

Vzpomínka na Pana Potetovaného. Naše první setkání na rockotéce, kde se mnou ochotně vystál frontu, aniž bych se ho o to prosila. Tak krásnej, tak rozkošnej, a já ani neměla nijak sexy oblečení. Jen obyčejný šedý tričko s dlouhým rukávem a nápisem „Get rid of your girlfriend“. A pak taneček, přitáhl si mě k sobě a jako by se nechumelilo mě začal líbat. Bylo to tak děsně sexy, že mi hoří tváře jenom když si na to vzpomenu. A bylo to hlavně úžasně nenucený. Chybí mi to.

Ale ne, to jsou furt tajemný pohledy, který mám asi všechny chápat, protože jsem samozřejmě vědma, to jsou otázky, který jsem nepoložila a je mi to vyčítáno, to jsou postoje, který jsem nikdy neměla, ale oni mi je tak dlouho budou vnucovat, dokud je prostě opravdu mít nebudu. Dokud si opravdu neřeknu „tak fajn, když myslíš, tak jo, seš na mě moc starej, seš hnusnej jak prdel a hlavně mě sereš těma svýma věčnýma kecama, který nechápu“ – a přitom to doposud nikdy pravda nebyla! Nikdy mě žádnej z nich nesral. Nikdy jsem nemyslela na to, jak vypadaj nebo nevypadaj. Bylo mi s nima krásně a byla jsem ráda za to, že mě maj tak rádi, ať už to bylo z jakýhokoli podivnýho důvodu, protože si opravdu nemyslim, že bych stála až za tolik úsilí. Ale teď? Už z toho jsem unavená, jak je to všechno obtížný. Což je přesně jeden z důvodů, proč mi vůbec nevadilo, když ke mně Myšák tuhle v práci přišel a jako odměnu za to, že mi píchnul s jedním problémečkem, si nenuceně řekl o pusu a pak si jí ode mě prostě vzal. Jo, políbila jsem ho. A nevadilo mi to. Naopak. Byla jsem ráda, že si o to konečně někdo řekl. Že na mě neháže zoufalý pohledy. Že mě neobviňuje z toho, že se na něj nevrhám, a vrhne se prostě on na mě. Rovnoprávnost, ne? Když ten krok neudělá ženská, proč to taky někdy nezkusí on? No nic.

Vzpomínka na Prdelku. Na ten večer v Karlosu, kdy jsem se cítila tak sexy, tak sebevědomě, že jsem prostě věděla, že ho dostanu, a nepřemýšlela jsem nad následkama. Sedla jsem si mu na klín a bylo to. Byl můj. Chtěl mě. Je to někdy tak snadný. Ale nedá se to dělat pokaždý. Nechce se to dělat pokaždý. Někdy prostě i taková bitch jako já potřebuje, aby ten krok udělal její vysněnej princ…

Vzpomínka na… (damn, jak já mu to vlastně říkám? Dejme tomu Blonďák :D)

„Dáme sex?“

Jak strašně je to někdy jednoduchý, jak příjemný je neřešit to a prostě se svézt na vlně, kterou rozhejbal někdo jinej. Nechat to plynout. Udělat to.

Povídal Myšák, že jestli mu prej za rok budu říkat staroušku, tak mi naplácá. No, aspoň nějaká „zajímavější“ zpráva >:) 😀