S hlavou i srdcem ve svěráku

Vzpomněla jsem si, proč jsem to pár měsíců zpátky vzdala s chlapama a vrhla se na „party time“, aneb nevázaný život singláka. Protože je to s nima hrozně únavný. Myslím tu komunikaci. Tak třeba vemte si mě – jsem hrozně nemateriální člověk. Nepotřebuju, nevyžaduju a nechci dárky. Nechci, aby mi někdo nechával každou chvíli na stolku něco na zub, nosil mi sladkosti, kupoval mi roztomilý plyšáky nebo mi nosil kytky a zval mě na obědy. Ne a ne a nechci. A hle – mám hned dva obdivovatele, který mi přesně tohle v jednom kuse dělaj. Jak jim to mám vysvětlit? Že to neni blbý, když přijdou s prázdnýma rukama? Že se každej den těšim jako blázen, až se za mnou zase jednou na pár minut stavěj, pozdraví mě a usmějou se na mě? Že to je sakra vzájemný, že i já jim chci něčím udělat radost? Jen to narozdíl od nich neumim a nechci dokazovat hmotnejma dárkama, takže to dopadá tak, že oni mi pořád něco dávaj a já jim nedám nikdy nic. Takže na konci večera odcházím domů s náručí plnou věcí a dárků od ctitelů a s pocitem sobeckýho kreténa, kterej nikdy nikomu nic nevěnuje. Nesnáším je za to, že mi tohle dělají.

Je kouzelný, že mě někdo má tak rád. Že když potřebuju píchnout, můžu se na ně obrátit. Můžu jim důvěřovat. Můžu jim napsat, že je mi něčeho nutně zapotřebí, a oni mi to bleskurychle seženou. To je nádherný. Ale proč proboha nechápou, že to samo o sobě je něco naprosto magickýho, nezvyklýho, nádhernýho a tak strašně odměnyzasluhujícího, až bych brečela? Proč nechápou, že moje mysl ani nemá tu kapacitu na to, aby si přála ještě něco nad to? Nějakou jejich vlastní iniciativu, vymýšlení toho, čím vším mě ještě potěšit? Proč někdo nemůže pochopit, že já nechci, aby mě ještě něčím dalším těšil a dělal mi radost? Že mi to dělá starosti a trápí mě to a že mě to ke všemu rozmazluje takovým způsobem, že pro příště už vždycky budu lehce zklamaná z toho, že mi někdo něco nepřinesl. Byť o to nestojím, prostě si na to zvyknu a pak mi bude divný, že to někdo nedělá. A já nechci, aby mi to bylo divný. Ne a ne a ne.

Dneska jsem se s Myšákem na chvilku uklidila do soukromí. Nemohla jsem to vydržet. Všechno to na mě tak padlo a já najednou bytostně toužila po chvilce ticha a klidu, bez nervů a stresu z toho, jestli někdo náhodou přijde na krám a bude něco chtít nebo krást. Prostě jsem s ním potřebovala bejt chvilku sama a trochu si ho užít. Bylo to krásný. Jenže když jsem mu to pak ještě napsala do smsky, po jeho odchodu, pochopil mě tak, že se s ním chci jenom vyspat. Udělalo se mi z toho nevolno. Ne, že bych nechtěla, právě naopak, šíleně mě rozpaluje, ale že bych zrovna jemu chtěla takhle ublížit? Mrzí mě, že si to tak vyložil. Jakkoli svobodomyslná v tomhle ohledu jsem, nikdy bych se nemohla „jen“ vyspat s někým, o kom bezpečně vím, že mě má takhle rád. Jsem trochu bitch, ale nejsem svině.

Rozhodilo mě to. Stejskalo se mi po něm, když odešel, chtěla jsem ten pitomej krám zavřít a jet s ním pryč, chtěla jsem jen tak někde ležet na trávě, položit si hlavu na jeho rameno a tiše usínat, a on si myslel tohle. Na mou omluvně vysvětlující smsku pak nereagoval. Tak nevím, co z toho bude.

Pak se mi ucpal nos. Hrozně. Nemohla jsem dejchat, asi hodinu nebo dvě jsem dejchala pusou, až se mi z toho dělalo blbě, a k tomu mi zalehly uši a začalo mě bolet v krku a v břiše. Křeče. Totálně ucpanej nos. Bylo mi najednou blbě. Chtěla jsem vidět Anděla. Jenže pak jsem si vzpomněla, co všechno pro mě už udělal, a byla jsem nervní z toho, že bych ho měla znovu zvát na hnusný kafe na místo, kde pro něj nemůžu udělat nic pořádnýho a kde se mnou stejně vždycky zůstane až do konce, i když to po něm nežádám, tudíž mám ještě dvojnásob hroznej pocit z toho, že ho tam zdržuju. A je to celý divný, když tam tak sedí, mlčí a čeká. Z toho divnýho pocitu, z reálný fyzický potřeby se nadechnout a z dalších důvodů jsem mu napsala, že potřebuju kapky do nosu. Taková blbost. A mi on je přivez a k tomu ještě anticolky do krku.

Doteď se nemůžu rozhodnout, jestli to znamená, že u mojí zkoušky propadl nebo uspěl. Vážně, tohle není normální. No, ke zbytku večera se vyjadřovat nebudu, byl šílenej a já jsem jak zmlácená a přejetá a mám příšerný křeče v břiše a hlad. Hodinu jsem ležela ve vaně, bylo mi blbě, smutno a nemohla jsem se zvednout. Jasně, byly dneska i dobrý zprávy – o tom kdyžtak příště – ale celkově mám pocit, že se mi to zase jednou trochu sype pod rukama. A proč? Protože chlapi.

A k tomu musím pořád myslet na toho Myšáka. Jak se mě dneska tak něžně zeptal, jestli to tak může říkat, že už jsem jeho. A já ho odbyla s tím, že uvidíme až po prvním randeti. Něco na tom je – nedokážu mu říct, že jo, když si zatím nejsem jistá tím, že se vůbec někdy stihneme potkat i mimo práci. A že to pak nebude divný, trapný. Že mi to neotevře oči nebo tak něco. Nemůžu mu slibovat něco, čím si vůbec nejsem jistá. Navíc nevím, jestli jsem vůbec schopná s někým „chodit“, někomu patřit. Už je to tak dlouho, celej rok, co jsem se složila a zamkla si srdíčko. Co jsem se rozhodla žít naplno, „tak, jak se má“, a užívat si podle libosti, nevázaně. Chodit s někým… umím to vůbec ještě? Uměla jsem to vůbec někdy? A budu to umět s někým, kdo je o tolik starší než já? A co tomu řekne moje okolí, pokud z toho něco bude? Ne že bych tím chtěla řídit svoje kroky, ale přece jenom by to byla pěkná prekérka, přivést si ho někdy domů, aby se seznámil s našima. Obávám se, že by oba dostali okamžitej infarkt 😀

Achjo… M. říkala, že to bude skvělá zkušenost, ať do toho jdu. Jenže copak to jde, zahrávat si s něčími city jen proto, že to bude cool a že už jen ta myšlenka je rajcovní? To, že stejnou otázku musím řešit hned u tří chlapů najednou, mě nesmírně vyčerpává (ano prosím, u tří, toho třetího tu radši ani nezmiňuju, to už byste v tom měli tuplovanej bordel). Myslím, že na podobný experimenty a vůbec věci jsem už nějak stará. Proč to někdy nemůže přijít jen tak samo? Bezstarostně. Nenuceně. Tak jako dřív?