Hádky a usmiřování

Nevím, jak je to možný, vzhledem k tomu, že spolu ještě ani nechodíme (pořád se ještě nekonalo ono první rande), ale už za sebou máme první hádku. Nebo přesněji řečeno neshody.

Zbytek neděle proběhl v práci celkem klidně, až na to, že jsem měla večer příliš velkou vratku, což mě trochu nervovalo, ale co se dá dělat. A na to, že mi tam nějakej němčour nechal svou hotelovou vizitku s číslem pokoje, jménem a datem, kdy odjíždí. Jako hustě von. Kdyby to aspoň řekl narovinu, ale on mi to strčil pod šálek od kafe. Já vám nevim, fakt jsem tak strašně k sežrání nebo mám jen štěstí na úchyly a nevybouřený týpky?

Nicméně jinak v pohodě den, až na to, že se mi Myšák vůbec neozval. Ráno jsme se na krámě potkali, ale hned zase vypadl. Za chvilku mi volal, aby mi sdělil, že vypadám strašně, jako bych celou noc nespala, a že jestli mě to zmáhá, měla bych požádat o přeložení na jinou prodejnu, kde se nedělaj neděle a maj tam třeba ranní a odpolední směny. To samo o sobě by bylo milý, že se o mě tak stará, až na ten detail, kterej mi zkazil celej den, a sice – ano, jak jinak – ten tón. Říkal to jako že je na mě hrozně naštvanej a že mě nemůže ani cejtit. Nevěděla jsem proč. Vyměnili jsme si pak ještě pár smsek, ale opravdu jen pár. A ty jeho byly dost hnusný. Nepříjemný. Se spoustou vykřičníků a s poslední zprávou ve stylu jako že to nebudeme rozebírat po zprávě a že si promluvíme, až se uvidíme. Což znělo vážně a navíc jsem mu pak už nemohla odepsat, utnul to a mně to bylo líto. Trápila jsem se tím, co mu přelítlo přes nos a co jsem udělala. Rozmyslel si to se mnou? A hlavně – proč mi na tom tak záleželo? Proč mi záleželo na tom, co si někdo jako on o mně myslí, jak se ke mně chová atd? Mám ho opravdu ráda nebo je to jen zkrat?

Každopádně mě to poněkud zdrtilo. Celý ty víkendy to jediný, co člověka drží nad vodou, je smskování. Z toho důvodu mi tam ostatně ukradli ten telefon. A on mi to zatrhne. Byla jsem z toho smutná, a přitom to nejhorší mělo teprve přijít dneska ráno. Chvíli po otevření jsem se podívala na telefon a viděla dvě smsky. Ta druhá, zjevně nakvašená z toho, že neodpovídám, říkala:“Chceš mě vůbec vidět?“. A pak následoval nepříjemnej telefonát, kdy mi vyčetl, že jsem mu během neděle už nenapsala, že o něj zjevně nemám zájem, zapletl do toho brepty o tom, že měl posranej celej víkend, že vůbec nespal, že to někde málem napálil do stromu, ale co, že by na tom stejně nikomu nezáleželo… no, prostě takový ty typický kecy napřesdržku. Horší ale byl moment, kdy jsem se dozvěděla, proč že je to vlastně tak nakvašenej. Jelikož jsem mu psala o Andělovi, kterej se mnou byl v sobotu na krámě až do večera, a jelikož jsem ráno vypadala tak zbídačeně, usoudil z toho, že jsem vůbec nejela domů a strávila noc u Anděla. Tenhle jeho myšlenkovej pochod mi vyrazil dech. Jak si o mně může něco takovýho myslet?

Naštvalo mě to. Zdrtilo. A zase jsem musela přemýšlet – co si o mně lidi myslej, je mi vesměs u prdele, tak proč mě tohle tak vzalo? Proč mě to tak mrzelo? Chtěla jsem ho vidět, potřebovala jsem ho vidět. Psal mi, jestli mi může zavolat. Řekla jsem, že jestli na mě hodlá bejt tak hnusnej jako v těch předchozích zprávách, tak s tím mluvit nebudu. A pak mi zavolal a já nevím jak, během pár minut jsme si to vyříkali. Ovšem teprve až když přijel, došlo k opravdovému usmíření. Přinesl mi nádhernou kytku a culil se. Bylo vidět, že se mu hodně ulevilo. Začali jsme pak plánovat to naše první rande. Mělo by k tomu dojít v pátek, tak doufám, že bude pěkný počasí, ať to stojí za to. Těšim se 🙂 Ale stejně o tom přemejšlim. Nasadil mi to do hlavy těma svejma věčnýma řečma, přesně jak jsem předpokládala. Co z toho bude? Bude z toho vůbec něco? Jak si máme rozumět, když už teď, ještě než jsme spolu něco začali oficiálně mít, máme takovýhle neshody? Jak se to stalo, že jsem se zničehonic, byť jen na víkend, dostala do vleku smutku a rozmrzelosti nad tím, co si o mně myslí, kor když jsem správně měla bejt nasraná, že si to vůbec myslet dovoluje? Že se na to ptá? Jako by mu do toho něco bylo. Jako bych mu byla slíbila věrnost a lásku až za hrob. Říkám si, jak to bude vypadat, jestli se dáme ofiko dohromady? Jestli bude tak majetnickej a zdrchanej, když něco nepochopí, jako předvádí teď, dokážu ho s tím poslat do prdele tak, jak jsem to dělala vždycky s každym, kdo mě vytáčel blbýma kecama, nebo se na to chytnu a začnu bejt taková ta ustrašená „ženuška“, co se bojí, aby její chlap správně pochopil, co mu říká nebo co dělá?

No, každopádně, to naše usmíření byla příjemná záležitost. A měl pak i pár pěknejch řečiček, který mě celkem slušně nažhavily na páteční výlet, takže se nemůžu dočkat >:) 😀 No, ale víc zase až jindy. Až budu vědět, kam to směřuje.

A jako by toho nebylo dost, stále víc na mě doráží jedna nepříjemná otázka – když pominu věkovej rozdíl a komplikace z něj a z náročný pracovní doby plynoucí, půjde to vůbec, mít vztah s někým, s kým pracuju?