Poněkud nesouvisle

Zdá se, že už to pochopil. Po dvou dnech a třech konverzacích konečně pochopil, že si z něj nedělám srandu, ani že neni „v trestu“, jak tomu říkal, ale že jsme prostě skončili. Okomentoval to slovy jako že jeho život skončil, že už se neuvidíme atd. Prohlásil, že ho tehdy neměli najít. Na můj nechápavej výraz zareagoval tím, že mi ukázal obě svoje zápěstí, prstem naznačil přeřezávání žil a pak dramaticky dodal:“Našli mě“. Takže táta měl pravdu, fakt s ním je něco v nepořádku. Mnohem víc než jen to, že v tolika letech za sebou nemá jediný manželství nebo aspoň nějakej pořádnej vztah a žije s rodiči. Mám nervy z toho, co bude dál. Jak se chce nevidět, když jezdí denně k nám na prodejnu? Nechá si tu prodejnu vzít? A když ne to, jak se bude chovat? To se mám denně dívat na jeho děsně vážnej, zdrcenej výraz? Na to nemám nervy, sakra, přesně tomu jsem se doufala vyhnout. A to jsem si libovala, jak mám konečně dospělýho chlapa. Ne, vážně, já nejspíš nikdy nepotkám nikoho, s kým by mi bylo opravdu dobře a lehce. No pressure. No stress. Někoho, kdo by byl „real“.

Už jak dlouho se snažim vidět se s Blonďákem. Oba si potřebujeme trochu ulevit od života a trochu si spolu pohovět. Ale buď neni kdy nebo na to neni energie. Už z toho jsem vážně na palici. Strašně moc si potřebuju s někým promluvit. S někým, kdo mě bude poslouchat. Jinak se asi zblázním.

V úterý jsem se v práci seznámila s jedním týpkem. Přesněji řečeno on se seznámil se mnou. Vypadal jako jeden z těch jeblejch, neuvěřitelně vlezlejch stálejch zákazníků, co maj furt náladu se s váma bavit a házet vtípky, i když vy jste úplně na dně a někdo, kdo se s váma bude vykecávat, je v tu chvíli to poslední, co byste potřebovali. Ale dopadlo to jinak. Byl tam se mnou několik hodin, dokonce i po zavření, počkal, než jsem uklidila, a pak mě doprovodil na trambaj. Mimochodem, dobrý zjištění, že se odtamtud můžu dostat i bambajkou. Z toho metra už mi začínalo hrabat. Každopádně toho máme až děsivě moc společnýho. Ale zase jako žádná romantika. Přišlo mi, že je takovej… nevim, jako já v chlapskym balení, a mnohem, MNOHEM ukecanější. Mluvil pořád. Nedalo se mu do toho vstoupit. Nedalo se nic říct, nic vyprávět. Bylo to vyčerpávající. Na druhou stranu díky němu byl ten večer přežitelnej. Vzhledem k tomu, jak strašně zle mi bylo přes den a jak náročný bylo mít v práci několik hodin Myšáka, kterej v tu dobu ještě pořád nechápal a strašně se snažil se mi zavděčit a dělal mi nechutný patetický scény, bylo strašně fajn mít večer na krámě někoho, kdo neni tak vážnej a utrápenej. Kdo mě umí pobavit a potěšit.

Včera večer jsme měli takovou menší vodáckou afterparty. Bylo to fajn, ale říkám si, že jsem měla cestou z parku prostě vystoupit z autobusu a jít domů. Místo toho jsem jela k Yuki, ještě s jedním kámošem, a nebylo to úplně ono. Doufala jsem v nějakej famózní závěr, že bude prdel nebo tak, ale bylo to spíš trapný. Hlavně teda asi jemu, jinak si nedovedu vysvětlit jeho nevymluvitelnou touhu vyrazit v x hodin ráno do tý šílený bouřky a jet (nebo spíš jít) hodinu a půl domů, když mohl místo toho zůstat, přespat a ráno tam bejt za půl hodinky suchou nohou. Na jednu stranu to chápu, já osobně taky nebejvám nadšená, když neplánovaně přespávám u cizích lidí. Obvykle pak nespím, prostě to nejde, jak se tam cítím špatně. Ale zase, nikdo ho nenutil tam jezdit. Tak si říkám – co si od toho sliboval? Co bylo jinak, než jak to mělo bejt, aby byla zábava? Podotýkám, že pokud jde o mě, bylo to fajn, jak to jen může bejt, když máte celej den migrénu a jste příšerně unavený. Ale měla jsem jet radši domů.

Objevila jsem novej seriál, Misfits. Něco na něm je šíleně annoying (třeba Nathan) a disturbing (třeba to neustálý vraždění), ale z nějakýho důvodu se na to nemůžu přestat koukat. No, ono to nemá zase tolik epizod, takže bude brzo po tom. Některý ty hlášky mě ale prostě dostávaj.