O unáhlenosti vlastní a nespolehlivosti druhých

Napsat kolegyni sms ve stylu:“Napiš mě dneska jen do dvou, šéf ví, že jsem už kolem poledne chtěla odcházet, tak ať to neni podezřelý“ a poslat to šéfovi, to se snad může podařit jenom mně. Uvědomila jsem si to teda už ve chvíli, kdy jsem dala odeslat, ale z nějakýho důvodu ten můj mobil neumí přerušit odesílání smsky, a tak jsem jen s příšernou hrůzou v očích a s naprostym zoufalstvím sledovala, jak se to odesílá a jak mi přichází doručenka. V tu chvíli jsem si narvala pěst do huby a musela jsem si sednout, protože jsem potřebovala dohnat těch pár vynechaných úderů srdce a promyslet si, co dál. Co dál. Co se kurva dá v takovou chvíli dělat dál?!

Jediný, co mě napadlo, bylo odeslat mu omluvnou sms, že to nebylo pro něj (No to by ho asi nenapadlo), a doufat, že to přejde s humorem. Mozek se mi rozjel na plný obrátky, jak jsem se snažila vymyslet nějakou záchrannou historku, a nedokázala jsem si přestat vyčítat to slovo „podezřelý“, kterym jedinym jsem se postarala o to, aby mu to dokonale podezřelý bylo. Proč jsem prostě nenapsala jen „napiš mě do dvou“? A hlavně proč sakra dělám tak důležitý věci jako posílání smsek tak automaticky?

Celej den jsem si tim zkazila, připadala jsem si jako naprostej idiot a nejhorší na tom bylo to čekání, co sakra bude dál. Šéf mi napsal jen „?“ a pak, po tý omluvný smsce, se už neozval. Nějak jsem doufala, že zavolá, já mu to nějak vysvětlim a společně se tomu zasmějeme a půjdeme dál. Jenže on nic! A to jsme se zrovna včera bavili o pivu na Vinohradech a on mi slíbil, že se mi ozve. Nějak jsem doufala, že tím myslel hned ten večer nebo dnešek, ale zatím nic. To se jako mám třást ještě tejden než to budu mít konečně za sebou? Stejně z toho mám prdel. Co si jako budeme u toho piva povídat? On ve stylu „Chci se s váma vyspat“ a já ve stylu „Chci dát výpověď“, to bude vážně záživná konverzace.

Anyway, kromě nešťastnosti nad vlastní idiocií mě jímá nešťastnost nad lidma kolem mě. Už zase. Lžou. Nedrží slovo. Nedá se na ně spolehnout. Jsou k ničemu. Nemají zájem. Serou mě. Kamarádka z gymplu mi tuhle psala, že mi někdo bude volat kvůli práci, jestli mi to nevadí. Tak co by vadilo, žejo, docela jsem se k tomu upnula, protože potřebuju něco rozumnýho najít, abych mohla vypadnout z tý firmy hrůzy, kde se právě nacházím. Dlouho se teda nic nedělo, ale cca před týdnem mi konečně volala nějaká slečna, která mi naprosto strojově vykládala, jak v jejich společnosti hledají lidi na základě doporučení, a právě proto vám volám, protože slečna bla bla nám na vás dala kontakt… znáte se se slečnou blabla? Celej ten hovor mě děsně vytočil, protože tyhle kecy znám nazpaměť a uráží mě, že je na mě někdo používá. Jako by se snad domníval, že se já budu domnívat, že jsem jediná na celym světě, s kým se takhle „důvěrně“ baví. Přitom každej ví, že přede mnou obvolala padesát lidí a po mně bude volat dalším padesáti s úplně stejným monologem.

Nicméně jsem jí odpověděla, docela bravurně, na to, že mě její telefonát vzbudil, na všechny její otázky ohledně toho, jak si představuju budoucnost, co chci dělat se svym životem atd., a pak jsme se domluvili na schůzce s tím, že si jí ještě potvrdíme. Dala mi adresu společnosti a rozloučily jsme se. Jelikož jsem po tom hovoru vůbec nechápala, o co že jde, krom toho, že mluvila o nějakym vyšším managementu, vygůglila jsem si tu společnost a zjistila, že jde o nějakou firmu obchodující s čokoládou a cukrovinkama, což mi připadalo docela milý, tak proč ne, žejo.

Jenže jsem si neuložila její číslo a když jsem jí měla včera zavolat a potvrdit schůzku, nějak nebylo kam volat. A tak jsem musela na tu kamarádku a ať mi pošle číslo na tu pani, co mi volala. A kámoška na to „Jo, ta z Partners?“. A já se poněkud zarazila. Wtf? Jaký Partners, sakra? O tom nikdo nic neřikal, a to ani když jsem se tý kámošky ptala, o jakou firmu se jedná, protože do telefonu jsem se to nedozvěděla. Prej že mi nic neřekne, ale jde o renomovanou firmu. Wtf podruhý?

A tak jsem milé slečně z firmy na „čokoládu“ zavolala a řekla jí, že nemám zájem o práci u Partners a že kdyby mi to řekla rovnou, nemusely jsme se zdržovat. Samozřejmě hned opáčila, že to určitě zmiňovala (komu to chce nalhat?!) a že neví, jestli jsem správně pochopila, že jde o ten „vyšší management“ (zdůraznila to). Řekla jsem jí, že jsem jí pochopila naprosto správně, ale ona zjevně nechápe, že já „nemám zájem“ (taktéž s důrazem). Snažila jsem se mluvit co nejklidněji a nejrozumněji a řekla jsem jí, že bychom se akorát navzájem zdržovaly a ztrácely čas, protože já nemám zájem ani o Partners ani o to, abych někoho menežovala a školila. Slečna se toho ovšem nějak nechtěla pustit, a tak jsme spolu mluvily ještě asi deset minut, než jsem jí konečně řekla, že ať mi teda zavolá za půl roku, když jí to za to stojí, a nazdar.

Zavěsit. Nasranost. Vztek. Přidalo se k tomu i to, jak naprosto nespolehlivý mám v poslední době kamarády. Jeden, co mi dluží peníze a já nejsem schopná ho dohnat k setkání (ani ne tak kvůli těm penězům jako že bych ho chtěla vidět. Samozřejmě ale, ty prachy by se mi taky hodily), druhej, co mi slíbí ozvat se do úterka, a pak je najednou čtvrtek a on furt nic, tak mu napíšu, co s nim, je, on že je v práci a pak mlčí, a o pár hodin později zase píše rozverný smsky, jak už skončil a „copak že dělám“. Argggggg! Ale o svý averzi k „copak“ a „jakpak“ už jsem tu psala, nebudu se opakovat. A pak ten šéf, co mi slíbí se ozvat a pak nic. A pak celá ta práce, kde vám furt jen všichni slibujou se ozvat a vyřešit problémy, který sami zavinili (jako například ten úžasnej mrazák, co nám přivezli v úterý, co je stejně velkej jak celá naše kuchyňka a co ho naprosto nepotřebujeme. Tohle je snad jediná společnost, která vám na zimu pošle na krám obří mrazák. Fakt humoristi), a pak o nich tejden neslyšíte. Je to furt to samý na jedno brdo. A dneska a včera taky, měla jsem něco domluvenýho, půl dne kvůli tomu sedím u pc a čekám, kdy se ten člověk zjeví, a nic. A nejhorší na tom je, že já stejně furt budu dál čekat a dřepět tady (nebo i jinde), protože prostě z nějakýho bláznivýho důvodu očekávám, že lidi dostojí svým slibům a že když něco řekli, tak to platí. Pche. Vzbuď se, M., takový lidi už dneska nejsou…

A tak jsem se zase jednou zamyslela nad celou tou svou situací a došla zase jednou k závěru, že mi chybí partner. Takovej ten pravej, co se na vás nevysere, co s váma prochází veškerym svinstvem a vy zase máte tu příležitost procházet si s ním tím jeho svinstvem, takže si pak nemusíte připadat jako že se celej svět kolem vás zbláznil, protože víte, že někdo jinej prochází taky něčím takovým. Člověk, co by tu byl, když potřebuju obejmout, co bych mu mohla napsat, že mě bolí záda a jestli se nechce stavit na čaj a film a trochu mi je pohmoždit. Kterýho bych mohla vytáhnout na procházku po Vyšehradě, kam se mi strašně moc chce s někym jít, ale bohužel ti, kteří by připadali v úvahu, v ní vůbec nepřipadaj, protože už prostě nejsou v mym životě. A tím to asi všechno je. Těma lidma, s kterýma mi bylo tak strašně dobře a všechno s nima dávalo smysl, všechno s nima bylo tak krásně barevný, podzimní, veselý a prohřátý sluncem, a teď už tu prostě nejsou a já je nedokážu sehnat. Kam se sakra poděli? A kde najít jiný, když tihle už nejsou? Vážně mi chybí nějaký nový lidi, ale nějak nevím, kde je najít. Protože to, co zrovna teď kolem sebe mám, to mi prostě nestačí. Ten svět je takhle hrozně na nic a mě to nebaví. Pf. A teď bych se mohla jít nasnídat, což?