Bla bla bla a nějaké další kecy…

Pořád zapomínám, že s některýma lidma v mym okolí nemá smysl začínat jen trochu filozoficky náročnější debatu. Vlastně asi s většinou. Jako že facebook. Jako že většina věcí, kterejma se oni zabejvaj, je tak strašně zbytečná a nezajímavá, že nemá ani smysl se k nim vyjadřovat nebo je komentovat. Snad proto mě maj některý lidi za podivína. Za mlčenlivku nebo za tu divnou, se kterou prostě musí něco bejt, protože je divný nereagovat na děsně vtipnou historku o nějakym blbym pohovoru, při jejímž poslechu už pět minut dopředu každej debil ví, jak dopadne. Nebo na to, že ten awesome facebook má ty a támhlety funkce. Nebo že ho zase změnili. Jako by to sakra byla nějak překvapivá informace, když se to děje v jednom kuse. Nebo jako by na tom vůbec záleželo. C’mon, vážně vám to nepřijde úplně bolestně nedůležitý? To jsem jediná, kdo spatřuje pravý významy života v něčem úplně jinym?

Mám chuť smazat si z facebooku všechny tyhle lidi. Všechny, co dokážou řešit takový blbosti. Nebo spíš – já taky postuju spoustu kravin a směju se blbostem, ale mám pocit, že je nevnímám tak jako oni. Že jsou mi vlastně ukradený. Že vim, že jsou to blbosti a jsem připravená kdykoli to všechno smazat a opustit. Že naprosto nehrozí, že bych se o těch věcech s někým nějak zapáleně bavila. Že mi den ani nezlepší, ani nezhorší, prostě tu jsou, tak se nad nima pousměju, ale to je tak maximum energie, kterou jsem ochotná jim věnovat. Samozřejmě mám tisíc chutí smazat celej ten facebook, ale pořád tu jsou důvody, proč to neudělám. Zejména proto, že jsem k tomu prostě ještě neuzrála. Není vhodná doba, protože na tom docela závisim, jakožto na komunikačním kanále. Jak už jsem psala, nějak teď prostě nemám lidi, se kterýma bych mohla žít, jako že doopravdy žít někde venku, mimo počítač. Až na nepatrné výjimky, samozřejmě.

Třeba včera se mi ozval Jasper, moje první láska a dodneška asi nejzvláštnější člověk v mym repertoáru přátel. Bože, jak dlouho už se známe… Anyway, říkal, že by mě chtěl ještě naposledy vidět, než nastoupí do nemocnice. Nebudu to nějak rozebírat, ale je to prostě přesně takovej ten typ člověka s úplně podělaně dramatickym životem, v jehož stínu všechny ostatní problémy všech ostatních lidí (včetně vás samotných) totálně blednou a stávají se nicotnými, takže setkání s ním mi tak nějak pomáhá vrátit se do života, uvědomit si, co je podstatný a co neni. Jenže takových lidí je málo a my dva se vídáme jen výjimečně, i když pořád nevím, proč. Chtělo by to víc. Víc setkání naživo, víc procházek po Vyšehradě, víc povídání o tom, co kdo dělá, co je u koho nového. Je mi zle z nimpání se ve vlastním životě, potřebovala bych mít vedle sebe někoho, kdo by mi povídal o tom svym. Ale ne jako takovej Marek z krámu, kterej mi vykládá naprostý blbosti jako co zrovna dělal, co dělá teď a co bude dělat za minutu, nikdy nezavře hubu, i když ho o to snažně prosím a furt mele jako naprostej mentál věci, který nikoho nezajímaj. A není to jen můj pocit, abyste si nemysleli, že jsem nějak zlá, on ty svý sračky cpe i úplně neznámým lidem, zjevně přesvědčenej, že je to hrozně zajímá. A všichni si klepou na čelo a on nic, furt vesele žvaní dál. A navíc lže. Nedávno jsem se doslechla, jaký věci o mně vykládal chlápkovi, co vedle našeho krámu prodává kafe ve stánku. Udělalo se mi z toho zle. Kecy, že se mnou chodí domů po práci, že spolu půjdeme někam, až budu mít volno, že mě má v merku (jako že do mě dělá nebo co), že mě viděl se svlíkat na krámě, jaký mám spodní prádlo a další nechutný kecy, na nichž je sotva zrnko pravdy – u mě doma byl jednou a víckrát se to už nestane. Že bych s ním někdy někam šla, to naprosto nehrozí, že bych snad o něj mohla mít zájem, to už vůbec ne, je mi z něj čím dál tím víc zle a je mi odpornej, a moje prádlo teda rozhodně neviděl. Párkrát jsem si v jeho přítomnosti převlíkala tričko, ale to jsem si dávala dobrej pozor, abych byla z dohledu, ve vedlejší místnosti, takže rozhodně nemohl nic vidět. No prostě jen další lži a nepravdy.

K tomu se zase přidal Myšák. Tuhle mě vezl do práce a zastavili jsme na jiné prodejně, přes kterou vždycky jezdí. Šla jsem s ním dovnitř a on mě nahnal dozadu a začal mi svlíkat bundu a tričko, že mě namasíruje, nebo spíš namaže koňskou mastí záda. Nebylo mi to po chuti, byla mi zima a navíc mi bylo nechutně z tý představy, že na mě bude sahat, ale když záda bolej… prostě jsem ho nechala, ať mě teda namaže. Jenže to by nebyl on, aby to nechal jen tak. Měla jsem tričko i bundu přes hlavu, takže jsem se nemohla bránit, když mi najednou začala sahat na prsa a hrozně se smál, jaká je to sranda. Začala jsem kolem sebe kopat, nohy byly to jediný, co jsem měla volný, a řvala jsem na něj, ať toho nechá, že si snad dělá prdel a já už nevim co jsem ještě řikala. Smál se dál, ještě asi minutu, než mě konečně nechal bejt, zapnul mi podprsenku a pomohl mi se oblíknout. Pak mě odvezl do práce a ještě dobrou hodinu to trvalo, než přepnul z módu „hrozná sranda, hihihi“, na „dramatickej a uraženej“. Začal mi zase psát smsky typu „To jsem netušil, že jsem ti tak odpornej, už na tebe nebudu sahat“ atd., což ad jedna nesnáším a ad dvě mi už přesně takový psal před časem. Planý kecy. Nepochopitelný. On dělá uraženýho? On se tváří jako bych mu sebrala hračky? On dělá jako že já mu děsně ubližuju, když se mě už podruhý prakticky pokoušel znásilnit?!

Na jeho zprávu jsem nereagovala a on mi pak jako obvykle začal posílat pětidílný smsky plný patosu a sraček jako že na jiný prodejně má pravý kamarádky, pro který by umřel (co je mi kurva po tom?) a že „holky měly pravdu“, že jsem panovačná a že on mi je dobrej jen na to, když něco potřebuju. WTF???? Všechno se to ve mně obrátilo naruby a napsala jsem mu mrtě dlouhou zprávu, ve který jsem ho strašně seřvala, řekla jsem mu, že je to psychopat a magor, že by se měl léčit, jestli se sakra vůbec poslouchá, co to mele, jestli mu přijde normální znásilňovat lidi kolem sebe a ještě se tomu smát, jestli si myslí, že mě baví poslouchat od úplně cizích prodavaček historky o tom, co bylo nebo je mezi náma dvěma, když nic takovýho neni pravda – protože co jsem se tak doslechla, bavil a stále se o mně baví s prodavačkama na všech možnejch krámech, zatímco mně nikdy neřekne nic, až teprve když odjede z krámu a mně začne zvonit mobil jeho dlouhejma srdceryvnejma smskama, ale fakt kurva pořád! Řekla jsem mu, že se mi to nelíbí, že ty jeho holky o mně nic nevědí a že možná kdyby věděly, jak se ke mně choval a chová, říkaly by něco jinýho. Že je srab, co nemá koule ani na to, aby mi něco řekl do očí. Že se chová jako malej rozmazlenej fakan a že ho za to nesnáším. Že my dva nejsme a nebudeme kamarádi, ne proto že bych já byla panovačná, ale protože on je magor a zjevně neví nic o tom, co to kamarádství vůbec je, protože jinak by se nemohl chovat tak hnusně a pak mi to dávat za vinu. Zcela evidentně mě jen trestá za to, že s ním nechci bejt, jako by to byla moje vina, a přitom já se celou dobu snažila, aby to všechno probíhalo v pohodě, a kdyby nebyl takovej mentál, mohli jsme teď bejt úplně někde jinde, protože jinak je to fajn člověk. Mohli jsme si normálně povídat o práci i o životě, kdyby do toho netahal ten sajrajt okolo. Mohl normálně zůstat na krámě o chvilku dýl a dát si tam kafe a já bych mu – normálně – povídala o tom, co jsem ten den zažila. Ale to on ne. Radši mě bude neustále zkoušet citově vydírat a kdykoli zrovna bude mít lepší náladu, bude mě chytat za ruku a směrovat mi ji na jeho rozkrok, abych prej viděla, co s ním dělám. Jako by mě to zajímalo! Bože, je mi z něj tak špatně, že už to snad ani nemůže bejt horší!

A co hůř, podobně šílenejch lidí jako je on nebo Marek mám kolem sebe prostě už nějak moc. Nevim jestli je to touhle prací nebo prostě tím, že ty lidi přitahuju, ale mám pocit, že ještě jen jedna kapka a vyletím z kůže. Nebo čapnu nůžky a něco si provedu. Protože už toho prostě bude moc. To vážně nemám nárok potkat nějakýho člověka, kterej by nebyl mentálně postiženej, psychopatickej, závislej na mojí přítomnosti nebo prostě nespolehlivej kretén a lhář? Vážně na světě neexistuje nikdo, s kým by se dalo normálně mluvit, kdo by mi nedělal scény kvůli tomu, že s ním nechci trávit každou volnou minutu, kdo by chápal, že při týhle práci ocením každej den samoty bez lidí, že jen občas potřebuju obejmout, mít s kým mluvit o tom, co se kde děje, s kým polemizovat o smyslu života a toho všeho, co tady děláme, mít s kým mluvit o svých i jeho snech, o tom, co bychom jednou chtěli dělat, co nám přijde jako správný a co špatný, mít s kým jít na procházku, když je tam hezky, mít komu napsat „kurva, to mám zase jednou spleen, nechceš zajít do čajky“ a on by prostě napsal „fajn, za hoďku jsem u tebe“…

Ne, prostě nemá smysl tyhle věci psát lidem v mym okolí. Na mym facebooku. Nemá smysl komentovat jejich pointless statusy o tom, jak si právě přetřídili přátele na facebooku do skupin. Prej bližší přátelé. Jak si vůbec dovolujou nazývat se našimi bližšími přáteli, když o nás nic nevědí… nezajímají se o nás. Kdybysme chcípli, nechyběli bysme jim. Netuší, co se v nás děje. Nejsou schopni s námi mluvit o tom, co si skutečně myslíme o tom jejich facebooku a vůbec o všech věcech, co nemají žádnej smysl a nejsou k ničemu dobrý. Jen nás odcizí, zabrání nám sejít se naživo a pak nás nechají, abychom si roztřiďovali kontakty do škatulek a říkali jim bližší přátelé. W-T-F, světě.

P.S.: Asi pojedu pryč. Dám tomu šanci do konce roku a pak pojedu do Anglie. Už se mi po ní stejská na naprosto neúnosnou míru. Kdepak tady v tom magorově. Rozloučím se s těma pár lidma, co za to stojí (to bude při jejich počtu tak otázka jednoho týdne nanejvýš) a pak mi tu všichni polibte prdel.