O Vánocích…

Tak babi už na mě zase vytasila tradiční předvánoční otázku „Tak co, kdy půjdeme nakupovat?“. Načež mě – tradičně – zachvátila panika, kterou ještě podpořil fakt, že už nám na Míráku zase postavili vánoční trhy. Když jsem to sdělila Klárce, vysmála se mi, že ona už má všechny dárky měsíc koupený, z čehož mi poněkud zaskočil chlebíček s česnekovou pomazánkou. Měsíc? Wtf? Áááá, stres!

S tátou jsme to dneska řešili celou cestu k babi i od ní. Co se komu dá, jak ty Vánoce vlastně nesnášíme, protože na nich vidíme jen to špatný – teda myslim my jako společnost a my jako táta a máma, já je sama pro sebe vnímám docela pozitivně. Zejména zbožňuju ten moment, kdy si domů nesu krásně baculatej a chumlatej stromeček, koupenej za nekřesťanský peníze (to by mě stejně zajímalo, proč o křesťanskym svátku všechno stojí nekřesťanský peníze…), a doma si ho pak pěkně rozbalim, celej byt zasvinim jehličím a smůlou a pak mi dva měsíce překáží v pokoji a kočky z něj servávaj ozdoby… bleh, ale to jsem vůbec nechtěla říkat, ten stromeček je pro mě fakt záležitostí pozitivní! 😀

Hlavně krásně voní. Což je přesně ten důvod, proč si nikdy nekoupim plastovej. Přišlo by mi to asi jako ověsit ozdobama smeták. Materiál je to stejnej, taky to nijak nevoní, nevidim v tom žádný kouzlo jen proto, že to má jinej tvar a zelenou barvu. Zelený smetáky jsou taky.

Anyway, i to chození po trzích mě baví, pokud po nich ovšem jenom chodim a koukám, ne pokud musim sama něco shánět a nervovat se, že pro někoho něco nemám. Ale to už ostatně nedělám několik let. Když mě pro někoho nic nenapadne, tak mu prostě nic nedám. Vim, na jednu stranu to zní hnusně, ale nejsem zastáncem dělání něčeho jen proto, že „se to tak dělá“ a že „se to musí“. Hovno. Nemusim nic. Když budu někomu chtít něco pěknýho dát (a tím myslím něco, co se mu bude hodit a co vůbec k něčemu bude, tak mu to dám kdykoli, nepotřebuju na to žádnej zvláštní den. A stejně tak když o onom zvláštnim dni (nebo měsíci) nepotkám nic, co by se někomu, koho mám ráda, hodilo, tak se z toho prostě odmítám posrat. Doufám, že ti, kteří mi jsou nejblíž, už se s tímhle faktem vyrovnali natolik, aby to ode mě nebrali jako nějakej projev nedostatku lásky nebo čehosi. Nedělám to proto, že bych srala na ty lidi, ale protože mi prostě tyhle materiální věci nepřipadaj jako vhodnej projev toho, že někoho mám ráda. Když je mám ráda, tak jim to sakra řeknu, nemusim jim dávat hnusný pletený ponožky nebo kýčovitou kouli se sněhem jenom proto, že se to tak má a že „to patří k Vánocům“. Jak řikám, nasrat.

Další věc je, že všechny v dostatečném předstihu upozorňuji, aby mi řekli, co že by si to vlastně přáli. Asi prostě nemám dostatek fantazie nebo ty lidi málo znám, říkejte si tomu, jak chcete, ale já to prostě nesnáším, běhat po městě ve stresu a koukat do všech výloh, jestli by tam náhodou nebylo něco, co by se tomu nebo tamtomu člověku mohlo líbit. Přijde mi to jako šílená ztráta času, energie a nervů a přijde mi to prostě zbytečný. Proto taky sama vždycky před Vánocema sepisuju vlastní wishlist, kam nahážu všechno, co by se mi líbilo/hodilo/co by mě potěšilo/co by mi nepřišlo jako příliš velká kravina, a tenhle wishlist nechám veřejně viset na blogu nebo na facebooku nebo prostě kdekoli, kde si to někdo může přečíst. Jednak to každoročně ocení spousta mých přátel, kterým tak ušetřím dost starostí, a jednak tím každoročně pomůžu spoustě úplně cizích lidí, kteří tráví hodiny a hodiny brouzdáním po netu v zoufalé snaze najít nějakou tu inspiraci na to, co těm svým bližním proboha dát. A stojím si za tím, že kdyby to takhle udělal každej, pak by ty Vánoce skutečně mohly bejt o pohodě. Ostatně dělá se to tak o svatbách, o narozeninách, o svátcích, o maturitách a o všech možnejch dalších událostech, kdy se vás zeptaj „Co bysis přál k xy“. Tak proč by to tak nemělo bejt o Vánocích? Co je na tom tak strašnýho, dostat to, co jste chtěli, poté, co jste si o to sami řekli? Nebo jsou snad Vánoce nějaká zkouška toho, jak moc uměj druzí číst myšlenky? Buď uhodneš, co bych chtěl, nebo seš u mě mrtvej? Buď mi něco dáš nebo nejseš dobrej kámoš? WTF?

Ale už jsem se vypěnila, teď jdu pracovat na svym seznamu. Ne že by už nebyl dávno hotovej, ale některý položky si přece jenom musim vybrat sama, aby to bylo přesně ono – a ne, nevidim v tom žádnej problém nebo důvod, proč by pro mě Vánoce měly ztrácet kouzlo, naopak ho tím získávají, protože vím, že pod tím překrásně nazdobeným stromečkem – jak jinak, vlastní práce – nebudou ležet nepotřebný pí*oviny, nad nimiž bych se musela tvářit jako že „jé, díky, přesně takový písmena do knihovny jsem vždycky potřebovala – fanoušci Friends, víte, o čem mluvím – ale že tam prostě budou věci, který chci, který se mi líběj, který potřebuju, který využiju a který budu skutečně nefalšovaně ráda, že jsem dostala. A nemělo by to bejt právě v-v-v-vo tom?