Tyvole

Někdy si myslíte, že jste děsně otevřenej blogger. Ale pak prostě vždycky přijde moment, kdy se něco fakt nedá napsat. Nedá se napsat, jak moc jste kurva světu vděční za ty některý lidi už jenom proto, že dejchaj. Proč kouříte, když jste vlastně nekuřáci. Proč jste úplně v píči, když se potácíte Prahou v půl šestý ráno z kalby. Jak moc jste zklamaní z toho, že lidi, který měli bejt jiný než ten zbytek, jsou úplně stejný a možná ještě horší. Jak málo vás to překvapilo a jak moc zdrtilo, protože přes to všechno jste pořád zasraný naivky, co si myslí, že maj šanci potkat „toho někoho“, kdo bude jinej. Nedá se popsat, proč se uprostřed cesty domů zničehonic sesypete na studenej chodník a začnete brečet do zvuků Bedshaped, co vám na plný koule řičí do ucha, a nemůžete přestat. Nedá se popsat, proč když mezi dveřma potkáte tátu, kterej jde zrovna nakládat auto, mu jdete pomoct, i když jste sami úplně v prdeli a sotva lezete. Jak moc vás dosírá, když se snažíte z posledních sil něco sepsat do blogu a někdo vám do toho furt vstupuje, odhání vás a hrabe vám po stole ve snaze něco najít. Jaký pocity a cíle vnímáte, když sepisujete nějakou poesii nebo tak něco. Jak moc a zároveň jak málo to souvisí s lidma, který doopravdy znáte. Jak zkurveně moc se těšíte na ten jedinej den svobody, jedinej den po uheráku, kdy budete zase sami doma a nikdo, kurva nikdo vás nevzbudí tim, že tu bude řvát jak na lesy, dupat, třískat s nádobím, hulákat, klepat do pc nebo telefonovat. Jak moc někoho milujete a proč. Jak moc někoho nenávidíte. Jak moc byste si přáli nastěhovat se na pokoj ke kámošovi, kterej je právě teď hospitalizovanej v Bohnicích, protože máte pocit, že i vám se všechno totálně sere a že prostě nejste tak silný, jak si o vás všichni myslí. Nedá se napsat, že ačkoli už dlouhý roky všechno zvládáte, máte toho plný kecky a taky byste si sakra chtěli jednou říct „seru na to“ a zhroutit se, aby všichni viděli, že vám dá zatraceně zabrat, abyste to zvládali, že to neni prdel a že vám to neni všechno ukradený. Že je fakt náročný zvládat to, co denně zvládat musíte. Nedá se popsat, jak šílený je poslouchat právě ty řeči typu „ty seš ale silná holka, ne jako já“, když víte, že uvnitř to máte úplně naruby a všechno špatně. To se nedá, pět měsíců nemoct sehnat kamaráda a pak se dozvědět, že se pokusil spáchat sebevraždu, protože toho na něj bylo moct. Přemýšlet, co by kdyby. Nedá se popsat, jak moc je mi u prdele všechno, co mi lidi řikaj a co se kolem mě děje. Jak moc bych se chtěla zavřít do stáze a probrat se, až bude svět zase normální. Nebo se vrátit patnáct let zpátky a vnímat věci, co byly tehdy pro mě bežný a vůbec jsem si jich nevážila. Znovu prožít celý to podělaný dětství, na něž mám sice šílený vzpomínky, ale zároveň to bylo to nejkrásnější, co jsem kdy měla a co kdy mít budu. Jak moc toužím hodit ten zkurvenej mobil z okna, aby mi už nikdo nepsal ty svý srdceryvný patetický esemesky. Jak moc se toužim zavřít do koupelny, pustit vodu a dělat „lalalalalala, I can’t hear youuuuuu!“ třeba do konce života. Jak blízko jsem už byla smrti – a kolikrát – a pořád nic, ty vole. Jak mě sere, o co všechno jsem v životě přišla a co jsem měla a ztratila to, aniž bych si toho pořádně užila. Jak málo mě zajímá, co se mnou teď bude a jakou si najdu práci. To se prostě… nedá. To se prostě… gsag rgj úo§ůigj!!! Tvoje máma, tyvole, chápeš to?!!!!