Máme za sebou další poměrně příjemnej týden a já se zase jednou dostávám do focení. Hrozně mě to baví. Nepřipadám si na to nijak zvlášť talentovaná, určitě se dopouštím šílenejch antifotograferskejch přestupků – už samotnej fakt, JAK to dělám – že prostě vyblejsknu kdejakou kravinu a pak z toho třeba i vyhlodám nějakej zajímavej záběr, ale v podstatě to má jen malou uměleckou hodnotu a ke všemu si pak hojně pomáhám filtry, kde, i když to dá rozhodně práci, je sporný, jak moc musí bejt člověk talentovanej na hejbání posouvátkem a odhadování, kolik kterýho filtru udělá co.
Ale stejně mě to baví. Baví mě, že mám konečně svůj foťák, a i když za šera s nim neumim vyfotit ani to hovno (zase otázka, jak moc je to vinou samotnýho foťáku a jak moc si za to můžu sama prostě tím, že s ním totálně neumím zacházet), ve dne je to můj velkej kamarád na občasný cvakání potenciálně užitečnejch záběrů. A na Deviantartu se zase něco děje.
Baví mě, že mám zase co ukázat a na co vlastního koukat, ale mám pocit, že je to v mym případě spíš prokrastinace. Už dlouho jsem nesáhla na e-book, nějak se na to necítím a furt mi do toho něco leze. Buď práce nebo soužití, jídlo a další fyzické potřeby, koukání na filmy a seriály, ale i třeba procházky, který se teď snažim provádět kdykoli, kdy nemám výmluvu je neprovádět, častější snažení se o meditace, odpočívání, dání si čaje nebo kafe, blogování a čtení všeho možnýho, co zase kdo kde napsal (jakože z mých oblíbených blogerů, opravdu nemluvím o novinkách cé zet) – což je všechno příjemný, ale už zase se ve mně sbírá takový to lehký nasrání, který pravděpodobně velice brzo vyústí v pořádný nakrknutí se sama na sebe a konečně zase nějakou kreativní – a hlavně hodnotnou – aktivitu.
Tolik bych toho chtěla a potřebovala dělat. Blog – hrozně mi teď leží v hlavě, jak ho mám ještě víc zvelebit, jak ho ještě víc zúžasnit a jak se víc propojit s tou báječnou cosi jako komunitou, co mi tu vzniká. Jak dát víc čtenářům a jak to udělat, aby to taky dávalo víc mně. Jak bejt užitečnější. Jak ty články dělat mnohem epičtější. Hrozně mě baví veškerá ta pozitivní odezva, kterou v poslední době dostávám, ale jsem nenažraná a chci víc, hlavně od sebe.
Čím víc si čtu svoje dva nejmilejší objevy poslední doby, Hey Amber Rae a Šťastný blog, tím víc si říkám, pff, I can do this shit, too.
A taky chci dělat jógu. V Puttytribe někdo nedávno založil skupinu, kde se každej měsíc budou lidi věnovat nějaký věci, kterou se chtějí naučit. Keramikou počínaje, přes programování až po prosté (i když, jak se to vezme) naučení se říct NE. A začalo se právě jógou a já z toho samozřejmě byla paf, že tyvole to je vono, jenže nějak zase nic, furt se nemůžu přimět a furt dělám kde co jinýho, jen ne ty produktivní věci.
A nejvtipnější na tom je, že jsem si při narozeninové slevě v Puttytribe cca před dvěma týdny koupila za poloviční cenu (awesoooome!) další Emiliinu knihu, Produktivita pro multipotenciály. Totiž, spíš než kniha to má bejt soubor videí, worksheetů a dalších věciček, co mi maj pomoct dát do kupy všechny tyhlety plánečky a touhy a konečně s tím něco dělat. A já to – zabte mě – ještě ani neotevřela.
Je až s podivem, jak dobře člověk dokáže sabotovat sám sebe a svoje vlastní úspěchy a pokrok. Ale je to ještě sabotování a prokrastinace, když všechny tyhle důležitý věci, co strašně moc chci dělat, sabotuju a nahrazuju děláním jinejch věcí, který strašně moc chci dělat?Vždycky, když se věnuju kočkám, uvědomělému dýchání, koukání po okolí, uvědomování si, kde jsem a jak se mám dobře, když se bavím hraním si s fotkama nebo uklízím, aby to tu bylo hezký, když zapaluju vonný tyčinky a poslouchám hudbu, když si jdu udělat kafíčko a psát do blogu, mám na sebe pifku, že nedělám na knize. A když začnu dělat na knize, mám pocit, že bych ten notes měla radši zavřít a jít se pořádně projít a vyvětrat, když tam taky jednou neni mokro.
Asi to je o tom, najít v těch věcech balanc. A asi by mi vážně pomohlo, kdybych konečně otevřela ty nový soubory – herdek, jednou jsem za ně zaplatila, a už vím, že je Emilie báječná, tak vo co de – a po několika týdnech i ten rozpracovanej e-book a ty všechny jógový videa, co mám v listu ke sledování. Ale asi mě baví i to, jaký věci z tý prokrastinace vznikaj. Baví mě všechny ty zajímavý meditační a jiný články, který jsem v poslední době napsala právě ve chvílích, kdy jsem si nadávala, že nedělám něco jinýho. Baví mě ty pěkný upravený fotky, který sem můžu vkládat s čistým svědomím a u nichž se mi prostě stokrát víc líbí, jak působí, než když sem jednou za čas vrazim něco cizího. Baví mě celej život, i přes některý nasírací momenty. Akorát mě trochu unavuje ten věčnej pocit, že toho potřebuju ještě tolik udělat a jak to vůbec nestíhám. Musim si ten čas nějak líp rozvrhnout a zase jednou si ujasnit priority.
P.S.: Hergot, já bych si dala španěláky! Mamiii…? Šestnáctýho prosince je ještě tak daleko, chm.
9 reakcí na „Chce to víc produktivity.“
nádherné obrázky
Krásný fotky, moc pěknej text… asi na tyhle stránky budu chodit častěji 🙂
[1]:,[2]: Dík moc 🙂
[2]: Hh, posluž si, opakované návštěvy mám ráda 🙂 Pokud nejde o šílenýho stalkera nebo tak něco
Páni, ty fotky jsou vážně tvoje? Jsou úžasný. Já poslední snad půlrok skoro nefotím, pfu…
Když to tu máš tak hezky… hezké všechno. A přemýšlní nad tím, jak všechno pořád zlepšovat, teda rozumím.
Je fajn, že se máš dobře a něco děláš. Já jsem zrovna pravý opak. Každý týden si domů vezu tablet s tím, že budu v sobotu psát a kreslit a nakonec odjíždím s ničím, pak přes týden se stresuju z učení. Ale no nic, nebudu ti to tu kazit mojí negativitou.
Na jógu jsem chodila na vejšce a pamatuju si jenom, jak mě tam skoro pokaždý budili z ásán – nebo jak se jmenuje ta poloha, jak v ní ležíš a prodýcháváš 🙂
[4]: Jj, jsou moje 🙂 Já taky hrozně dlouho pořádně nefotila, všechno to bylo buď z mobilu pana M. nebo přímo i jeho tvorba, mnou upravená 😛 Jsem nejvíc happy, že mám konečně svůj foťák a můžu si fotit svý "blbosti"
Tak to jsem ráda, že to tu působí hezky 🙂
[5]: Jo, myslím, že ásány jsou všechny ty jógopozice 🙂
Někdo je teda zarytý odpůrce úprav fotek, ale pro mě je fotka estetická záležitost. Nevidím rozdíl v tom dvě hodiny čekat na správné světlo nebo jít, tu fotku cvaknout během dvou minut a pak ji dvě hodiny upravovat ve Photoshopu. V obou případech je za tím nějaká práce. Fotku neposuzuju z hlediska toho, nakolik je věrným otiskem reality, ale nakolik se mi docela prostě líbí, jak na mě působí, jakou má myšlenku. Jak toho bylo dosaženo, to neřeším. Ten člověk má buď dar něco vidět a předat to dál nebo ho nemá. A ostatně, správné světlo a správný úhel umí taky umí svá kouzla a taky taková pečlivě vychytaná fotka moc neodpovídá realitě, takže proč dštít síru na Photoshop a úpravy v něm.
[7]: Pro mě jsou fotky taky o pocitu a když něco zajímavýho vyfotím, něco to ve mně vyvolá a já to chci zachytit, tak upravuju barvy a ořezávám a edituju, dokud to nepůsobí tak, jak jsem chtěla.
Přijde mi to jako docela velký umění, ale zase někdy se s tím fakt moc nemazlím a třeba se mi ta fotka ani nezdá, a přesto se jí dostane nejvyšších ocenění. Pak mám spíš poct trochu nezaslouženosti, protože si říkám, že jsem na tom nestrávila žádnej pořádnej čas.
Úpravy ve Photoshopu mi vaděj, když jsou moc evidentní a měněj tváře lidí k nepoznání a do umělosti. Ale je v tom skutečně rozdíl, upravovat skutečný lidi do podob voskovejch figurín, nebo měnit barvy a kontrasty na fotkách baráků a scenérií, který by v reále takovou barvu nikdy mít nemohly? A nebo je to to jen pokrytectví, když soudím jedno a druhý mi nevadí?
S podobným problémem bojuji pořád. Naseru se sama na sebe, že jsem dokázala strávit hodinu brouzdáním po youtube atd.. Ale, na druhou stranu, budu ok a schopná odvést dobrou práci, když budu na něčem (čemkoliv) makat pořád dokola a nebudu trávit určitou část svého času blbinama, nebo neproduktivníma věcma? Já myslím že ne. Mozek nemůže pořád jenom vymýšlet, přemýšlet a šrotovat. Musí si odpočinout, jinak začne protestovat.