Co nového pod Sluncem?

A co máme jinak nového v životě?

Překvapivě zatím žádná (kromě brigádek – viz předchozí článek). Ne že by nebyly nápady, ale dávám si načas – což jsem ostatně avizovala už dopředu, takže no surprise. Nehodlám skočit po každym flusu, co mi kdo hodí, zejména proto, že už jsem pár prací vyzkoušela a ačkoli nevím přesně, co chci dělat, vím, co dělat nechci. A co dělat nedokážu, aspoň ne dlouhodobě.

Řekla bych pořád stejný mrtvo. Nějak neni s kym… žít. Něco dělat. Mluvit. Podnikat věci. A tak. Docela dost lidí se ozývá s tím, že by někdy něco, ale v reále z toho nikdy nic neni, protože to buď skončí u nápadu nebo se to někomu z nás nakonec nehodí.

A hlavně mi chybí takový ty „správný lidi“. Takový ty lidi, se kterejma je vám lehko a fajn, ať děláte, co děláte, a jsou to prostě super společníci na jakoukoli záležitost. Ti jsou prostě vždycky nejvíc busy, to by jeden nevěřil.

Dobrá, řekla bych. Kromě toho, že využívám každou volnou chvíli k mlácení do strun nebo do piána, skoro pořád mám psavou nebo minimálně designovou, takže si furt vyrábim designy do kapsy, většinou ani ne pro moje vlastní použití, jen prostě vidim něčí blog, kterej se mi nelíbí, tak ho předělám aby se mi to líbilo 😀 Majitel blogu se o tom samozřejmě nedozví, jsou to návrhy čistě mně do šuplíku, ale stejně. Aspoň se zabavim.

Včera jsem se celej den bavila vyráběním „cut“ triček a topů. Nevim, jak se to jmenuje ofiko, prostě jsem do nich stříhala a všelijak je předělávala, šněrovala (hergot, to je divný slovo), uzlovala a zaplejtala. Bohužel všechen můj materiál tvoří prehistorický trička z příšernejch zpuchřelejch materiálů, ke všemu ještě moc krátký a v hroznejch barvách, který nenávidim, a tudíž prakticky nepoužitelný. No ale na trénink je to dobrý, aspoň se pak nebudu bát, že si zprasim nějaký lepší.

„Ani hovno, hajzle“, jak pravil klasik. Pořád mám plány s Libere, pořád toužím to tam rozjet, chybí mi to a dokonce se mi o tom i zdá (miluju sny plný fireballů a vůbec ohně <3), ovšem nebylo mi odpovězeno na dotaz po heslu, a tudíž s tím prostě nic nezmůžu. Někdo se na něco vykašle a ačkoli tvrdí, že ho to mrzí, neudělá si čas ani na to, aby odpověděl a pomohl někomu, kdo má snahu to po něm převzít a vzkřísit to. Co se na to dá jako říct…

Pokud jde o druhý rpg, kde jsem se snažila, tam to chcíplo ještě stylověji – dřív, než se hra vůbec rozjela. Ačkoli hra měla nějakých pět adminů (takže člověk by řekl, že jich je dost a můžou se střídat), všichni se na to vysrali svorně ve stejnou dobu a nejsou dostupní ani na skypu – kam zjevně všichni přestali chodit právě proto, že se jich tam všichni ptali, co s tím rpg bude – no bodejť, když info články na foru nabádají, abychom je právě tam s dotazy kontaktovali.

Jako obvykle jsem se nabídla s pomocí, protože mi to přišlo do začátku docela dobře vymyšlený a nechtěla jsem, aby to umřelo – jako obvykle mé pomoci nebylo využito, na foru sice vyšel omluvnej článek jedný adminky, která slibovala, že se na to vykašle, a dokonce zmínila moje jméno jako že jí s tím laskavě pomůžu, nicméně tím veškerej život na foru zhasl, teda aspoň co se administrativy týče. Několik málo zoufalců – hráčů – hraje bez problémů dál, ovšem krom toho, že to nikam nesměřuje, devět z deseti (no to přehánim, tolik jich tam neni) stojí coby rpg hráči za naprostej shit a já se nestačim divit, koho všeho pustěj admini ke hře. Troufám si říct, že to je fakt odpad a že hůř by to snad už nešlo. Nemluvě o tom, že si hráči dělají co chtějí, dva to například beze studu zvrhli v porno, ačkoli v pravidlech výslovně stojí zákaz podobných záležitostí. No ale prosimvás, proč by někdo ty pravidla jako měl číst. Když chci něco hrát, proč bych měla číst pravidla? Jste vtipný…

Tím, že jsem doma, zvládám udržovat celkem pořádek v pokoji (až na ty tuny nádobí, co se mi kupí u pc), ale to není úplně co mám na mysli, spíš mi jde o ten jarní úklid, vyklizení skříní a tak. Bohužel jsem na tom víceméně pořád stejně. Sice jsem zlikvidovala pár triček tím stříháním, ale ty pytle oblečení v těch skříních jsou pořád, a to jsou prosím jenom moje vytříděný pytle, nemluvě o těch několika dalších skříních plných máminých „památečních“ krámů, jinak řečeno totálně nepoužitelnýho nechutnýho haraburdí a věcí, co dřív bývaly oblečením. S tím ovšem, bohužel, nic neudělám.

Dneska jsem se sice nakrkla a bordel z jedný menší skříně nahrnula do obří kartonový krabice, abych následně těch pár užitečných věcí poskládala do krabice od bot (9 dílů smetí, jeden díl použitelný věci, na tom je to všechno krásně vidět, v čem tu žijeme), nicméně obávám se, že až to máma zjistí, začne kňučet a většinu těch věcí odmítne vyhodit, právě proto, že jsou „památeční“, whatever that means. Doopravdy si začínám myslet, že by bylo nejlepší tu bednu prostě vyhodit. Vsadím basu na to, že by si toho nikdy nevšimla. Nebo aspoň v nejbližších deseti letech.

Teď momentálně máme takovej docela příjemnej tejden. Je po daních, takže máma už nemusí ráno co ráno vysedávat u mýho stolu a navíc pořád někam chodí. Vzduch se vždycky tak krásně pročistí, když se aspoň těch pár hodin denně nevidíme. Navíc jsme oběhaly nějaký úřady a například dneska jsem ušetřila sedm táců, co jsem měla platit na sociálním pojištění. Nakonec je platit nebudu, z čehož taky plyne dobrá nálada.

Jediná blbá nálada plyne z toho, že tatínek prohlásil, že z toho sezení doma kynu. Což je možná pravda, ale sakra, nemám ráda, když mi řiká, že jsem tlustá 😀

Cool. Kašlání významně ustalo – bodejť, mám klid a nikam nechodim, sice ještě furt trpim na rýmu, ale už je to o hodně lepší, dokonce i v noci můžu dejchat = spát. Když je řeč o spaní, to jediný mi teď fakt nejde. Přes den se prostě nestihnu unavit, do dvou ráno jsem na pc (i když nechci) nebo u knihy, další tři hodiny se snažím usnout, furt se převaluju, vzbudí mě každej záchvěv vzduchu nebo kočka, která mi furt skáče do postele, minutu se šmajchluje, pak sleze a udělá to znovu přesně ve chvíli, kdy začnu klimbat. A to celý třeba dvacetkrát po sobě. A v deset nejpozději vás vzbudí řev, mlácení talířů, dupot, zvuk puštěnýho kohoutku nebo prostě cokoli, protože já mám to spaní teď fakt lehký. Pak má mít člověk dobrou náladu, když se nemůže ani vyspat, tvl.

Nulovej, I have to admit. Když pominu občasný procházky nebo spíš nárazový tahání těžkejch věcí, žiju teď uvnitř svý počítačový židle a nikdo mě z ní nedostane skoro ani na záchod. Přirozeně mě z toho bolí celej člověk, ale nic co bych nevydržela 😀 Ale nebojte, zejtra se půjdu provětrat na Jarní cyklojízdu 😉 Doufám, že mě to moje kolo po zimě nezabije, brzdy jsou takový… noo, jsem na to fakt zvědavá 😀 Každopádně to bude moc fajn a věřím, že mě to zase nakopne k nějaký aktivitě. Tu si navíc dopřeju i o víkendu.

A Banquety jsem vzdala, ale co rozhodně nevzdávám, jsou THE FEUD, kteří si k nám přijedou po megadlouhý době zahrát, a to navíc s Fixou a Mňágou, což je mi teda úplně ukradený, ale aspoň bude víc hudby 😀

V ten samej den jdu taky na kámošovu oslavu narozenin. Miluju oslavy narozenin. Jako ostatně jakýkoli tématický posezení, kde se jenom nečumí a nemluví o ničem.

A v ten samej den bych taky měla jít poprvé na Bounce Bounce, kde tentokrát zazáří nejen Kay Buriánek ze Sunshine, ale taky Mardoša a James Cook z Nemo, kterej tady taky fakt dlouho nebyl. K tomu přidejte dalších pár slušnejch kapel a máte akci, na kterou bych fakt nejvíc ráda šla. Ovšem obávám se, že po odpoledni se třema kapelama a navazujícím večeru s partou v hospodě už fakt nebudu schopná doplazit se na Bounce. Což mě fakt mrzí. No ale neříkej hop, až se ucho utrhne, žejo. Třeba to nakonec dopadne úplně jinak.

Kruci, já mám hlad. Vy ne?