Radar, Rainy, Rainbow, Raven, Rachel, Richmond, Rebecca, Red, Renoir, Rory, Rose, Roxanne (Roxy), Ruby (Hovnoo!), R2D2, Rajah, Ra, Ravenna, Raymond (Ray), Reena, Reese, Reggie, Remus, Renee /Rennie, Rhea, Rhia (i když to zní jako vložky), Richard /Rick, Richie, Rimbaud, Rin, RJ, Rocca, Rocket, Rococo, Rodney, Roger, Rogue, Rommie (Andromeda), Rosalie, Ross, Ruby Red, Ruby Jewel, Rush, Ryelle, Ryon, Rienne / Ryanne, Riley, Raya. Hmm…
Vybírám jména pro koťata, neb jsem se dozvěděla, že naše Ája je březí a za měsíc bude rodit. A taky že rodičové mají nové auto. A dalších pár věcí, když jsem si konečně po dlouhý době popovídala s mámou po Skypu. To je vono, konečně přicházejí ty momenty, kdy se člověk dozvídá velké převratné informace a vidí, že se v jeho nepřítomnosti něco děje. Kromě nich mě až bolí sledovat, jak se životy mnohých lidí, které znám, za ten rok vůbec nemění. Možná je to PMS, ale nemůžu si pomoct, prostě je mi z toho smutno.
Když máte někoho rád, hrozně si přejete, aby něco udělal jinak. Aby se vymanil z nesmyslů, v nichž si topí hlavu, aby prolomil vzorce svého chování, které mu po celá desetiletí přinášely pořád ty stejné neuspokojivé výsledky, a přesto si v nich z nějakého důvodu lebedí a snad si je i pěstuje. Aby konečně taky řekl:„Seru na všechno, dneska jsem sova!“ a hodil nohy na stůl. A aby konečně s definitivní platností vyřešil svoje problémy a přestal je pouze dočasně zametat pod koberec, kde už je jich beztak tolik, že se to tam ani nevejde.
Ale pak si zase říkám, že já mám se svou momentální prokrastinací co říkat a dokud tu knihu nedopíšu… na druhou stranu už to, že jsem začala, je pro mě obrovskej úspěch. No, teď mi to až tak nepřijde, protože od sebe chci prostě víc než jen drobný krůčky, ale to se zase srovná.
Začala nám zima. A máme obavy, jak ji přežijeme. Včera se brutálně ochladilo a Sussexem lomcoval ledovej vítr. V annexu si ještě topíme malýma topítkama, co na to přestávaj stačit, a pan M. má dokonce obavy, že to hlavní začíná odcházet. To by bylo nepříjemné. Ale momentálně mi to připadá jako drobnost vzhledem k mnohem větším věcem, co jsme se dozvěděli.
Ashleigh se stěhuje. Pronajala si dům poblíž Brightonu a ačkoli původně tam měla jezdit jen na prodlouženej víkend, teď to vypadá, že se tam spíš stěhuje tak nějak na pořád. Párkrát týdně za námi dojede, probrat s námi to-do listy, zkontrolovat stav domu a zahrady a tak tomu podobně, ale mezitím tady budeme bydlet jen my s Nigelem a tím „my s ním“, myslím skutečně „my s ním“, neboť Ashleigh dala celej náš „hrad“ sakum prdum k pronájmu, a to včetně našeho annexu a Nigelova bytu. Ty dva kousky domu ocenil odhadce nejvýš (což mě nepřekvapuje), a tak je dost možné, že v brzké době budeme pakovat kufry a stěhovat se do hlavního domu, a to do nejvyššího patra.
Asi jsem divná, ale nemám z toho zatím radost. Annex je nudle, ale je to naše nudle a pořád ji mám radši než obrovskej nevytopenej barák, kde to v zimě bude peklo a aby se šetřilo, topit se bude jen výjimečně, pokud to prý opravdu nepůjde přežít s topítky, lahvemi na horkou vodu a svetry. Vidina několika měsíců strávených v nevytopeném domě mě děsí k smrti. Navíc, pokud se bude stěhovat i Nigel, budeme se muset dělit o společné patro a vlastně o všechny další prostory, jako třeba kuchyně, která mi přijde prostě nepraktická a špatně udržovatelná. A kdyby se Ashleigh vracela na nějakou delší dobu, třeba i s dětmi, pak budeme všichni v jednom domě a to mi smrdí návratem do Itálie. Nechci být au-pair live in, pořád po ruce a pořád na očích. Pořád to říkám, že si cením svého soukromí a odděleného života. A bude tu mrtvo. Vivian dala výpověď, takže už nebude docházet ani na pondělí a všechno zůstane na mně. A jediný kontakt s lidmi pak bude dvakrát do týdne Cy. A taky se bojím, že v domě nebude bez jeho obyvatel co dělat – i když přidám Vivianiny práce, bude toho s prázdným domem málo – a že mě to bude ničit.
Už tenhle týden bylo práce pomálu a jelikož Ashleigh nebo Nigel byli pořád tak nějak napůl doma, musela jsem si vymýšlet činnosti. Poté, co jsem dokonale vygruntovala celej barák odshora až po sklep (v rámci možností samozřejmě, s jejich krámy nic neudělám), už jsem vážně neměla co vymýšlet, a tak včera už to došlo tak daleko, že jsem z nouze šla omývat barák z venku 😀 No dobře, to je trochu nadnesené, ale omyla jsem třeba jedny dveře, které se vlastně ani nepoužívají a těžko říct, jestli si toho někdo všimne a ocení. Spíš ne.
Takhle mě to nebaví. Nebaví mě nemít co na práci. Nemuset stlát postele, protože v nich nikdo nespal. Nemuset umývat koupelny, protože se v nich nikdo nekoupal. Neuklízet po snídani, protože děti spaly jinde. A jak mi přes léto přišlo fajn, když tu bylo občas prázdno, teď v zimě mi to tu přijde neutěšené a osamělé. Aby toho nebylo málo, Ashleigh si sebou odveze Daisy, Pearl a Squirrel = naši zábavnou trojku, bez níž je tu prostě tak nějak mrtvo. Pořád máme Tabithu, Lily a Minnie, ale s těma nic moc není, aspoň zatím nikdy nebylo.
A pak ta zima. A asi nebude práce ani na odpoledne. U Jo jsme teď nebyli celej týden a kdoví jak to bude vypadat dál. Novou práci jsme zatím nesehnali, na inzerát se vůbec nikdo neozval. Jedno neznámé číslo mi volalo, a tak jsem zavolala nazpět a nechala vzkaz, ať se mi znovu ozvou, ale už nezavolali, tak kdoví co to bylo.
Ale jedna věc je na tom všem dobrá – bude to něco nového a budou změny. Ne že bych teď po nich nějak toužila, ale občas to chce trochu rozhýbat děj a nechat se trochu strhnout osudem. Navíc nám to, myslím, pomůže, co do kreativity, protože oba potřebujeme soukromí na tvobru, a to prostě nemáme. Myslím, že v tomhle směru by to mohlo být ještě hodně dobré. A vidina snad aspoň pár večerů, strávených u krbu, vlastně taky není úplně k zahození…
Jen se bojím, aby Ashleigh nepřišla s tím, že za míň práce s domem bude míň peněz.
Uf. Už aby byly ty Vánoce. Vánoce jsou jediná doba v zimě, kdy to člověku tak neleze na mozek.
P.S.: Právě jsem si uvědomila, že jsem hroznej vůl. Už měsíce se tu při vkládání obrázků snažím (protože blog.cz mě zlobí) trefit s pomocí HTML do barvy pozadí (rámečky, odsazení od textu, to neřešte) a nedaří se mi to a až dneska mě napadlo, že tam prostě můžu napsat transparent. To je takovej fail, že se už nemůžu ani sama sobě smát. Po několika měsících! Takovej-vůl!
7 reakcí na „Přišla zima a s ní přicházejí změny“
Nebudu psát k věci, omlouvám se, ale jinak to nejde. Děkuji za zajímavý blog. Ráda se sem budu vracet, je mi totiž příjemné Tě číst. (jen se musím trošku zorientovat ve jménech a pojmech přečtením předchozích článků, asi mi to bude chvíli trvat :)).. Prostě.. děkuju.
.
A mimochodem, před týdnem jsem si tak hodila nohy na stůl, zvrátila hlavu a začala křičet: ,,jááá jséém letadlóóó!" Ne, že by to vyřešilo všechny mé problémy, ale na chvíli se mi docela ulevilo
Zeď ti blahopřeje! Tvůj blog se stal oficiální cihlou!
[2]: Ha, díky 🙂 Ale koukám, vloudila se tam nějaká chybka a moje ikonka odkazuje na stejný blog jako ta další za mnou.
[1]: Dík 🙂 Nojo, jména. U takovejch deníkovejch zápisků je to vždycky trochu obtížný, když se člověk nechce furt opakovat, kdo je kdo. Možná bych měla přidávat odkaz na nějakej úvodní článek, kde jsem je všechny představovala (jestli tu takovej vůbec mám. V opačném případě ho budu asi muset napsat :))
Aspoň na chvilku si ulevit od tenze je vždycky dobrej začátek
Nepředpokládám, že budete mít koťat tolik, takže – vybrala sis?
"Soví" stavy mám poměrně často a dost mi to pomáhá nezblbnout ze všech starostí. Jen, bohužel, tato metoda nejde implementovat našim blízkým. Jedou si po svém (ne vždy, ale dost často).
[4]: Zatím ne, jednak ještě nejsou na světě a nemám šajna, kolik jich případně bude – a tak trochu mám obavy, jestli vůbec budou, jelikož předchozí porod se brutálně nevydařil. Držíme si palce, že to tentokrát půjde dobře.
A taky s těma koťatama strávím jen tři týdny o Vánocích, takže to nebude ono, tentokrát nebudu mít příležitost sledovat je od prvního momentu a vymýšlet, co by se k nim hodilo.¨
Ale líbí se mi Rommie, Raya, Richie, Rogue a Roxanne. Uvidíme
Ovlivňování blízkých jsem už nějak vzdala. Dělám si to svoje a oni ať si dělaj, co chtěj, teda dokud mi to nebude zasahovat do toho mýho. Je to divný, když seš přesvědčená, že máš recept na štěstí, a lidi, místo aby se toho chopili a inspirovali se, si dál žijou v tom svym nespokojenym, línym životě, a nehnou prstem, aby to aspoň zkusili. Nějak to nechápu.
[5]: Tak ať to tentokrát s koťaty vyjde, držím palce:)
A jinak úplně mimo mísu: reaguju na tvůj komentář na Srdci – ohledně smazaných komentářů. Krutomýval ve svém příspěvku napsal něco v tom smyslu, že má obavy, aby se nápad nezvrhnul, jelikož dav je ne vždy dostatečně moudrý. Za ním jsem reagovala já v hodně podobném duchu. Oba komentáře byly naprosto korektní, k věci a slušné. Nejsem žádná puberťačka a vím, jak se mám chovat:)
Do druhého dne oba komentáře zmizely a spolu s nimi i několik dalších (taky úplně normálních). Přímo v diskuzi jsem se zeptala, proč byly komentáře smazány. Za pár hodin zmizel dotaz. Zeptala jsem se tedy přímo u zdroje emailem, odpověď ani za několik dnů nepřišla.
Dnes jsme se s Krutomývalem domluvili, že on se Standy taky přímo ptal a taky odpověď nedostal. Nevím, co si o takovémhle chování mám myslet. Tebe (podle tvého vystupování v diskuzích) beru jako velice rozumného člověka a tak nějak si myslím, že trochu do Standy vidíš. Nebo alespoň tušíš, proč se chová tak prapodivně.
Místní mládež je možná splachovací, ale dospěláci se můžou časem dost namíchnout a zvednout kotvy
[6]: Budu taky korektní a napíšu ti radši mail