Zážitky z Tišnova

Tak jsem zase strávila tři dny mimo Prahu, a to konkrétně v Tišnově na mineralogický výstavě. Byla to paráda, zase jednou vypadnout z města a vidět tam ty „starý tváře“, čili starý známý, který vídám takhle dvakrát do roka už asi sto let a úplně vidim, jak se proměňujou – nebo naopak zůstávají totálně stejní, i to se stává.

Letos to bylo vesměs ve znamení pasivního odporu, útrpných výrazů, touhy přežít tu příšernou nudu a nezvencnout se z toho. Ono to už roky vypadá dost podobně, protože lidí prostě ubývá a ta burza je rok od roku slabší a slabší, což pro nás – vystavovatele – znamená čím dál tím větší prudu a čím dál tím menší výdělky. No, zrovna to se mě netýká, já dostávám pořád tutéž částku XD Díky bohu za to.

Kromě tý nudy jsme tam – jako obvykle – chlastali, co se dalo. Což v praxi znamená, že v pátek dopoledne tam do mě začnou kolegáčci lejt co si zrovna přivezli – letos to bylo šáňo a pak nějakej ryzlink – jenže jim to velice brzo dojde a vyvstane otázka, co dál. Kterou nikdy nikdo nevyřeší jinak než že se zbytek dne prosedí dole v restauraci u piva a panáků. Přesněji že majitelé stolů to tam prosedí a my ženy trpíme nahoře a prodáváme, nebo se teda spíš nudíme, protože neni komu prodávat.

Letos jsme to s kamarádkou pojaly velice sportovně, co chvíli jsme si skočily dolů pro plechovčičku gambáče (limetka a černý rybíz rulez!), většinou jsme na ty stoly dost kašlaly a furt jsme jedna druhou navštěvovaly, abychom si pověděly, kde jsme zrovna viděly co hezkýho – myšleno chlapi 😀 Ale byla to bída, oni tam totiž žádní pěkní kluci nejezdí, kromě jednoho, kterej je teplej, a dvou zajíčků. A protože návštěvníků tam taky přijde pomálu, zvedal nás po těch třech dnech ze židle už kdejakej zoufale mizernej materiál.

Nejhorší byla sobota, to se na mě můj kolega – majitel stánku – zaměstnavatel – kamarád úplně vybodl a prakticky celej den mě tam nechal samotnou, takže jsem celej den jen odpovídala na otázku, „Kde máš Jirku?“, a to většinou „To by mě taky zajímalo“, protože mi to nikdy neřekl a ani si sebou nebral mobil. Mnjn. Takovej je už holt Tišnov.

Co mě na tom ale fakt baví, je když večer jedeme do penzionu. Tam je to prostě relax a těžkej chill. Dobrá večeře, pivečko, pokec, vyprávění příběhů a historek z burzy i odjinud, masážní lehátko, ten luxusní moravskej přízvuk majitelů, jejich roztomilá dcera (jedno z mála dětí v mym okolí, a u nichž bych nikdy nepoužila označení „spratek“), ňuňatý psi a kočky, klid, ticho… letos jsem tam dokonce chytla wifinu, tak jsem si před spaním pustila kousek Doctora Who. Upřímně, moc mě to nenadchlo, měla jsem to tam radši „unplugged“. To povídání u večeře, pak si jít nahoru chvilku číst… letos jsme tam všichni vytáhli notebooky, ten surfoval se sluchátkama v uších, ta ukazovala tý fotky, ten zase někomu nějaký webovky a najednou jsme byli takoví roztříštění a stálo to za prd. I když teda fotky z Indie docela stály za to a přivedly člověka k zamyšlení.

Nakonec byla opravdu zajímavá jen neděle. Kromě tý nebetyčný nudy jsem se musela potýkat s kamarádovým (šéfovým) kamarádem alkoholikem, kterej mě tam teda okukoval už od pátku, ale tentokrát to stálo za to. Přišel ráno už s několika panákama v krvi a začal do mě šíleně dělat – a nijak zvlášť mu nevadilo, že kousek od nás stojí mí rodiče. Nakonec jsem se uvolila jít s ním na panáka, abych se ho zbavila. Ty panáky jsem pak potřebovala dva, protože to se nedalo. Ty jeho kecy… 😀 No. Jsem ráda, že nejsem tak zoufalá, abych musela přijímat oplzlý nabídky čtyřicetiletejch opilců.

Jo a taky jsme tam v sobotu měli jeden epileptickej záchvat. Na vlastní oči jsem si potvrdila teorii davové psychologie. Ten pán zkolaboval na schodech a stálo tam kolem něj nějakejch deset lidí – většinou proto, že to byla jediná spojnice mezi vrchním a spodním patrem a nikdo nevěděl, co má dělat, když nemůže projít (někteří ho suverénně překročili, to mi taky bralo dech) – a z těch deseti jen dva mu pomáhali, snažili se ho držet nebo mu uvolnit jazyk nebo co to s ním vyváděli, ani nevím, oni sami to taky asi moc nevěděli. Ale aspoň se snažili.

Když jsme tam s kámoškou přišly – šly jsme z oběda v restauraci a potřebovaly jsme nahoru – kopal chlápek nohama. Automaticky jsem zajela rukou do kapsy, v hlavě jsem měla totálně blank page, ale něco ve mně seplo a chtěla jsem volat sanitku. Jenže jsem zjistila, že nemám mobil. Tak jsem začala hulákat, jestli někdo volal sanitku. Ticho. Vytřeštila jsem oči a znovu zařvala „Tak volal jste někdo tu sanitku?“ – zase ticho. Nějaká baba pode mnou zahuhlala, že „snad“ jí někdo volal před chvílí“, ale to byla odpověď úplně na hovno, tak jsem houkla na jednoho z těch dvou, co mu pomáhali, jestli už maj zavolanou sanitku. Byl evidentně úplně mimo, taky mi neodpověděl. To už jsem fakt nevěděla, co mám dělat, hrozně mě nasral ten laxní přístup „publika“, který jenom totálně vymaštěně čumělo a nikdo nic neudělal – ačkoli několik těch bab nemotorně lovilo v taškách a zjevně hledaly mobil, ale jen tak „aby se neřeklo“, pomalu, aby pokud možno někdo našel telefon dřív než ony a aby se vyhnuly volání. Pak tam začali pobíhat organizátoři, někdo z nich zařval, že v hlavnim sále je prej doktor a ať pro něj dojdeme. Tak jsme ještě s jednou babčou vyběhly – potřebovaly jsme prostě bejt nějak užitečný – a vletěly do toho sálu. Nevěděla jsem, kam si stoupnout, tak jsem prostě stála na rohu jedný řady stolů a začala hulákat, že potřebujeme doktora. Většina lidí se jen otočila s výrazem „he, tady někdo řve“, pak se ke mně přitočil nějakej starej pán a ptal se, co se děje, že jako on je doktor nebo co (aspoň jsem ho tak pochopila). Rozklepanym hlasem (to je k nevíře, co s váma taková situace udělá, mně se to hergot vůbec netýkalo a stejně jsem byla vyklepaná) jsem se mu snažila vysvětlit situaci a on když slyšel, že je to epileptickej záchvat, tak totálně flegmatickym hlasem prohlásil, že s tim nic neudělá, a velice pomalym krokem s rukama založenýma za zády se vydal k tomu schodišti. To už jsem byla úplně jako:

Vrátili jsme se ovšem ke schodům a tam jsem se konečně od někoho dozvěděla, že sanitka už jede. Oddechla jsem si. Ještě několik minut jsme pak čekali a nakonec fakt saniťáci přijeli a týpka si odvezli. Večer jsem se pak dozvěděla, že zrovna u tohohle chlápka je to docela normální, protože jak má zakázáno pít a kouřit, tak se tam na tý burze vždycky ožere. Mno, to pak někomu raď, žejo. Ale stejně mě dostali ty lidi okolo. Prostě – WTFFFFFFF?!