Hejt sem, hejt tam, aneb proč vlastně hejtujeme

Tak pokud jde o mě, hejtování (nebo prostě jen kibicování na všechno, co mě sere, abychom mluvili česky) nikdy nebylo o přitahování pozornosti. Prvotně jsem to dělala prostě proto, že jsem si potřebovala ulevit. Každej má nějakou jinou inspirativní emoci – pro někoho je hrozně inspirující nakoupit si nový oblečení, hned o tom musí napsat článek. Já jedu spíš na negativní emoce jako je smutek, zklamání nebo nasranost. To ovšem neznamená, že bych měla nějak depresivní život, ve skutečnosti se domnívám, že jsem docela zábavnej člověk – aspoň většinou – a neni to jako že bych se každý ráno vzbudila a hned si řikala, jak z***enej mám život 🙂 Prostě to ve mně jen nakopává tvůrčí náladu.

Sekundárně to ovšem samozřejmě působí přitažlivě pro okolí, protože my všichni máme něco, co nás dojebává, a obvykle to jsou právě maličkosti denního života, co si necháváme pro sebe – nebo o nich napíšeme jen tak mezi řečí, pokud jsme psavci. Právě tím, že se to děje nám všem stejně, vytažením těch maličkostí na denní světlo a poskytnutím jim vlastního prostoru na webech a blozích přímo k tomu účelu určených, si najednou dokážeme uvědomit, že máme všichni něco společného. Najednou nás to nějak utužuje a vytváří to úplně novej druh komunity, založenej ne na tom, že se nám všem líbila jedna kniha, ale že nás všechny srala jedna z vedlejších postav. Ne na tom, že jsme byli všichni na jednou fesťáku, kde byly super kapely, ale že jsme všichni pouštěli páru ušima, když jsme trpěli v tý nehorázný frontě na hajzly.

Je to mimochodem úplně ta stejná věc, na níž stojí celej systém Meméček a Fuuuuuuu obrázků. Celej den u toho člověk dokáže prosedět (no dobře, já) a padat ze židle v návalech smíchu, následovaných výkřiky „no přesně!“, „hej, to je o mně!“ a podobně. Nebo facebookový skupiny typu „For those who experienced pain caused by stepping on lego“ (v překladu Pro všechny, kteří zažili bolest způsobenou stoupnutím na kostičku lega). Upřímně – kdo to nezažil? A koho to nenasralo?

Hejtování je prostě úplně přirozená věc, kterou všichni důvěrně známe, jenomže teprve teď, když tomu někdo dal krátkej a trefnej název v angličtině, teď, když jsme to pojmenovali, tak se z toho stal hit a začíná to vypadat, jako by všichni najednou na všechno začali nadávat. Říkám vypadat, protože podle mě to tak není, já se domnívám, že jsme nadávali všichni vždycky, jen to možná nebylo tak vidět.

Čímž odpovídám na otázku, jestli to z nás najednou nevytváří národ depresivních a vzteklých hejtrů, co už nevidí na světě nic pozitivního. Nevytváří. Jen o těch svých libůstkách víc píšeme, protože jsme se přestali bát, že když budeme nadávat, lidi nás budou mít za negativisty a za vzteklouny. A tohle vím náhodou z vlastní zkušenosti, protože kdo mě chvilku čte, ví, že nadávám dost často, ať už to jsou úřady (btw ještě vám musím napsat historku z pracáku), stupidní lidi v metru, co neuměj mačkat to tlačítko, blbá prodavačka, neochotnej číšník, debilní řidič, co vás nepustí na přechodu, div vás přejede a ještě se tváří jako že co ho zdržujete (!!!). Na základě toho mě taky kdekdo má za věčnýho kibicátora a nespokojence. No, možná, že maj pravdu. Ale jak řikám, to neznamená, že bych byla nějak depresivní člověk, že bych se neuměla smát nebo že by mě všechno sralo. To, o čem píšu – a domnívám se, že to tak má lecjakej hejtr, mě v podstatě sere jen naoko. Rozhodně nad tím nepřemýšlím celej den, nejsem taková ta babka s knírem, co jede trambají a pro sebe si bručí, jak je všechno kolem špatně a jak jsou všichni na hovno. Prostě mě něco vytočí, tak na to zanadávám a jedu dál. A dokážu se tomu i zasmát. Myslím, že tak to mají všichni a že ve skutečnosti nejde ani tak o skutečnou nenávist, jako spíš o vztek nad tím, co je všechno špatně a nad čím se člověk pozastaví s výrazem „WTFUUUUUUUU!“, protože prostě nechápe, že se taková debilita může v naší společnosti vyskytovat. Inu, může. Naštěstí, jinak bychom asi neměli o čem psát.

Pokud jde o módu hejtování, nedokážu si dost dobře představit, že by to někdo mohl dělat z hecu, z módy, z pózy, z toho důvodu, aby na svůj blog natáhl lidi. Kdepak, na to musí mít člověk talent, to musíte mít v krvi. Někdo umí napsat tak dobrej hejt, že jenom při čtení toho hejtu se správně naserete a prostě mu tam musíte napsat komentář ve stylu „no přesně!“. TO je správnej hejtr. Ten, co ve vás vytvoří ten pocit sounáležitosti. Ale nějaký „dneska mi upadla taška, když se jí utrhlo ucho, a tak píšu hejt, protože nenávidim tašky, co se jim trhá ucho…“, to asi fakt nebude ono. Nevim, prostě si myslim, že tohle nejde dělat jen pro návštěvnost. Tohle se prostě musí dělat dobře a od srdce a ta návštěvnost pak přijde s tím. Ale neplatí to náhodou u všeho?

Mimochodem silně mě nadchla poslední věta Standova článku – „Proč nikdo nezaloží blog 1000 věcí, které mám rád?“. Herdek, to je fakt dobrej nápad 🙂 Aspoň by společnost viděla, že nejsme jen vzteklí nadávači, že máme taky spoustu věcí rádi – ostatně, když to vztáhnu zase na sebe, měli byste vidět, co všechno na facebooku „lajkuju“ a co všechno mám v oblíbených. Někdy si řikám, že mně se snad líbí úplně všechno 😀