Chtělo by to duševní detox

Už to začíná bejt docela na pováženou, jak se zavírám doma a co to se mnou dělá. Včera jsem jela trambají a chtěla jsem se zvednout chvilku před zastávkou a dojít k dveřím, abych pak rychleji vystoupila. Jenže to bych musela projít tou uličkou a všichni by mě viděli a dívali by se na mě. Nebo aspoň to se mi honilo hlavou a chytla mě panická hrůza. A nemohla jsem se z tý židličky prostě odlepit. Hrozně jsem se přemlouvala a říkala jsem si, dyť o nic nejde, probůh, ale nedokázala jsem se zvednout, dokud se nezačali zvedat lidi kolem mě – pak už to bylo tak nějak v pořádku, protože jsem věděla, že už nejsem jediná, kdo se tu pohybuje, a že si mě tudíž nikdo nevšimne. Jo, já vim, jsem blázen.

Potřebuju nějakej pořádnej inside cleaning. Bejt doma mi už evidentně neprospívá. Lidi v mym okolí mi taky neprospívaj, předně proto, že je už pár tejdnů nevídám. Třeba celej tenhle tejden jsem fakt byla doma a kdybych tu byla třeba měsíc a nikomu se neozvala, tak si na mě nikdo ani nevzpomene. Přesně ten moment, kdy si řikám, proč já jsem vlastně tady? No ale odpověď už dávno známe. Je to prostě proto, že jsem jen polovina receptu pro odjezd do Anglie. Jsem naprosto ready, čekám jen na roznětku. Na tu Lenku číslo dvě, která prostě jen tak nenuceně přijde a řekne, že jede dělat aupair a jestli nechci jet s ní. Jenže ona nějak nepřichází. A já to sama prostě neumim.

V pondělí jdu na pracák, tentokrát se snad budeme bavit i o práci. Nečekám, že mi tam seženou něco světabornýho, ale čekám, že mě to přinejmenším hecne k tomu, abych začala hledat něco sama. Mám v hlavě představu několika podniků, kam bych ráda poslala CVčko, ale zatim jsem se k tomu nepřiměla, necítím se na to. Ale to je hlavně proto, že se teď necítím na nic, a obávám se, že to jen tak nepřejde. Odjet nejsem schopná, bejt tady mi taky moc nejde, zase se v tom nějak plácám, čas mi teče mezi prstama a já si s ním nevím rady. Všechno to kolem mě nějak letí a ještě mě hrozně matou ty nechutně živý sny plný úplně nepochopitelnejch věcí, který se mi pletou dohromady s častým buzením se nebo s neschopností usnout, protože já prostě fakt nemůžu normálně spát, takže nakonec vůbec nevím, jestli jsem vůbec spala nebo jestli to všechno byla skutečnost. Obzvlášť když se mi věci, o nichž se mi kdysi zdálo, začínaj doopravdy dít.

Za chvilku jedu s našima na chatu a vůbec mě to nevzrušuje. Celou zimu jsem se na to těšila jako na očistnej proces, kterej mi bude pomáhat, ale zatim to tak nefunguje, asi prostě proto, že mám ponorku z toho, bejt s rodinou. Jenže když přijde myšlenka na to, že bych teda zůstala na víkend sama doma, zděsím se faktu, že bych tu zůstala sama bez kontroly. Protože nemám nikoho, s kým bych ten víkend chtěla strávit. A to začíná bejt fakt čím dál tím víc na hovno.

Jenže doma to nezměním. A když už se vydám do hospody s kámoškou, s níž jsem normálně nikdy nikam nechodila a která funguje jako skvělej zdroj novejch kontaktů, tak sebou přivede teplouška, kterej má ještě k tomu navíc holku. Jako chápete to? I teplý kluci maj holku a já nic 😀

Potřebuju detox. Nevim, jestli zvolim opravdickej detox nebo si naordinuju nějaký intenzivnější meditace, něco to chce, protože novej účes mi moc nepomohl – i když to byl dobrej začátek. No, uvidíme. Za dva dny se toho může hodně stát, třeba na chatě na něco přijdu. See ya.