Hned po ranní návštěvě pracáku (to byla zase prdel, plná čekárna a nějakej chlápek tam chrápal. Jakože doslova chrápal jak na lesy a v tý prázdný chodbě plný napruděnejch uchazečů se to krásně rozlejhalo… :D) jsem pokračovala v debordelizaci svého virtuálního života. Jak jsem avizovala včera, pustila jsem se do probírky svojí složky obrázků. Docela škoda, že vám to nemůžu říct přesně na gigabajty, mohlo by to bejt zajímavý pro porovnání, ale každopádně jsem se zbavila určitě aspoň dvou třetin dat. Ta zbylá třetina sice taky neni životně důležitá, ale narozdíl od toho předchozího stavu, moje stávající obrázková složka na mě působí čistě inspirativně, pozitivně a příjemně. Nabíjí mě energií. Vykouzlí mi úsměv na tváři. A co je na tom nejzajímavější, je, že tam přitom pořád zůstaly ty stejný fotky a obrázky! Ta složka nezískala na síle tím, co jsem do ní přidala, ale co jsem z ní vyhodila – drtivou většinu všech goth, emo a vůbec všelijak dárk věcí, téměř všeho, co působí depresivně a v čem jsem si tak dlouho libovala. Najednou toho prostě nemám potřebu.
Je to začarovanej kruh, nebo spíš magickej, aby to nevyznělo tak negativně – chytla jsem inspiraci, zbavila se spousty virtuálního bordelu, a to mě tak nějak odlehčilo a pomohlo mi to inspirovat sebe sama k dalším aktivitám a mimo jiné k psaní, protože to blogeři holt dělají, a díky tomu nakonec možná inspiruju někoho já. Cítím tu vibrace z vesmíru, napovídající, že tohle je way to go? Není třeba, to vím už dávno, ale něco jinýho je o tom vědět a něco jinýho je to prožívat a psát o tom za běhu. To je fascinující 🙂 A mám pocit, že dneska se mi bude mnohem líp spát.
A obrázky nejsou to jediný, co dostalo zabrat, i když posílat jediným kliknutím do koše složku za složkou mi působilo asi největší radost ze všeho. Dál jsem promazala galerii na Deviantartu, což ovšem neni zase taková novina, to dělám v poslední době tak nějak průběžně. Důvod? Ty starý věci se mi už znelíbily. Koukám na ně už roky a nic z toho nemám, kromě pocitu, že jsem vyčerpala nápady a že už nejsem tak kreativní jako dřív, což je přitom úplná blbost, je to právě naopak. A já si to musím připomenout tím, že je na nějakej čas odstraním z dohledu. Co mi v tom bránilo doteď? Lpění. Měla jsem pocit, že celej svět musí mít mou historii pořád na očích, ale to je klam. Naopak. Abych se mohla posouvat kupředu, aby lidi vůbec měli šanci získat ten dojem, že jsem hrozně awesome (o tom mimochodem někdy příště), nesmí vědět, že jsem vyšla z něčeho, co vůbec awesome nebylo, nebo mi to tak aspoň nepřipadá, což je prakticky totéž. Když to mně nepřipadá awesome, tak to awesome prostě neni.Krom toho to neni jako že bych všechny ty věci vyhodila, pořád je mám v kompu a až se zase někdy budu těma složkama procházet (což teda nedělám moc často), kdykoli mě může napadnout, hej, tohle by měl svět vidět, a můžu to zase napěchovat zpátky. Ale proč to tam mít teď, když teď mi to k ničemu neslouží?
Smazala jsem taky spoustu fotek z photobucketu, který vůbec nevim, že tam byly (a celou dobu veřejně přístupný, nechápu!), a starej mail na seznamu, kterej jsem mimochodem smazala už dávno, ale nějakým záhadným způsobem se, zdá se, obnovil. Pokud to chápu správně, ten mail se dá sice zrušit, ale jakmile se do něj po zrušení přihlásíte, jste zase v něm – jen v něm nejsou žádný maily kromě toho uvítacího. Takže to vlastně neni úplně zrušený. Takže je to pěkně na prd.
Každopádně použila jsem to rušení aspoň jako cestu ke smazání těch cca dvou stovek mailů, co se mi tam mezitím nahromadily (nechávala jsem si tam posílat kopie všeho, co mi chodí na normální mail, plus tam chodí neskutečný množství spamů – důvod, proč jsem ten mail chtěla především zrušit), a i to mi trochu vylepšilo náladu. A když už jsem byla v tom, zašla jsem se podívat na lidi.cz, kde jsem se tak nějak internetově narodila a prožila tam pubertu. Tu virtuální, i tu skutečnou. A moje dojmy z tý návštěvy? Prakticky nulový. Pár vzkazů od nepochopitelnejch týpků, takovejch těch, co tam vždycky byli a zřejmě vždycky budou. Nechápu, kde se tam pořád bere tolik lidí. V některejch místnostech jsou jich stovky. A nikdo nic neřiká, je to většinou jenom spam. Atmosféra, kvůli jejíž vzpomínce jsem se toho profilu držela, byla nenávratně pryč, tentokrát už po ní nezbyl ani závan. Je to prostě pryč, úplně. Stejně jako spousta záložek z horní lišty, třeba jako hry a tak. Naprosto tudíž nechápu, jaktože ten server ještě pořád funguje??? O.o
Je věčná škoda, že si nevzpomenu, kde všude jsem ještě během tý netový puberty zasévala sémě. Kde všude jsem si zakládala profily (bože, teď jsem si vzpomněla, že můj úplně první chat byl bigchat. No to byly časy, do háje), kde všude jsem nahrála svoje fotky a hlavně kde všude jsem nahrála ty fotky, co byly tehdy hrozně cool, ale v současnosti bych byla vážně nerada, kdyby k nim ještě někdo měl přístup. Dost na tom, že některé osoby z mé minulosti, dneska už totálně cizí lidi (a vlastně i tehdy), možná dodnes vlastní tyhle věci a mají je uložený někde ve starých složkách na svých počítačích. Z tý představy mě jímá hrůza. Bohužel s tím už teď nic nesvedu. Každopádně přála bych si mít možnost udělat nějakou trhlinu v časoprostoru a nakouknout do svojí minulosti. V momentě, kdy jsem lehkovážně klikala na tlačítko „odeslat“ a tetelila se, co tomu řekne příjemce, bych sebe sama hrozně seřvala a udělala bych si takovou přednášku, že bych na to do smrti nezapomněla. Jako ta mladší já, myslim.
Což mimochodem vy všechny mladší ročníky, zejména slečny, berte jako důrazné varování. Nebuďte blbý, jednoho dne by se vám to mohlo vymstít. Existuje celá škála příběhů, kdy se třeba sdílení hanbatých fotek vymstilo i lidem, co spolu chodili. Pošleš fotku příteli, za pár let už nejste svoji a nemáte dobré vztahy, on fotku objeví ve starých dokumentech a několika málo kliknutími ti posere celej život. Neříkám, že v mém případě jde o hanbatý fotky, obecně bych ráda vypátrala a odstranila veškerou svou minulost z online sféry, ale nedokážu si představit, jak by to šlo udělat.
Mno, ale v rámci detoxu nejde jen o zbavování se starých věcí, člověk taky musí vyzkoušet něco novýho. A tak jsem se přihlásila na Google Plus. Upřímně, hned potom, co jsem to udělala, jsem přestala chápat, co mi na tom nápadu přišlo tak převratnýho, ale nebudu to rušit. Je tam pár zajímavejch lidí na sledování, lidí, co třeba nemaj twitter – kterej se mimochodem asi nikdy nenaučim používat, vzpomenu si na něj vždycky tak jednou týdně. Asi bych si měla dát někam na plochu nějaký připomínátko, abych věděla, že ho vůbec mám a že tam sleduju spoustu zajímavejch lidí, jejichž inspirativní hlody by mi mohly zrovna v tuhle chvíli unikat.
Moje představa, že třeba zruším FB a přestěhuju se na „Plusko“ mi v tu ránu přišla jako úplná hovadina a nechápu, proč mi to předtím připadalo tak proveditelný, ale co, o tom je to taky. Musí se to vyzkoušet, člověk nemůže všechno vědět hned.
Mimochodem, při psaní předchozího článku jsem si tu začala psát lísteček věcí, který jsem tam chtěla napsat, ale moje boční myšlenky je převálcovaly (jako že fakt lísteček, papírovej, propiskou :D), a jak tu na něj furt koukám, došlo mi, že už dobrý tři hodiny se chci mrknout na facebook a napsat tam něco kámošovi, ale moje myšlenky mě od toho pořád odvádí. Ten facebook mám prostě celý odpoledne zavřenej, místo něj jsem měla lištu plnou všech těch inspirativních článků a blogů a twitter profilů, o nichž vám od tý chvíle chci napsat (a furt se k tomu nemůžu dostat), ale žádnej facebook. No není to skvělé? JE to skvělé.
Miluju bublinky.
A jdu si udělat ještě jeden kastról čaje. Ten předchozí mám už dávno v sobě a jak to tak vidim, nebylo ho vůbec dost.