Modlí se broucí?

Baví mě zachraňovat brouky. Na zahradě máme takovou modrou vanu, v níž jsme se jako malí koupali, teď už slouží spíš jen jako nádrž na vodu na zalejvání – a na brouky, kterých tam napadají desítky.

Baví mě kolem tý nádrže chodit a ty brouky, co ještě vypadají živě, tahat z bryndy. Koukám se, jak kopou nožičkama, a říkám si – co se jim asi honí hlavou? Co myslíte, že si říká takovej brouk na pokraji smrti? „Pane Bože, zachraň mě“, „Že já vůl se k tý vodě přibližoval“ nebo prostě jenom „Bzzz?“.

Baví mě si s těma broukama pak hrát. Většinu jich hodim do trávy, nejradši za plot, abych na ně hned v tý trávě nešlápla, pže to by byla pomoc jak noha (doslova), ale někdy si je vezmu na ruku a zkoumavě se na ně dívám, jak pookřávají a lezou. Dejchám na ně, aby se zahřáli, pže ta voda je mrtě ledová, já bych tam asi nevlezla. Nemůžu si pomoct, z toho zachráněnýho brouka vnímám takovou strašně zvláštní a vzrušující energii. Vemte si, že on byl ještě před vteřinou naprosto v prdeli. Nic ho nemohlo zachránit, jenom já. Přijde mi vzrušující mít v rukách moc nad životem. Mít tu šanci mu ten život dát. Přijde mi to jako ohromná zodpovědnost, který je třeba dostát. Já vim, že je to takový nic, při procházce po zahradě určitě milion brouků zašlápnu, ale stejně mi to připadá důležitý. Každej jeden brouk je důležitej. Je to taková jedna zachráněná hvězdice.

Přijde mi awesome, že pro toho brouka existovaly dvě možný varianty budoucnosti. Rozcestí dvou paralelních vesmírů, který se utvořilo čistě a jenom v mojí hlavě, nějakým zkratem, co mě přiměl natáhnout ruku nebo příslovečné stéblo trávy a toho brouka nabrat. Jak hrabal nožičkama. Buď jsem ho vzala na prst nebo jsem mu dala to stéblo a on se na něj vyhrabal a zachytil se. Říkal si v tu chvíli „Yes!“, „Díky, Bože“, „Hele, tráva“ nebo se tím vůbec nevzrušoval a neuvědomoval si, co to pro něj znamená? Tu posvátnost a sílu okamžiku?

Nejsem buddhista. Tvrdit, že jsem, by byla urážka všem buddhistům. Ale tyhle lidi mě něco naučili. Naučili mě dívat se na život úplně jiným způsobem. Dívat se na brouka, co se už půl hodiny plahočí po okně a snaží se dostat skrz, a dumat nad jeho životem a možnostmi. Těšit se, až ten článek dopíšu, zvednu se a půjdu ho vynést ven. Nebo mu otevřu okno, aby mohl vyletět, a budu zase přemýšlet, co se mu přitom honí hlavou, jestli vůbec něco. A naučili mě bejt nešťastná, když babi přijde dřív, zmerčí brouka a zamáčkne ho nebo hodí do kamen.

Cruel, cruel world.