„Tak už si to hodíme na facebook?“

Včera mě vůbec poprvý zamrzelo, že nemám mobil s foťákem, protože to, co jsem potkala cestou na čtvrté (muhaha) rande, to se jen tak nevidí.

Týpek, asi bezďák, ale docela mladej, si to vykračoval ulicí v gatích, který měl v rozkroku nejen úplně roztržený, ale prostě úplně chybějící 😀 Nevim, jak to popsat, asi jako byste ty gatě vzali a vyřízli do nich obří obdélník asi tak o rozměrech obvyklého pc monitoru. Ze zadní části kalhot mu toho tak moc nezbylo, to, co bývalo zadkem, tak plandalo po jeho půlkách, které byly bohužel naprosto bezproblémově vidět – stejně jako fakt, že neměl spodky.

Aby ten outfit ještě vylepšil, vyzbrojl se týpek botama, co vypadaly, jako by je pár týdnů používal mamut nebo jako by do nich někdo pokoušel obout svoje auto. No prostě úplně rozmrdaný boty, v nichž se nedalo ani tak jít jako spíš šmajdat. A tak si týpek vesele šmajdal ulicí a já šla za nim a jedla plněnou housku. No MOC mi chutnalo.

Naštěstí brzo změnil směr a mně se za rohem naskytl pohled mnohem zábavnější, u nějž se ovšem ta lítost vystupňovala. Na Pavláku teď jednu z těch budek na čekání na trambaj vybavili reklamou na kočičí žrádlo Felix (mimochodem, naše kočky by se pod tu reklamu nepodepsaly, fakt jim to nechutná), která je plná koček a vydává zvuky a mňouká. To samo o sobě by nebylo zase tak záživný, kdyby přímo nad tou budkou nebylo otevřený okno a v něm neseděla velice zaujatá mourovatá kočka 😀 Já vim, ono to takhle nevyzní, ale záběr by to byl fakt pěknej. Nicméně ten mobilofoťák prostě nevedu, takže mi nezbyde než vám to popsat takhle slovně. No ještěže to umim.

Anyway, čtvrté rande bylo – stejně jako ta předchozí – super. Přijde mi úplně šílený chodit každej večer do hospody a domů ve čtyři ráno (včera jsme se teda polepšili, už ve dvě jsem byla v posteli) a už mě to pěkně zmáhá. Ale je fajn mít někoho, ke komu se můžete tulit a hlásit.

Ale jako fakt je to záhul. Dneska už jsem to nevydržela a jak se snažim denně vstávat aspoň na tu desátou, abych měla nějakej režim, dneska jsem se na to vybodla a dáchla si, už to bylo zapotřebí. A – tak nějak bohužel – mě dneska čeká další hospoda, ovšem teď už bez Pepíka (už jsem vám řekla, že je to Pepík? Ne? Tak to řikám teď, seznamte se :D), s tou naší bandou (se kterou jsem už mrtě dlouho nikde nebyla). Teda kdybych tam nešla kvůli tomu, abych pokrafala s těma lidma, tak bych se na to zvysoka, protože jsem hrozně unavená, nemám vůbec, ale vůbec chuť na alkohol, nechci čuchat cigaretovej kouř, už se mi z toho fakt dělá zle jenom na to pomyslim, po tom tejdnu (a mojí pleti se ten pobyt v hospodách taky ani trochu nelíbí) a nechci ani utrácet, což vím, že budu, i když zůstanu jen u kofoly nebo džusu. A navíc zejtra zase, to jedeme k Pepovým známým na grilovačku. Už fakt umřuuuu 😀

A tak tady slavnostně slibuju, že v neděli nebudu nic dělat a večer budu buď doma nebo venku (podle počasí), nebo nanejvýš v čajovně, ale do hospody už kurva nejdu!

Co se týče našeho prazvláštního vztahu, nemám to moc jak popsat. Je to fakt takový one of a kind, tohle jsem fakt asi ještě nezažila a netuším, jak se to bude dál vyvíjet, ačkoli mám obavy, že to bereme moc rychle a že on to možná bere až moc vážně. Což je hrozná blbost, já chtěla chlapa, co to bude brát vážně. Ale čtyři dny? C’mon! Jsem přesvědčená, že si mě maluje určitým způsobem, kterej mě úplně nepopisuje. Už to, jak mi říká „zlatíčko“. Já a zlatíčko? Probůh.

Bojím se, že brzo přijde na to, že žádný zlatíčko nejsem. Že jsem trubka, cholerická, bláznivá a sprostá, že kromě toho věčnýho culení se se umím taky tvářit napřesdržku a že mi furt něco vadí. Já se bojím, že v tomhle momentě je to on, kdo si příliš zbrkle nasazuje růžový brejle, a že by to mohl bejt problém.

Ale možná to všechno říkám jen proto, že se ve skutečnosti bojím, že z toho fakt něco bude. Že to bude to pravý. Že tohle vydrží. A zároveň jak to tu datluju, mám chuť neustále klepat na stůl, protože i tyhle myšlenky jsou přece šíleně předčasný a já je nechci mít, chci, aby to šlo všechno tak nějak normálním tempem, ale neumím to, protože se o to svý trhlý srdíčko bojim takovym způsobem, že všechno šíleně analyzuju a hodnotím, počínaje barvou jeho vlasů, přes gesta a výrazy až po způsob, jakým líbá (kouzelně, by the way ;)). Je to normální? Má to tak být? Mám právo se bát a přemýšlet, co by mi na něm jednoho dne mohlo vadit a co bude vadit jemu, až na to přijde? Nebo jsem vážně už blázen?

A navíc mám hrůzu z toho, kolik jeho přátel mu tu novinu olajkovalo na facebooku. Znáte ten pocit, když se do vás vkládá příliš mnoho nadějí, všichni na vás civí a věří vám a vy máte pocit, že prostě nejste člověk, do kterýho by ty naděje měli vkládat? A že to určitě dřív nebo později posere, prostě proto, že jste to vy?