Rock For People 2012, den druhý, část první (já vim, chjo… :D)

No nic, kde jsem to přestala? Jo jasně. Osudný čtvrtek pátého července na Rock For People 🙂

Ráno mě podle předpokladů vyhnalo ze stanu vedro, nemluvě o hlasech a rámusu, kterej jel nepřetržitě celou noc, díky čemuž jsem prakticky vůbec nespala – a později jsem zjistila, že Maudě s Běsem to měli víceméně to samý, nebo aspoň Maudě 😀 Ale s tím se holt v těchhle kempech musí počítat. Obzvlášť v klasickym stanovym městečku, kam jezdí značný procento neohleduplnejch hovad a pubertálních parchantů, co se tam učí chlastat (jak někdo trefně poznamenal na facebooku) a pak celou noc vyřvávají před stanem, naprosto nevzrušeni něčím jako je noční klid nebo prostou lidskou solidaritou.

V hubě jsem měla jak v polepšovně a vůbec jsem si připadala dost rozlámaná a uvařená, tak jsem se vykydala z toho šílenýho áčka, v němž se nedalo bejt, pohybovat, sedět, no prostě nic. Byla jsem fakt ráda, že jsem v něm spala sama, protože si nedovedu představit, že bychom se tam vešli dva, a to ještě s bagáží. Stěží jsem se tam vešla já se svejma věcma a než jsem se večer uprdelila a udělala si představu kde co mám, trvalo mi to určitě aspoň čtvrt hodiny, a to mi u toho nikdo nepřekážel 😀

Tak jsem se teda ráno vykutálela ze stanu a že se půjdu umejt. Když jsem k tý umejvárce přišla, došlo mi, že to asi bylo vcelku pointless, protože byla zase zabahněná jak cyp a z kohoutků to sotva kapalo. Trapně jsem si tam teda pod tim kapátkem vyčistila chrup a opláchla obličej nejlíp, jak se to dalo, a pak jsem se ještě s polozavřenýma očima zúčastnila fronty na toiky, která mě málem zabila. Už to dost smažilo, takže člověk ještě před snídaní čapl plavky a pořádně se zlil opalovákem. Pak jsme se spíchli se zbytkem crew a že se půjdeme svlažit k rybníku.

Bohužel zbytek měl na mysli jinej rybník, kde jsem s nima sice byla předloni a byl fajn, ale je naprosto neskutečně daleko. Takže jsme se zase brzo rozloučili a já zamířila společně s davem k tomu bližšímu, kterej máme doslova pár desítek metrů od areálu – a taky je tam díky tomu hlava na hlavě, ale to mně nějak nevadí.

Je třeba dodat, že k těm pár desítkám metrů je nutno připočítat nechutnou štreku od mýho stanu (kterej si představte jako tečku uprostřed monitoru) k východu z kempu (střed levýho okraje monitoru) a odtamtud k východu ze samotnýho areálu (pravej dolní roh monitoru) = čili vzdálenost nechutně obří, během níž samozřejmě nepropásnete nic z místních specialit – ať už totálně rozbahněnej vstup do areálu (vypovídající fotky k tomu má například Luczynka), všudypřítomnej smrad z toitoiek, sluníčko pražící do hlavy nebo dlouhou rozbahněnou cestu podél plotů, kde vás to žene jak dobytek koridorem spolu s dalšíma tisícovkama lidí, který maj úplně stejnej cíl jako vy, a vy se proto snažíte jít co nejrychleji, abyste si urvali svůj kus žvance, rozumějte místo u vody.

I když to bylo o hodně blíž než ten druhej rybník, než jsem tam došla, byla jsem úplně zpražená a uondaná a nic jsem si nepřála víc než vlízt do vody. Dostat se k ní byla ovšem docela challenge, ta miniaturní plážička byla narvaná k prasknutí a nebylo moc příjemný se před těma lidma obnažovat do plavek – bylo to vpodstatě poprvý od loňský vody, co jsem se někde veřejně koupala (bazén nepočítám), a ačkoli v oblečeném stavu nemám se svou postavou žádnej zásadní problém, nemyslim si, že by zrovna moje proporce byly toho typu, na než se osmahlí mládenci u vody rádi dívají 😀 O to horší to je, když jde holka k tý vodě úplně sama. Připadala jsem si tam chvílema fakt úplně připitoměle, jak tam každej někoho měl, ať už kámošku, kámoše nebo celou partu. Já jediná tam neměla s kým mluvit. Ne že by mi samota nějak významně vadila, nenechám si tím kazit celkovej dojem, ale víte jak. Neni to prostě úplně vono.

Takže než abych tupě seděla na břehu, šla jsem radši plavat, a když to tak sečtu, musela jsem v tý vodě bejt fakt dlouho. Část z tý doby jsem strávila na jednou z „vorů“ nebo chcete-li ostrůvků, co tam plavaly. Teda ony původně neplavaly, byly u břehu, ale znáte to, lidi k tomu přijdou a hned to odstrčej… 😀 Dost blbě se na to lezlo, ale bylo to příjemný posezení a hlavně tam bylo mnohem míň lidí než na tý narvaný pláži, takže takový vip soukromčo a hlavně tam byla furt nějaká akce, ať už lidi, co z toho skákali do vody, takže se to celý kejvalo, nebo ti, co se snažili vylézt nahoru a vůbec jim to nešlo, takže jim ostatní pomáhali. Taky bylo vtipný, když se vor rozhodl, že se bude kejvat. Chvílema jsem si fakt myslela, že se převrhnem 😀 Ale nepřevrhli, akorát zpod těch sudů, co byly pod náma, vyplaval všelijakej sajrajt, co se do toho stihl zachytit za kdovíjakou dobu, takže pak nebylo zrovna lákavý skákat do vody, když kolem nás plavala tuna zetlelýho listí, flašky, flastry a další svinstvo.

Anyway, koupání bylo trošku osamělý, což je v takovym davu paradox, ale stává se to, nicméně i tak velice příjemný a dost to účinkovalo na takový to celkový zchlazení se. Na konec jsem tam dokonce i potkala známý tváře, což mě zase trochu pozvedlo na duchu.

Cesta zpátky do kempu pak byla trochu hektická, člověk to zase musel debilně obíhat a navíc jsme se se zbytkem nedomluvili úplně ideálně, takže mi ujeli autobusem do Hradce a já je pak musela dojíždět druhym, zase bez nich. Musím říct, že v tom momentu mě začalo štvát, že to nemám s kým sdílet a že do toho kempu jdu vždycky sama a u stanu mě nikdo nečeká. Nikdo, kdo by se mě zeptal, kde jsem byla, jaká byla voda, co budu dělat dál, no prostě takovej ten běžnej pokec s kámošema u stanu. Ono se to bez toho dá, dokážu bejt samotářská, ale časem si i ten největší samotář a soběstačnej tvor uvědomí, že to prostě neni ono, bejt sám na festivalu. Ti dva jsou fajn, ale je to prostě pár a ty mají vždycky svůj svět a svoje pravidla, i kdyby nebyli v jinym a totálně nejvíc vzdálenym kempu.

Anyway, dojela jsem je a setkali jsme se ve městě, kde jsme si znovu zašli do Bilbo Šmaku na obídek. Docela příjemná věc tohleto. Člověku se nechce jet tu štreku (a hlavně jít tu štreku k tomu blbýmu busu, kterej parkuje nejvíc daleko), ale když pak sedí v příjemnym klimatizovanym podniku s plnym pupkem, dokáže ocenit tu krásu a pohodlnost obědvání u stolu, s pořádným jídlem, co sestává z normálních ingrediencí a má přijatelnou cenu, což je bohužel něco, co se o RFP zdaleka říct nedá. Ne že by tam nebyl výběr. Ale ne za normální lidský ceny a rozhodně to neni nic zdravýho nebo extra chutnýho.

Při obědě jsme si samozřejmě taky nakoupili, když už jsme v tom městě byli. Jo btw, ve středu jsem si v Tescu pořídila tričko Guns’n’roses. Připadám si v něm hrozně hustě 😀 Ne, já prostě zbožňuju pěkně vyvedený kapelní trička. Narozdíl od běžných triček mi totiž připadá, že mají duši.

Náš festivalovej den pak začal s The Octopussys – trošku mě mrzí, že jsme to nestihli na Mutiny on the Bounty, měla jsem je poznamenaný jako že je chci vidět, ale pak jsem na ně úplně zapomněla – který jsem ale dost brzo opustila, protože jsem byla strašně natěšená na ty svý zamilovaný The Feud. Nevim, jak to dělaj, ale jejich hudba se mnou dělá neuvěřitelný věci a je to jedna z mála kapel, pro kterou jsem schopná se rozpařit doběla a proskákat celý jejich vystoupení, i když už fakt nemůžu a všechno mě bolí. Je to přesně jedna z těch kapel, co vás přesvědčí o pravosti tvrzení, že když si myslíš, že už nemáš síly, vždycky jsou tam ještě nějaký záložní. Nebo tak nějak se to řiká.

Tak tu svou zálohu jsem plně a cele oddala Fjůdům, který byli samozřejmě zcela awesome a na který se mi povedlo ukousnout místečko vepředu – přišla jsem tak akorát včas, muhaha. Zpocená až do morku kostí, vyčerpaná, nevyspalá, zblblá od sluníčka a s příšerně bolavýma ťapkama a vůbec nohama, ale stejně jsem si to nejvíc dala a skoro celý jsem to proskákala nebo proházela hlavou (aha, a jsme doma, proto mě tak děsně bolí za krkem :D). Jako by nestačili Fjůdi samotní, další dávku energie mi přidalo osobní setkání s Nickem Lathamem, jejich kamarádem basákem, kterej je naprosto úžasnej a kterýho jsem si hrozně přála potkat. Sice jsme si toho moc neřekli, ale aspoň jsme se viděli, takže check 😀 Stál pak celou dobu v zákulisí a koukal a chvílema to vypadalo, že i natáčí na mobil (ačkoli původně dopředu hlásal, že to dělat nebude), takže se možná časem i vyloupne nějaký video, na němž jako šílená poskakuju a švihám hlavou co mi síly stačí a že jich už moc nebylo 😀 No, nechám se překvapit.

Po Feudech, který jsem přetrpěla v úplně mokrym Feuďáckym tričku (rozumějte že jsem si ho namočila, i když kdybych to neudělala, bylo by mokrý stejně, bylo fakt vedro jak v prdeli), jsme si dali The Computers, ale už si moc nepamatuju, jak se mi líbili a jestli jsem je přežila celý 😀 Každopádně někdy během tý doby se nám crew zase rozpadla, protože Maudě s Běsem měli nějaký plány a já prostě nemohla jinak než jít na DJ set v podání Feudů. Já vim, suďte mě, ukazujte si na mě prstem, jsem totálně posedlá fanynka těch „menčestrovejch“ týpků a nemohla jsem si pomoct, chtěla jsem s nima strávit co nejvíc času, když už jsou zase jednou tady, a kdyby měli hrát celej festival jenom oni, tak by mě to vůbec nesralo a furt bych na ně pařila jak smyslů zbavená.

Ostatně těch smyslů mě zakrátko zbavily dvě dvanáctky, po nichž jsem sice nevyrazila na nácky, jak zpívají Totáči, ale dost jsem se rozjela (pže zezačátku toho setu jsem byla už tak vyčerpaná, že jsem fakt už nemohla, no ale jak řikám, vždycky když nemůžete…) – no prostě mi to pivo pomohlo najít další skrytý rezervy a opět se zpotit jako prase a vyskákat a vypařit do němoty. Fjůdi byli samozřejmě skvělí i jako DJové, sice vypadali jako že nemají představu, co dělají (a myslím, že neměli, možná až na Lukea, ten vypadal jako že tomu fakt rozumí :D), ale to jim vůbec nevadilo, stejně si to hrozně užívali. Stephen (dolní foto) na mě chvílema dělal opičky a já pukala smíchy a zároveň se dmula pýchou, že si mě všiml. Nojo, posedlá fanynka, já vim.

Oproti tomu Jamie (nahoře) mě hrozně štval. Furt se díval mym směrem, jenže měl sluneční brejle, takže jsem nevěděla, jestli se dívá fakt na mě, a krom toho on je takovej divnej. Furt se mračí a tváří se hrozně arogantně a nepřístupně. Je to skvělej zpěvák a všechno a účastní se všech kravinek, co spolu jako kapela dělaj, ale nechápu tu jeho povahu, narozdíl od Stephena a Lukea, on má dvě tváře a tadyta zamračená a divná se mi vůbec nelíbí.

Po jejich setu jsem byla tak rozjetá, že jsem je prostě nemohla nechat jen tak odejít, a tak jsem se samozřejmě šla pozdravit a obejmout se Stephenem, což je takový sluníčko a můj největší miláček – a taky spolu nejvíc komunikujeme online – a když mi tohleto sluníčko řeklo, že jsem jejich nejlepší fanynka, tak mě napadly dvě věci – zaprvý „YES!“ a zadruhý „Bože, musí si myslet, že jsem trhlá, když celej jejich koncert (vlastně dva) propařim jako by to byla poslední věc v životě, co ještě udělám, a pak jim fanaticky děkuju, že přijeli :D“. Nicméně stejně jsem měla radost a když už jsem v tom byla, pozdravila jsem se ještě s Jamiem, kterej mě sice taky objal, ale bylo to divný, on má k tomu nepřístupnýmu výrazu takový divný nepříjemný oči. Navíc se mi v tu chvíli už značně motal jazyk, takže jsem nebyla schopná vyplodit myšlenku a když jsem se mu snažila říct, že se těšim, až je zase příště uvidim… no, dalo mi to prostě práci, a tak jsem usoudila, že se radši nebudu dál ztrapňovat a že je čas vyrazit dál 😀

Venku před hangárem, kde ten set hráli, jsem se pak vrhla k opět totálně nepřístupnejm, vodou obklopenejm umývárkám (tyhlety byly zrovna nejhorší z celýho areálu) a tam jsem se ve snaze osvěžit se totálně rejpla nějakym kovovym kusem tý konstrukce do prstu. No ale víte co. Jsem nejlepší fanynka The Feud, takže co je mi po nějakym hnusnym krvácejícím zranění 😀

In fact, co je mi po čemkoli. Byla jsem tím tak nabitá (i když mě štvalo, že jsem si dala to druhý pivo, po kterym se mi začala poněkud točit hlava), že jsem se ještě notnou chvíli motala okolo a přemýšlela, jestli se tam nevrátit (ale to už by bylo potřetí a stejně jsem nevěděla, co bych jim řikala, ještě v tomhle stavu). Nakonec jsem to zavrhla a rozhodla se pro moudřejší variantu, jít se trochu zchladit, najíst, pokusit se osprchovat a tak vůbec, prostě se připravit na „večerní část programu“.

Jídlo proběhlo bez problémů, ovšem s tím sprchováním to bylo o poznání horší.

Že tam byla fronta jako kráva a dostat se k ní znamenalo projít bahnem okolo umývárek – což ve vás vyvolávalo jistej pocit zoufalství z toho, že nazpátek budete muset projít tím samým, tudíž veškerý mytí přijde vniveč – to by se ještě dalo skousnout. Ale co jsem zažila vevnitř? Kromě těch plechovejch sprch to tam vypadalo jako vnitřek kravína – a nejspíš to tak nějak i bude – a s nima jsem si připadala jako že jsem se octla v koncentráku nebo v tak něčem. Minimálně stovka holek, stojících v neskutečně dlouhý řadě, mačkajících se podél zdí v plavkách či oblečení, ale vždycky se sprcháčem v ruce, tu a tam i s ručníkem přes ramena. Totální tma, kromě trochy světla, co šla skrz dveře. Otevřený sprchy, kde na vás všichni ti čekající měli luxusní výhled, takže zatímco holka si u sprchy s prominutím mydlila frndu, dalších padesát holek na ní civělo a čekalo, až vypadne.

Upřímně, veřejný sprchy mi nikdy nevadily, ale tohle bylo prostě trochu moc veřejný a nebylo to vůbec příjemný. Ale jak řikám, člověk vydrží všechno, jen když má před sebou vidinu toho, že se aspoň po tom všem umeje. Bohužel ta vidina byla asi tak všechno, co mi v tu chvíli zbejvalo.

Ty sprchy nefungovaly. Některý vůbec, z některých tekla voda malým čůrkem a pod nima vždycky stála nějaká fiflena, co si několik dlouhých minut nechala týct vodu na hlavu a smyslně si hladila vlasy, pak se půl hodiny mydlila a smývala, no prostě nám ostatním tam kapal mozek, ale nikdo nic neřekl samozřejmě, nikdo nikoho nepopoháněl, což jsem třeba úplně nechápala a fakt jsem bojovala s touhou zařvat na ně, proč se u toho prokristovyhnáty nemůžou aspoň střídat, když už jim to tak kurevsky trvá. Kubíky drahocenný vody přicházely vniveč, když si nějaká koza holila nohy nebo si vtírala do vlasů šampon, a přitom se u toho proudu mohly aspoň dvě střídat a šlo by to dvakrát rychleji, jeez!

Když jsem se konečně přiblížila tomu, že by snad na mě mohla přijít řada, a přede mnou bylo asi pět holek, uvolnila se jedna sprcha, z níž voda už jen kapala a nikdo se k ní nehlásil a nechtěl do ní jít, pže si prý potřebujou umejt hlavu a já nevim co. Já už to nemohla vydržet, tak jsem do toho boxu vlezla, dřepla si tam na bobek a úplně dole u země chytala kapku po kapce a snažila se takhle pitomě umejt. Samozřejmě by to nešlo bez obecenstva, ale neměla jsem čas se tím zaobírat, chtěla jsem se jen umejt a vypadnout odtamtud a s takhle nicotným množstvím kapající vody fakt nebylo snadný se tam naštelovat tak, abyste něco chytli.

Nicméně i když to bylo totálně absurdní a určitě bych to nepojmenovala „sprchování“, za pár minut jsem odtamtud odcházela víceméně spokojená, konečně aspoň s pocitem, že jsem na sebe nalila čistou vodu a šampon a že jsem si u toho mohla sundat víc než tričko. Prostě jsem se konečně cítila trochu čistě, čemuž přidalo i čistý suchý oblečení a měkký teplý ponožky do tenisek. Konečně jsem zase měla nohy v suchu a teple a bylo mi fajn, i když unaveně a pořád jsem cítila ten alkohol v krvi a to sluníčko v mozku (i když nosíte klobouk, stejně na vás celej den šajní) a nebylo mi úplně nejlíp. Cítila jsem se zralá na postel, ale večer ještě ani nezačal a bylo ještě tolik co vidět a slyšet.

Ačkoli jak říkám, pokud jde o mě, kdybych za ten den pařila jen na Feudy, stačilo by mi to ke štěstí.

Obzvlášť když mi zahráli úchvatnou Slave, což je naprosto neuvěřitelná věc, momentálně moje totální úchylka, láska a srdeční záležitost a když to slyšim, chce se mi brečet a chce se mi vrátit se tam a chce se mi žít v Anglii a potkávat na ulici Feudy a chodit na jejich koncerty každej večer a dát si s nima pivo a normálně si s nima povídat, bez pocitu „ježiši co jsem to zase kvákla, zase jsem určitě vyzněla jako blázen“. Já jsem hrozný emo, tyjo.