Rock For People 2012, den čtvrtý, odjezd

V sobotu se toho už moc nedělo, žádný kapely a tak, takže proběhla jenom nějaká ranní očista, návštěva kripltoiky (tyjo, to mě baví :D) a snídaně. Jelikož jsem si toho v pátek nakoupila nějak moc, snažila jsem se sežrat co nejvíc nepřenosnejch věcí, abych se s tím netáhla a aby se mi to nerozkydlo nebo nerozdrobilo v krosně. Třeba takový křupavý placky nebo jogurt ve mně fakt vyvolávaly obavy. Něco jsem i vyhodila, že už to bylo rozmáčený – třeba rolička superjemnýho toaletního papíru, která od první bouřky byla použitelná tak akorát jako žínka a nebyla šance, že se to někdy zlepší 😀

Banda kolem mě začala balit věci a stany, tak jsem se do toho taky pustila a čekala, až mi napíše Maude, jak to viděj u nich, nebo až se přivalí Tom, aby si sbalil stan, s čímž jsem mu samozřejmě chtěla pomoct. Furt jsem přemýšlela, jak se mu mám za to odvděčit, vždyť nebejt jeho, fakt nevim, kde bych spala a bydlela. Tom nakonec volal a dokonce se mi i dovolal na můj pošahanej mobil, jenže v něm bylo pořád ještě dost vody, takže jsem to nemohla zvednout, tlačítka nefungovaly. Tak jsem jenom vztekle mačkala to přijímací, sledovala Tomovo jméno na displeji a snažila se ten hovor přijmout, ale nešlo mi to, tak jsem se na to vybodla.

Tou dobou už psala i Maude, že vyrážejí, takže mi nezbylo než se zvednout a zanechat Tomův stan v rukách jeho bandy, která narozdíl ode mě jela domů autem a nemusela stíhat vlak. Rozloučila jsem se s nima se slovy, ať mu za mě poděkujou, a běžela jsem.

Na křižovatce jsem se spichla nejen se zbytkem crew, ale i s Tomem, kterej spěchal od auta ke stanu, takže jsem mu nakonec přece jenom poděkovala osobně a domluvili jsme se, že se třeba někdy sejdeme v Praze. Do tý doby snad vymyslim, čím ho za to ubytování a vytržení neskutečnýho trnu z paty uctít 🙂

Pak jsme teda letěli na bus, do kterýho se cpaly strašný davy lidí a už to vypadalo, že to vzdáme, ale nakonec jsme se tam docela dobře vešli do zadních dveří, kam se bůhvíproč už nikdo necpal a zůstalo tam místo. Krásně jsme tudíž stihli vlak, kterej nejprve nevypadal vůbec dostupně, ale Maude naštěstí narozdíl od nás poslouchá nádražní hlášení, a tudíž věděla, že budou připojovat další vagony. Na ty jsme si teda samozřejmě počkali a díky tomu jsme si i sedli.

Když se vlak rozjel, chvilku jsme si povídali, ale brzo nás to přešlo a celej vagon se proměnil ve scénu ze Šípkový Růženky, totálně všichni polehali, poštelovali se na sedačkách a usnuli 😀 Ten týpek, co projížděl skrz nás s vozejčkem plnym občerstvení, měl dost.

Díky tomu chrápání nám ta cesta dost uběhla, i když chvílema už jsem toho měla fakt dost, nevěděla jsem, jak si sednout, a už jsem chtěla bejt doma. Na Hlaváku proběhla krátká diskuse ohledně návštěvy KFC, ale nakonec to nedopadlo, a tak jsme se rozloučili a já si do toho dědka zašla sama na pavláku, kde jsem si ještě užila legrace s obsluhou. Týpek se totiž otočil dozadu a volal na kolegyni, že chce nepálivýho megapocketa, a slečna toho asi měla ten den dost, takže celkem zoufale zavolala zpátky „No to ne!“. Týpek na chvilku zaváhal, ale pak se na mě otočil a se smíchem prohlásil, že teda asi ne, načež jsem zahlásila, že to je pěkně blbý, protože mám hlad jako svině, a oba se rozesmáli a slečna řekla, že teda když jsem to já, tak mi ho udělá 😀 No neni ona milá?

Takže za malou chvilku jsem se už vlekla domů obtěžkaná krosnou, žebradlem a sáčkem s obědem.

Dostat se do bytu pak bylo ještě docela slušný drámo, protože jednak jsem si ve vlaku uvědomila, že mám klíče na dně krosny – takže jsem ji musela na chodbě celou vyložit (což bylo mimochodem fakt eňo ňůňo :D) – a druhak se nám cca týden zpátky rozbil zámek u jedněch dveří a máma mi těsně před odjezdem dávala novej klíč, o němž jsem si najednou nemohla uvědomit, jestli jsem si ho už dala na klíče nebo ne – protože novej zámek se měl instalovat až bůhvíkdy, při mym odjezdu ještě ve dveřích nebyl, najednou mě napadlo, jestli jsem ten klíč nenechala ležet na stole. Což by byla zábava, protože naši nebyli doma, takže bych se dovnitř nedostala a mohla bych přespat na chodbě. No co, spacák jsem měla 😀

Naštěstí se ukázalo, že jsem nebyla takovej debil a že ten klíč mám, takže jsem se pohodlně dostala domů a shodila ze sebe bagáž, abych následně mohla usednout k pc začít datlovat, samozřejmě až poté, co jsem si na soundcloudu našla The Feud a začala je smažit na celej byt.

První věc byl samozřejmě facebook a zaspamování všech možnejch stránek kapel, který se mi líbily, pochvalnýma komentářema, pak Twitter, kde jsem se zkontaktovala s Nickem a začala ho učit česky (to bude ještě zajímavý :D), no a pak samozřejmě blog, kde jsem se pustila do reportu a kde jsem si početla, kdo všechno tam ještě byl, a ujistila se, že nikdo tu neni takovej blázen, aby o tom napsal pět takhle brutálně dlouhejch článků 😀 Na mou obranu, ani já jsem nečekala, že toho bude tolik, fakt netušim, kde se to ve mně vzalo. Takovouhle psavou jsem snad ještě nikdy neměla. Je vidět, že na mě ten fesťák měl neskutečně dobrej vliv.

A hlavně jsem mozkem ještě pořád na něm. Včera celej den, když jsem jedla, když jsem psala, když jsem šla prát, furt mi tu jeli ti Feudi, dneska taky a ještě jsem je doplnila o Kooks, který jsem pak společně se Subways, Asteroidama a dalšíma jménama začala okamžitě stahovat (piratebay dostal zabrat), a každou chvíli jsem si vybavila, jak jsem na tu kterou písničku stála pod pódiem, a začala jsem skákat jako smyslů zbavená. No jak říkám, ještě že nikdo nebyl doma. (Teď už bohužel je :P)

Mozku ještě pořádně nedošlo, že je doma v Praze, nebo spíš došlo, ale nelíbí se mu to. Na to špatný člověk rychle a rád zapomene a poprvý po dlouhý době nemám absolutně chuť si na něco stěžovat (až na ty WTF sprchy a na ten WTFFFFF rybníkovej „čaj“), jen jsem nadšená a nechávám se unášet euforií a bojím se, že brzo vyprchá, protože nechci. Nechci bejt doma, nechci se vrátit ke svýmu facebookovýmu a pražskýmu životu, chci jet do Hradce a žít tam v tom světě, kterej má jiný pravidla a je plnej hudebních zážitků a vibrací a kapel, se kterýma se můžeš naživo potkat a přijímat všechno, co do tebe pouštěj. Chci se vrátit mezi ty lidi, který tam žijou úplně podle jinejch standardů, a i když v noci jsou mnozí na pěst a ve frontách na pivo nebo na kohoutek bych je vraždila, celkově vzato je to báječná grupa. Báječná, třicetitisícová grupa lidí, kteří jsou všichni na jedný vlně a to je něco naprosto neuvěřitelnýho a nepopsatelnýho.

Závěrem chci říct, že psát o Rock For People mi vydrží na mnohem víc než deset facebookových statusů a že svoje okolí s tím pravděpodobně budu srát ještě hodně dlouho. Na druhou stranu se hrozím momentu, kdy se mě máma zeptá, tak jak bylo?, protože mám pocit, že jsem to všechno napsala sem a že už k tomu nemám naprosto co říct 😀 Mám pocit, že moje odpověď bude prostě jen „Skvělý“, což tak úplně nevystihuje veškerou podstatu a všechny detaily 😀 Achjo. Asi jí odkážu sem, ať si to přečte 😀 Neni to o ztrátě schopnosti mluvit, je to spíš o tom, že toho bylo skutečně příliš na to, aby se to dalo vypovědět – a nepřeskakovat u toho z jedný věci na druhou a na nic nezapomenout. Myslím, že to by nikdo nedal, tím spíš ne já.

No ale ten oficiální sumární report tím končím, takže teď tu snad zase bude chvilku klid 🙂 Mějte se famfárově a modlete se za mě, ať mi ta euforická část vydrží, protože mě rozhodně baví o hodně víc než ty dlouhý, nekonečný fáze depek a sebetýrání. A jestli chcete dostat trochu víc feelingu z RFP, stačí hodit to do googlu a ty fotky tam mluví za hodně 😉