Sedm věcí, o kterých často přemýšlím

1. Co jsem za člověka. Dost často uvažuju, kdo vlastně jsem, co mě identifikuje a jak moc se asi liší moje představa o mně samé od toho, jak působím na druhé. Někdy se fakt nestačím divit, co všechno mi teď přijde normální, a přitom pár let zpátky by mě to ani nenapadlo.

2. Smysl života. Klasika. Štve mě, že jsem už několikrát prožila momenty, kdy jsem měla zato, že jsem ten smysl našla, jenže mi to nevydrželo na furt. Asi bych si ty momenty měla častěji připomínat, aby se mi vryly pod kůži a já si nepřipadala tak ztraceně a nesmyslně.

3. Moje budoucnost. Chtěla bych bejt tím člověkem, co přesně ví, co chce v životě dělat, co ví, kde bude za tejden a co zažije za měsíc, co má nějaký plány a nějakou budoucnost. Já ji nemám. Mám jen tenhle přítomnej okamžik a naději, že přijdou další přítomný okamžiky, který budou něčim zajímavý. Na jednou stranu je to báječnej způsob života, člověk se tak naučí vnímat úplně jinak než jak byl zvyklej, ale na druhou stranu si právě díky tomu připadám někdy úplně ztracená a ztrácím hlavně víru v to, že něco v životě dokážu. Někdy mám pocit, že bych přece jenom měla mít nějakej plán, nějaký velký cíle, a jít za tim, a že když nic takovýho nemám, tak jenom mrhám časem a nic po mně nezbyde.

4. Rodinný vztahy. Dost často přemýšlím o tom, proč jsou takový, jaký jsou, a čím by se to dalo změnit.

5. Typ práce, co by mě naplňoval. Pořád jsem ještě nepřišla na to, co by mě opravdu bavilo dělat. Už jsem toho dost vyzkoušela, takže vím, co dělat nechci. Ale to nějak nestačí, mám pocit, že mi to ty volby nijak neusnadňuje.

6. Předchozí vztahy. Z některejch věcí se prostě nevzpamatujete. Bylo by fajn umět to přestat řešit, ale to nejde. Některý rány zasáhnou příliš hluboko.

7. Ztracený kontakty. Ze všeho, co se dá řešit na minulosti, nejvíc řešim lidi, který jsem měla ráda a se kterýma jsem ráda trávila čas, a který už jsou pryč. Umřeli, odešli, žijou jinej život, zapomněli, co já vím, prostě na ně už nemám žádnej kontakt nebo ho sice mám, ale už jsou duševně někde jinde a nevzpomínaj na to tak dobře jako já. Vždycky když potkám nějakýho dávnýho kamaráda a řeknu mu ahoj a on zaciví na druhou stranu ulice nebo se přiblble usměje, odpoví neochotně ahoj nazpátek a jde dál, aniž by zpomalil, zabolí mě to a říkám si, kde je problém? Mají ty lidi jiný vzpomínky než já? Proč si nedají tu práci na chvilku se zastavit a pokecat, jen aby zjistili, jak se třeba mám. Upřímně to nechápu, protože i lidi, který mě dřív nějak štvali nebo nebavili, mi prostě přijde zajímavý potkat a jen tak poklábosit, třeba i jen zdvořilostně, ale spíš proto, že mě fakt docela zajímá, čím se stali. Neni to jako že bych si je hned musela hledat na fb a začít zkoumat, co se přesně děje v jejich životě. Ale ta minuta zdvořilostního rozhovoru na ulici nebo po chatu přece nikoho nezabije a neni nijak závazná.

Tak proč se kluk, s nímž jsem strávila čtyři roky v jedný třídě, pomalu ani neobtěžuje odpovědět mi na pozdrav, když se potkáme u rybníka na Rock For People po tolika letech? Proč nezajde poklábosit? Vážně tomu nerozumím.