Mám svůj sen

V tom snu žiju někde v Anglii. Těžko říct, kde přesně pracuju, možná v místní knihovně, v kavárně nebo v tak něčem. Možná tu kavárnu spoluvlastním. Každopádně to je malý městečko nebo spíš vesnice. Je to odtud ale pár stanic autobusem do nejbližšího většího města, kde máme prakticky všechno, čeho je třeba. A když nám to neni dost, tak sednem na vlak a za půl hodinky jsme v Londýně.

Kdo jsme my? My jsme já a můj partner. Možná partnerka. Nejsem si jistá, odkud pochází. Buď je to britofilní Čech nebo čechofilní Brit, každopádně je s ním sranda a nikdy mě nezklame. Žije si svůj život, je to hudebník, buď pro žití nebo je to alespoň jeho velká vášeň. Hraje na kytaru nebo na bicí, možná i na něco jinýho, občas si spolu zahrajeme, jeho kapele někdy dělám pro srandu hosta, přemýšlím, jestli se k nim nepřidat oficiálně, stejně jsme spolu už odehráli takovejch vystoupení, že si všichni myslí, že jsem členkou kapely. Přemýšlíme, že bychom jeli na pár koncertů do Čech a tak. To by bylo fajn.

Život je tady pohodovej. Má to svý mouchy, tu a tam se člověk vztekne, ale hlavní je ta pohoda. Nikdo nikam nespěchá. A všude kolem anglická atmosféra, příroda, architektura. Ten náš krásnej cihlovej baráček. Moje dvě kočky, černá a zrzavá.

Jsem fit, protože dost jezdím na kole – tady se ostatně na kole dostanete všude. Když se mi nechce na kole, vezmu skútra nebo motorku. Autem jezdím nerada, to spíš ten můj drahoušek. Ten se bez něj skoro nikam nehne – bodejť, se vší tou aparaturou. Ale jinak je to sportovec, leze po stěnách nebo tak něco.

Navštěvuju místní meditační centrum. Možná že jsem ho pomáhala rozjet, možná v něm sama vedu nějaký lekce. Dělám jógu a taichi – podle nálady, nejsem v tom žádnej mástr, ale nemine den, kdy bych aspoň trochu necvičila a neprotahovala tělo. Taky píšu pro místní plátek, většinou sloupky s recenzema na nejrůznější podniky, co se kde otvírají, nápady jak trávit volnej čas, Nápady na debordelizaci baráku, návody na vylepšení života a tak. Tohle je spíš dobrovolná činnost, ne že by mi za to něco platili, ale píšu taky na net, mám připravenou knížku, kterou někdy koncem roku vydám, a dvě básnický sbírky. Ohromně se těšim. Drahouškovi se můj styl psaní líbí, obdivuje ho. Říkal, že se mu zvlášť líbí zakombinování českých básniček a textů. Prý to působí exoticky. Můj budoucí vydavatel si myslí totéž. Líbí se mu ta nostalgie, která z toho číší. A mně taky. Když si to po sobě čtu, nemůžu uvěřit, že jsem tohle napsala. A myslím přitom na domov. Na Čechy. Na život, kterej jsem tam žila a kterej mi teď připadá jako nějakej sen, kterej už jsem zapomněla.

Bouchly dveře, přišel miláček. Jsem hrozně natěšená, je kolem třetí odpoledne, je příjemně pod mrakem, dáme si pozdní oběd – nějaký zapečený brambory se zbytkem včerejší grilovačky – ta byla boží, máme skvělý sousedy a kamarády! – a pak vyrazíme do Londýna na koncert The Kooks. Shodou okolností ten den budou hrát i The Feud v Manchestru v nějakym klubu. Tak doufáme, že je stihneme, když ne koncert, tak aspoň po něm dát pár piv. S nima se člověk nikdy nenudí a ráda je uvidim.

Zejtra nám do práce přivezou nějakej novej kus vybavení, jsem z toho trochu nervózní, ale těším se. A hlavně jsem ráda, že tam jdu až odpoledne. Jo, když si to člověk zařídí…