Nemocná blogerka na chatě

To se nám to pěkně vyvíjí. Začalo to nachlazením krátce poté, co jsme s mámou dorazily na chatu, a včera k večeru mi to slezlo na průdušky. Uznávám, můžu si za to krpet sama, neboť jsem neodolala svodům společenské kontaktáže a nechala se jednou starou známou (totiž mladou známou, aby si někdo nemyslel, že je dotyčná nějak postaršího charakteru) vytáhnout ven, ačkoli jsem sotva dejchala.

Jako by nestačilo, že jsme se v tom dešti a větru procházely (vzhledem k mým zážitkům z RFP jsem si při takovym lehkym deštíčku ani nevšimla, že prší, ale fakt je, že nachlazený tělo si všimne docela snadno) a že jsme pak asi dvě hodiny seděly venku na terase, kde foukalo – upřímně nechápu, proč jsme nešly dovnitř do baráku, ale přišlo mi, že se jí ke mně nechce, takže jsem ji nepřemlouvala – já blb pak ještě musím jít sedět na krám, kde taky žádný vedro nebylo, foukalo, já neměla bundu, táhlo mi na cemr a ještě jsem si dala studený, byť malý pivo.

Takže jo. Tak trochu si za to asi můžu sama. Nepatrně. 😀

Ale dalo by se říct, že to stálo za to. Obnovenej kontakt se sousedkou, pokec, kterej nezahrnoval řešení mýho života, nikdo po mně neházel zhrozenýma pohledama ani mě nelitoval nebo nesoudil, prostě mě vůbec nikdo neřešil a to bylo příjemný. Povídaly jsme si většinou o doktorech a nemocnicích, protože slečna má za sebou nepěkný zdravotní záležitosti a ještě se plazí o berlích, čili téma se nabízelo samo. Ovšem čím dál tím víc jsem měla pocit, že ta naše debata o opakování historie jen s jinýma hercema se tím totálně potvrdila. Stejně jako pár let zpátky naše mámy, jsme teď my dvě seděly na terase, kafe před náma, a drbaly jsme, co jsme mohly.

Večer to ovšem bylo nejlákavější, neboť slečna má narozdíl ode mě ještě nějaký kontakty mezi místními, i když nic moc, ale i jeden člověk postačí, abyste se tu tak strašně nenudili. A tak jsme šly na ten krám, kde seděli dva místní mladíci, se kterýma jsem sice asi nikdy osobně nemluvila, ale dobře si je pamatuju. Byli to takoví ti „starší“, co jsme k nim vždycky my zelenáči vzhlíželi a z nichž jsme měli hroznej vítr. Teď jsme všichni svorně seděli na lavičce, bavili se o životě na vesnici, o festivalech, o vztazích, o lidech, o mhd a tak vůbec. Bylo to ohromně příjemný.

A byly tu jistý náznaky, že dneska půjdeme ven znovu. Což by bylo fajn a upřímně mě štve, že jsme se nesetkali dřív, vždyť tu tvrdnu celej tejden. Ale dneska teda nevim. Včera mi nikdo na ten můj večerní odchod nic neřekl, ale mám pocit, že kdybych dneska večer zahlásila, že jdu na pivo, tak se dočkám řádný přednášky se vším všudy, zakončený slovy „Jsi plnoletá, dělej si co chceš“ 😀

No, uvidíme, jak mi bude. Zatim to teda žádná sláva neni.

Btw ten můj článek o designu pro Srdce Blogu už vyšel. A má kupodivu docela dobrý ohlasy, takže možná neni tak úplně pitomej, jak jsem si myslela. Že by to pro mě znamenalo, že tam budu moct psát častěji? No, přemýšlím o tom, že by mě fakt asi bavilo přispívat na nějakej web nebo blog, vedenej někym jinym. Aby to nebylo moje, ale měla bych tam svůj tématicky zaměřenej koutek a lidi by se vždycky těšili, až mi tam vyjde další článek.

Taky mnou vybraná oběť na ten řetězovej rozhovor pro AK se už ozvala a souhlasila, že se ode mě nechá vyzpovídat 🙂 Takže teď už jen vymyslet nějaký pořádný megahustěkrutopřísný, trenkyrvoucí a doočíslzyvhánějící dotazy. No, zatím si to nechávám uležet, na těch noteboocích se mi přece jenom nepracuje tak dobře jako doma na pevnym kompu. I když zcela evidentně jsem se tu už aspoň naučila psát články do blogu a to je taky pokrok.