Pět nejlepších filmů pro eM., (část třetí)

Už je to strašně dlouho, co jsem ten film viděla, a nejsem si jistá, jestli už uzrál čas podívat se na něj znova. Možná to neni ten typ filmu, co si pustíte xkrát dokola. Možná ho stačilo vidět jen jednou a přesto ve vás zanechal něco strašně důležitýho.

Přiznávám, přivedl mě k němu Robert Pattison. V posledních pár letech se ze mě stal člověk, kterej když se zblázní do nějaký postavy podaný určitým hercem, má nutkavou potřebu vyhledat si další počiny onoho herce, aby si ověřil, jak moc dobrej herec to je. A tak jsem hledala něco, kde hraje „patizón“, abych si ho odpojila od Edwarda, do nějž prostě nešlo nebýt blázen, i když v porovnání s jinými mými upířími oblíbenci má svoje mouchy, a abych se přesvědčila, jestli umí hrát i v jiných polohách, což je pro mě při posuzování herce dost zásadní věc. Když někdo hraje v každym filmu ten stejnej charakter, tak mě prostě nebaví a neni to podle mě dobrej herec.

Patizón nezklamal. Tyller měl sice některý rysy společný s Edwardem, ale většinu času jsem si na Edwarda ani nevzpomněla a dokonale jsem se ponořila do tohohle příběhu. Byly tam věci, který se mě citově velice dotýkaly, byla tam jistá bolestnost, šílený věci, co si prožily hlavní postavy a s kterýma do příběhu přicházejí, aby našli nějaký spříznění a něco dobrýho na tom životě. A pak tam byl ten závěr. Závěr, kterej mě praštil přes ksicht mokrym hadrem a zanechal mě úplně konsternovanou, protože jsem ho absolutně nečekala, přemýšlela jsem o čemkoli jiném, ale tohle mě vůbec nenapadlo. A kdyby nic jinýho, tak tímhle se u mě ten film zapsal. Tím, jak dokáže připomenout, co je v životě opravdu důležitý, a že „teď“ je to jediný, co opravdu máme. Že nikdy nevíš. A že bys neměl spoléhat na to, že bude nějaký zejtra a příště, kdy něco napravíš. Že to máš sakra napravit hned.

Asi jste si všimli, že mám ráda sci-fi a filmy s nějakou hlubokou myšlenkou a Kontakt zahrnuje oboje. Narozdíl od spousty jinejch filmů o ufonech, tenhle setkání s jinou civilizací nepopisuje tak agresivně, ani ho nijak neokecává, nepotřebuje exploze a mrtvoly, vystačí si s mnohem úžasnějšími způsoby, jak nastínit děj a atmosféru. Od začátku do konce je film tak nějak provázanej, je příběhem hlavní hrdinky i celýho lidstva, je příběhem o tom, jací jsme jako lidé, vykresluje hned několik luxusních charakterů a zápletek, není v něm nuda ani moc akce, je to všechno tak perfektně vyváženo, abyste měli čas se nadechnout a odpočinout si, než vám Zemeckis nečekaně strčí hlavu pod vodu a ohromí vás úžasným podmořským světem (metafora, tam žádnej podmořskej svět nenajdete :D).

Na tom filmu jsem vždycky milovala tu zvláštní atmosféru. Tu hudbu. Těch několik lesknoucích se smítek prachu na dlani. Ty děsivý zvuky přicházející z vesmíru – no fakt, nevim, co je to za zvuk, ale dodneška mě hrozně děsí, když se na ten film dívám nebo si to jenom představím. Slyším v tom prostě něco strašně cizího, jinýho, odvážnýho a děsivýho. Zbožňuju pak ty momenty, kdy s ústředními postavami dáváme dohromady, co jsme to vlastně přijali za signál. Všechno se to odhaluje kousek po kousku a tak nějak normálně, že na to jste schopni přijít i vy a ne jako Carterová z SG1, kterou napadaj věci, který by nikoho normálního nemohly v životě napadnout, natožpak v několika minutách, kdy musí zachránit svět XD Zbožňuju, jak je udělaná cesta „do kosmu“, v tu chvíli je atmosféra nastíněná tak dokonale, že mám pocit, že jsem to já, kdo se vydává naprosto odříznutý od světa někam pryč, do neznáma, kde ho nikdo nemůže vidět, slyšet, pomoct mu nebo s ním sdílet, co vidí. A pak ty dějový zvraty okolo, který tu nechci popisovat, abych nespoilovala, ale působí to silně na emoce a psychiku člověka a je to neuvěřitelný.

A pak se člověk zase vrátí k tomu, co viděl na začátku, takovej ten homecoming, kde jste zase na známym území se známou melodií, ale víte, že hrdina prošel změnama, který se nedaj slovy popsat, a že něco je ohromně jinak.

Většina filmů, co jsem vybrala, jsou minimalistický kousky, tenhle ne, je to drama, akce, mystérie, jsou to efekty, je to americký skrz naskrz, ale zároveň je to hluboký a neskutečně natočený, takže ho nemůžu opomenout.

–

A to by tak bylo. Musím ale říct, že jsem do toho výběru naflákala víceméně to první, co mě napadlo. Kdybych měla nějak hlouběji porovnávat kvalitu těch filmů, třeba na základě nějakých bodů, možná by to dopadlo jinak. Možná bych zmínila úplně jiný perly, o nichž jsem přesvědčená, že by je měl vidět každej člověk na týhle planetě, třeba jako Střihorukého Edwarda, Běláska, Návrat do Budoucnosti, Čistou duši, Trainspotting, Šestý smysl, Stardust, Pátý element, Uvnitř tančím, Nekonečný příběh, Matrix, LOTR a HP filmy, Jak přicházejí sny nebo Pouto.

Nezapomenutelných a neopomenutelných filmů existuje tolik… stačí mrknout na žebříčky čsfd 😉