Konečně nálada na baskytaru

To je zajímavý, jak jsem včera celej den drtila Sunny, dneska se mi do toho vůbec nechce. Ale to bude možná souviset s tím, že mě brutálně bolej prsty a že mě znechucuje nelibost, jakou to mý hraní vyvolává v mámě – ostatně jako jakejkoli hluk, pokud ho neprodukuje sama. A přitom si myslim, že tak špatně zase nehraju.

Spíš obvykle nehraju vůbec. Ale měla bych a po těch našich hudebních počinech minulej tejden jsem taková nakopnutá a chci se sebou něco udělat. Včera jsem z nějakýho důvodu vstávala už někdy ráno kolem osmý, devátý, v noci se mi zdálo, že jsem se vrátila do Anglie, a ten sen byl tak krásnej a tak živej, že jsem se prostě úplně samovolně vzbudila brzo a považte, chtělo se mi vstávat! Chtělo se mi udělat si čaj a snídani, venku svítilo sluníčko, bylo pěkně a mně se to líbilo, nějak snadno se mi dejchalo a nic mě netížilo.

Jak pravila moje kamarádka, nejhorší na tom je, že tohle by mělo bejt úplně normální! O.o

Každopádně jsem doufala, že mi to vydrží a že bude díky tomu pěknej, produktivní den, a taky že jo. Hned ráno mě to hraní čaplo, takže jsem kromě jinejch věcí skoro celej den basovala – samozřejmě napřeskáčku, ne v kuse, ale jde o to, že mě to chytlo a že mě každou čtvrthodinu napadaly další věci, co si chci zahrát a co se chci naučit, mezi nimiž samozřejmě nejvíc Time is running out. Sice nevim, jestli dojde k nějakýmu dalšímu hudebnímu běsnění v poslední sestavě, ale jestli jo, tak to chci umět. Btw udělala jsem k tomu takovej krátkej komiks a na facebooku měl velkej úspěch 😀

Anyway, kromě TIRO jsem taky dostala neodbytnou chuť znovu se podívat na Knights of Cydonia, protože jsme to s Maude určitě už hrály, i když samozřejmě v nějaký pseudoverzi, to se nedá jen tak zahrát, hlavně když jste takoví umělci jako my XD Ale stejně. Tak jsem si našla taby a zkusila to a zjistila, že to možná nebude tak obtížný alespoň pseudozahrát znova. Úplně jsem si na tom obrousila prsty, ale co by člověk neudělal pro to, aby mohl říct, že hraje Muse.

Co mi v tomhle snažení strašně moc pomáhá, je Nick. Ty hlody, kterejma mě častuje, když spolu chatujeme… já z něj fakt regulérně nemůžu a nesmírně mě nabíjí. Díky němu mám pocit, že je všechno v pohodě, vrací mi klid a optimismus a vrací mě k tomu hraní, protože to je samozřejmě velký společný téma. Anglie se pro mě tak čím dál tím míň stává cizí zemí, pocit hranic a velký změny mizí už definitivně, když tam znám lidi, jako že reálný lidi, se kterýma jsem denně v kontaktu. Jako by Anglie byla hned za dveřma od mýho pokoje. Těším se na to, jak tam pojedu a budu se s nima všema moct sejít. Go Manchester! XD

Nick navíc pořád natáčí videa, kde dělá různý covery. Krom toho, že je prdel na něj koukat, protože se u toho fakt rozkošně tváří a má výborný hlášky, to mě prostě nemůže neinspirovat. Odtud moje včerejší vyhledání tabů na This World od Selah Sue, kterou jsem si – taky na Nickův popud – stáhla a vida, ještě jsem si ji ani nestihla celou poslechnout, ale co jsem zatím slyšela, to se mi líbí. Škoda, že jsem o ni na RFP přišla.

This World neni těžká skladba, chce to doladit nějaký přechody, ale jinak to celkem zvládám a to vždycky pomůže. Koukat se na to, jak nějakej děsnej kytarovej mástr dává nějaký bláznivý sólo, to je sice fajn, ale spíš mi to tu muzikantskou sebedůvěru podkopává než aby mě to povzbuzovalo. Oproti tomu dívat se, s jakým klidem a pohodou hraje mástr něco jednoduchýho, co zvládnete i vy a můžete to tudíž hrát s nim… inu, to je jiná liga. Tím spíš, že Nick se u toho netváří jako že by to bylo něco trapnýho, nesmírně si to užívá.

A taky mě baví Odvážný mladý muž od Fixy. Sice mě krpet štve, že na něj nemůžu najít taby, abych si ověřila, že ho hraju správně – a v nahrávce ta basa neni zase tolik slyšet, jako třeba na Staropramen party, kde jsem z ní umírala – ale tak něco si tam vymyslim, žejo, nejsem máslo.

Jsem trochu nespokojená s tím, že mi teď vůbec nejde hrát na klavír ani skládat texty. Jsem úplně bez nápadu a chtěla bych s něčim přijít, už dlouho jsem nenapsala nějakej fakt awesome text, ze kterýho bych měla radost (což je asi tak jediný měřítko awesomenosti, jaký tomu můžu poskytnout, protože bez pořádnýho bandu to nemám s kým zhudebnit), ale co mě baví, je fakt, že mezi mými přáteli poslední dobou roste procento hudebníků, co na ty svý věci fakt hrajou, a to strašně moc potřebuju, protože jinak o tom budu pořád jenom mlít. Stejně jako mě baví mít kolem sebe lidi, co se bláznivě oblíkaj, aby to ve mně vyvolalo touhu se taky bláznivě oblíknout, ten pocit sounáležitosti, ta banda lidí, co jsou na jedný vlně, a hlavně ta hudební vlna je pro mě extrémně silná, když se bavim s někym o hudbě a o hraní na hudební nástroje, tak cítím, že žiju. A to je vážně awesome.