Příjemná víkendová katarze

Ách, to byl kráásnej prodlouženej víkend 🙂 A ještě pořád je.

Ve čtvrtek mě napadlo, jak mě hrozně štve, jak je mi v poslední době furt blbě kdykoli jedu na chatu. Díky tomu to tam stálo fakt za prd. Šňůra nešťastných víkendů začala asi tím, jak jsem se přiotrávila alkoholem po jedný narozeninový kalbě v Ořechu. Odmítám nazývat to „ožrala se jako prase“, prostě proto, že jsem toho moc nevypila a způsob, jakym mi bylo celej zbytek víkendu zle, se prostě nedá přisoudit obyčejný kocovině, to bylo fakt moc.

Pak to bylo silný nachlazení, který se do večera přehouplo v solidní zánět průdušek a celej tejden byl díky němu fakt epesní. Pak jsem měla vyrážku na ksichtě, díky níž mě všechno svědilo jak blázen a nebyla jsem schopná vyjít mezi lidi a vůbec mi tak nějak nebylo dobře z toho, že na mě rodina musí koukat – a jako na potvoru jsme museli zrovna jet na návštěvu. No a teď ve čtvrtek na mě přišla kosa (cože, vy neznáte pojem „sedět na kose“?) a bylo mi tak zle, že jsem stěží přežila návštěvu Ikey (prosimvás IKEA! To se nepřežívá, to je vždycky nejlepší den, takže když se mi odtamtud hrozně chtělo domů, dovedete si asi představit, jak moc blbě mi muselo bejt), takže představa, že hned den nato pojedu na chatu… no prostě fakt jsem byla odvázaná. Ale nakonec se to nějak všechno samo spravilo.

Začalo to informací, že nepojede máma. Nic osobního, ale fakt si lezeme na nervy, takže představa, že si od sebe na tři dny odpočineme, mě nesmírně nakopla.

Trochu se to zhoršilo, když jsme s tátou nanosili bagáž k autu a zjistili, že se nepremává. Vybitá baterka, ani to neškytlo. Odmítám tvrzení, že jsme přeslechly bzučák, upozorňující na svítící světla. Šmarja ten bzučák je fakt bzučivej a hlasitej, to by nepřeslech ani hluchej. Ale nějaká chyba prostě asi nastala, takže ta baterka dostala zabrat a bylo po ní. Takže jsme to zase všechno vytahali nahoru (fakt rozcvička po ránu) a táta šel do města shánět novou baterku.

Pak už to bylo zase fajn. Přišlo mi, že řidiči jsou toho dne nějak praštění, jezdili úplně nesmyslně, z pruhu do pruhu bez blikání, pak zase zpátky – no ale koho to zajímá, když vám z rádia hrajou Pink Floydi, žejo. Bohužel mě to rádio po zbytek cesty dost zlobilo, takže jsme si jich moc neužili. Zato jsme si ale dali skoro celý albíčko Selah Sue a to byla taky mňamka. Je báječný jet s někym, kdo je vyladěnej na stejný hudební vlně a otevřenej novejm věcem. Máma je v tomhle neskutečná konzerva, cokoli divočejšího než Vangelis (což je všechno) je pro ní „hrozný“, „příšerný“ a „proboha, co je to za skřeky“, což mě vždycky spolehlivě nasere už po ránu, protože já mám tu hudbu sakra ráda a krom toho, o svym hudebnim vkusu mám dost vysoký mínění! Pak má mít člověk nějakou dobrou náladu.

S tátou to ale bylo v pohodě. Když nám hrála Crazy Suffering Style, byla jsem nepříjemně napjatá, protože to je fakt divná písnička a úplně jsem cítila máminu přítomnost a jak by zareagovala „no fuj! proboha!“ a okamžitě by to vypla. Takže jsem byla připravená na tátův projev nelibosti s tím, že bych to teda okamžitě přeskočila. A on nic. V tý nejdivnější zremixovaný části se jen zasmál a řekl „to tam zpívaj ‚hupky-dupky‘?“ což mě pobavilo a navíc to uvolnilo atmosféru a už jsem se nemusela bát, co tomu řekne. Prostě pohoda.

I zbytek víkendu byl pohodovej. Byli jsme v lese na houbách, kecali jsme – i o práci, což neni mý oblíbený téma, ale s tátou se to ještě snese – opekli jsme si buřty u západu Slunce, koukali jsme na bednu, v noci se nám dobře spalo, k obědu jsme měli vždycky baštu (babiččino vaření, njn), mezitím jsme se cpali bábovkou s borůvkama, vypila jsem spoustu kafe a nedělalo se mi po něm divně (koupila jsem si sojový mlíko, abych přišla na to, jestli jsem alergická na to obyčejný, a vypadá to, že fakt asi jo), brnkala jsem si na Sunny, kterou jsem si s sebou poprvý po letech vzala (bez komba, abych neprudila) – a nedostalo se mi jedinýho nelibýho komentáře! Přitom to se pro mě už tak nějak stalo normálním, mám takovej reflex, že kdykoli tu začnu hrát na basu, někdo po mně chce, ať to ztlumim (i když to mám úplně na minimum) nebo mi přibouchne dveře nebo na mě huláká, ať laskavě přestanu – takže se mi tu do toho ani moc nechce, když tu jsou, přirozeně.

Taky došlo na kácení stromů. Jako že fakt, vykáceli jsme část tújovýho plotu, teda zrovna tu, kde ty túje nebyly, místo nich tam byly takový divný křivolaký stromy, co už stejně před pár rokama poničil sníh a nevypadaly hezky. Namísto nich se bude stavět dřevěnej přístřešek pro ty tuny dříví, co se nám válej všude po dvoře. Neuvěřitelně se na něj těšim, to bude fakt pěkný. Hlavně se těšim, že zmizí ta obří hromada, co stojí u příjezdu a co tam – pokud si tak pamatuju – stála odjakživa. Hrozně moc mě ten nápad nadchl.

Bylo to takový velký téma víkendu – probírat plány a představy, co všechno bysme s tou chalupou chtěli dělat. Je toho hodně. Ale na všechny ty věci se fakt těšim. Někdy příští týden by měl dorazit zedník, kterej nám vybetonuje díru, co jsme vykopali na bazén, a postaví nám tam kamennou zídku. Takže ještě letos by měl být dokončen tenhle nekonečnej projekt „bazén“, kterej se vleče už… jak dlouho. Rok? Dva? No hrozně dlouho!

A taky je třeba udělat novej plot. A srovnat křivou zahradu. A pak si budu moct pohrát se zahrádkou před barákem, něco pěknýho tam s tim vymyslet. A pak sezení na dolní terase… nebo jak se tomu bude řikat.

No, pořád je tam co dělat. Ostatně jak se říká, kdo má chalupu, ten má prdel v kalupu.

Ale tenhle víkend ani moc ne, dost nám pršelo. Ale jen tak mírně, pěkně, příjemně a s přestávkama. Taková pěkná katarze, která krásně dokreslovala ten můj celkovej pocit uvolnění, jak dobře mi tam bylo, jak mě nic netrápilo, jak otevřeně a bez světabolu se mi u ohýnku přemýšlelo o přítomnosti a budoucnosti, jak jsem měla spoustu času a prostoru na průzkum vlastních myšlenek a pocitů, protože mě z toho nikdo nevytrhoval. Nikdo po mně nechtěl blbosti. Ale naopak mě nenechávali bejt a nudit se, vždycky když jsem začala přemýšlet, co bych, zavolal si mě táta na odvoz pokácenýho dříví k ohni nebo babička na zrušení jahodovýho záhonu. Víkend byl tudíž perfektně vyváženej. Trocha práce na zahradě, trocha posezení vevnitř u bedny nebo u časopisu, trocha počítače, trocha lesa, trocha horka, trocha deštíku…

A dneska ráno jsem se vzbudila s neodolatelnou chutí vylízt na terasu a jít si zacvičit. Dát si tam trochu yógy, trochu se protáhnout, zaskákat si přes švihadlo – ještě než jsem se vůbec vysvlíkla z pyžama, prostě hned cestou z postele dolů – a já jsem to fakt udělala!

Přemýšlela jsem u toho, že bych tohle mohla dělat pořád. Zvykla bych si na to. Jak je pro mě domov momentálně symbolem nepříjemností, na chatě mi bylo tenhle víkend naprosto ohromně a všechno mě to inspirovalo ke spoustě věcí a poskládaly se mi myšlenky – i když to tak nevypadá, tenhle článek píšu neskutečně chaoticky oproti tomu, jak jsem to měla v hlavě vymyšlený 😀 Ale co už. Když je psavá, tak je psavá. A mám z toho všeho přemýšlení unavenej mozek.

Jdu si ho vymýt další dávkou kafíčka a Feudů.