Protože když si nemůžete za boha vzpomenout, kde jste četli ten skvělej, objevnej a převratnej článek, v záložkách to nemáte a pak si vzpomenete, že jste ho vlastně sdíleli na twitteru a že to tam tudíž určitě bude… „áách, díkybohu“. Protože jako hledejte to v historii.
Takže – četla jsem minulej tejden jeden fascinující článek. Teda já jsem jich četla víc, ale o to tu nejde. Tenhle byl o tom momentu, kdy jste postaveni před nějakej nápad, nějakou myšlenku, představu, a rozbuší se vám srdce šílenou nervozitou.
Ten moment u mě obvykle vyvolává silně negativní reakce. Strach, zamrznutí, nutnost ucuknout, vrátit se zpátky do klidovýho stavu. To dělá spousta lidí. A to je špatně.
Jacob Sokol, velice zajímavej človíček, kterýho posledních pár týdnů bedlivě sleduju na twitteru (vida, kudy jsem se k tomu článku dostala), se k tomu momentu staví jako k pozitivní věci. Je to podle něj jasnej signál toho, že je to správná věc a že přesně to máte udělat.
A já si řekla – BANOJO!
Celej víkend jsem horečnatě přemýšlela. Předhazovala jsem svojí mysli věci, který mě napadaj v poslední době, různý nápady a ideje, a zkoumala jsem svoje reakce, zejména jsem teda sledovala, z čeho se mi rozbuší srdce. A zjišťovala jsem zajímavý věci, z kterejch mi buší srdce a podle nichž jsem usoudila, že je opravdu chci udělat:
- chci jet do Pardubic na sraz kamarádů z chatu, který jsem už roky neviděla
- chci vydat svou malou milou sbírku poesie. Bude to přibližně čtvercová bílá knížečka tak akorát do kapsy a na ní bude malý černý „m.“ A víc už nic. Jen uvnitř nápis:“Věnováno Tobě„.
- chci hrát s kapelou. Aspoň jednou týdně
- chci se učit na baskytaru pod dohledem lektora
- chci se učit zpívat, protože jsem zjistila, že zním hůř, než jsem si myslela
- chci se dostat do formy – hraju teď se sebou takovou hru, kdykoli si vzpomenu na větu „Dej si deset“, dám si deset kliků, sedů-lehů nebo dřepů (podle situace, někdy toho dám i víc, když už jsem v tom). Problém je akorát ten, že zrovna na tohle si vzpomínám tak často, že mě už po tejdnu brutálně bolí celej člověk 😀 Ale třeba to k něčemu bude, v tomhle mě nesmírně inspiruje Nick, kterej zrovna dost výrazně hubne a furt o tom tweetuje XD
- chci zkusit práci, která mi byla nabídnuta – a někdy od září, listopadu, by to mělo být reálné
- samozřejmě pořád platí, že chci znovu odjet do Anglie
- chci si přečíst knížku od Emilie Wapnick, Renaissance Business, a Minimalist Business a The Art of being Minimalist od Everetta Boguea
- chci si znovu založit RSS čtečku a nasypat tam všechny minimalistický blogy, který potkám
- chci navazovat víc a víc kontaktů s hudebně zaměřenýma lidma. Ty lidi mě neuvěřitelně vzrušují, buší mi z nich srdce a je mi díky nim krásněji na světě
- chci černou sametovou kočku
- chci místo, kde můžu meditovat, nikdo mě u toho neuvidí a nikdo mě u toho nebude rušit svou negativní aurou, blbýma kecama nebo už prostě svou nervózní přítomností – tady doma to prostě nejde, kdežto třeba terasa u nás na chatě… blaho, perfektní věc, ještěže ji máme
- chci se se svým blogováním dostat o level výše. Chci se přiblížit blogerům výše zmíněného typu, publikovat na nich vlastní minimalismem propletenou filozofii, oslovovat čtenáře, měnit svět a dostávat za to peníze a dobrou odezvu. Chci mít naprosto úžasnej blog
- chci zhubnout pár kilo, vejít se do svejch předloňskejch kalhot, zbavit se svýho těhotenskýho pupku a pak si dát ten největší hamburgr a cítit se skvěle, že si to můžu dovolit a že si to zasloužim
- chci, aby se v Autorském Klubu našli dobrovolníci na tvorbu nového správcovského komanda (mileráda se zúčastním), aby se klub vrátil do podoby, v níž ho opustil Krutomluv, aby se obnovily věci jako Kartáč a Očistec a aby se z Klubu vyházel póvl, kterej si nezaslouží tam bejt, ježto si toho vůbec neváží a není toho hoden, abych tak řekla
- chci, aby se mi do ATD vrátili hráči, kteří se na to vysrali. A aby se našlo pár nových. Nápady mám, ale admin tu hru nemůže hrát za všechny, že. Neni to one-woman-show, chci tam mít lidi, pro který to můžu pomáhat tvořit, nechci to tvořit jen já
- chci chlapa, kterej dává kytarový sóla á la Pink Floyd. Nebo má minimálně úžasnej hudební vkus. Nebo umí programovat.
- a chci zase jednou zažít fakt kurevsky dobrej sex
Uf, já mám ale opravdu hodně bušící srdce. Pak má člověk klidně spát.
13 reakcí na „Proč je dobré míti Twitter“
Moc se tam nezdržuji, začal jsem na novém účtu..
Jinak, dlouhý seznam a u AK nevím nevím, ale tak snad to vyjde..
No největší problém Twitteru je, že ho nikdo ze známých nepoužívá, tak jsem ho zrušil
[2]: Já měla zezačátku podobný pocity, ale začala jsem sledovat lidi neznámý a ukázalo se to být mnohem větší legrací
V současný době to používám zejména jako informační kanál, protože tam do mě lidi lejou miliony zajímavejch odkazů, že to ani nestíhám číst, jako kanál na srandu, protože tam mám pár fakt vtipnejch lidí, a sama tam tweetuju jen tak pro pár vyvolených a pro veřejnost, kterou by to snad zajímalo.
Mám tam sice pár lidí, který znám naživo, ale zrovna ti se mnou nijak neinteragují, takže kdyby tam nebyli, nijak by to nevadilo.
[1]: A to je dobře, že je dlouhej. Je na tom vidět, že nejsem vyhořelá a že mě na světě baví a láká spousta věcí
Já s tím klubem taky nevím, nedovedu si představit, že by se Standa v příštím článku chytil za nos a požádal o pomoc se správou, na to ho až příliš baví, že je to "jeho" klub. Ale rozhodně by to měl udělat, jestli ještě někdy chce vidět vůbec nějaké pozitivní komentáře na stranu AK.
[3]: no, většina mých kamarádů to používá jako RSS zdroj, ale samy nijak aktivní nejsou 🙁
[4]: Tak si tam přidej mě, ale jako jestli bažíš po hodnotnejch informacích, tak tě asi zklamu
No mňa len zaujíma, kto objektívne dokáže posúdiť, čo do AK patrí a nepatrí . Nebude to trochu paradox ? Kto to má akože rozsúdiť ? Prosím, radšej ako na skvelý blog a chod AK by som sa na tvojom mieste sústredila na tú prácu, tehotenské bruško a dobrý sex .
[6]: Já myslím, že se to dá posoudit velice bezproblémově, od toho jsou pravidla pro přijetí – která jsou bohužel momentálně napsána dost chabě a která navíc Standa poněkud přehlíží při přijímání blogerek, píšících pro Krásnou.
Soustředit se dokážu na víc věcí naráz 8) A zrovna pokud jde o tu práci, do podzimu spousta času.
[7]: Och, no, aj tak si stojím za názorom, že z toho vznikne obrovský paradox . Teda za predpokladu, že sa s tým vôbec bude dať niečo robiť .
No ale pokiaľ ide o tú váhu, sedením za počítačom asi veľmi neschudneš . Jedine teda že by si úplne prestala jesť .
[8]: Sezením za počítačem taky nemám v plánu hubnout, na to jsou opravdu vhodnější jiné metody.
Já nechápu, v čem by měl ten paradox spočívat? Přijímání vždycky fungovalo relativně bezproblémově, když si správci nebyli u někoho jistí, vyhlásili anketu a rozhodla veřejnost, každopádně si nepamatuju, že by někdy docházelo k tomu, že by se celý AK bouřil a vztekal, prostě proto, že byla pravidla a byla nějaká vize toho, o čem ten klub má být, a tu vizi všichni správci i členové sdíleli, takže nebylo výhrad.
Dnes už AK nemá laťku, které by se držel, jednou děláme bububu a vyhazujeme, vzápětí nabíráme blogy, které by se za časů Krutomluva nebo bývalého správcovského komanda neměly šanci ke klubu ani přiblížit. To je asi tak jediný paradox, který v tom vidím.
Naval Twitter kontakt 🙂
Jinak jo, sledováním neznámých lidí se člověk občas dozví hodně zajímavý věci…
[9]: No fajn, preboha . Ak som jediná, čo v tom vidí pokrytectvo, tak to nie je prvýkrát v mojom živote, hold si robte, ako myslíte a možno sa vám podarí strašne obrovský životný prevrat, zvrhnúť vládu pána S. a spraviť "poriadok" vo virtuálnej realite .
Mívám podobné pocity, když se někam dlouho těším a pak mám najednou jet. Nikam se mi pak nechce. A už dlouhou dobu vím, že to je nějaký takový náhlý strach vylézt ze stereotypu a změnit něco.
[11]: @maybephoenix
[12]: Mně opravdu nepřijde nic pokryteckýho na přesvědčení, že by AK měl dodržovat pravidla a standardy, které sám sobě stanovil a na jejichž základě vyházel spoustu zajímavých lidí, kteří měli rozhodně světu víc co dát než některé slečny přijímané v současné době. Ale nikomu svůj názor nevnucuju. Live long and prosper
[Smazaný komentář] Jo, to taky. U cestování jsem si ovšem už docela zvykla, že čím víc se mi na poslední chvíli nechce (za předpokladu, že do tý doby jsem se těšila), tím lepší akce to pak bývá