Pardubice trip – velice příjemná záležitost

Ách… tak jsem zpátky ze všech akcí tohoto týdne, vyřízená, ale ještě jedu na vlně, takže proč jako nepsat, žejo 😀

Takže Pardubice. Pardubice byly úžasný! Vůbec nechápu, jak jsme to mohli minule (což bylo asi čtyři roky zpátky) strávit celý v Tomově bytě, letos jsme se v něm skoro ani neohřáli a furt jsme někde trajdali – o to víc mě mrzelo, že jsem si zapomněla přibalit foťák, bylo tam asi tak milion věcí, co jsem chtěla vyfotit a nemohla. Jedno velký „sakra“.

Když pominu náročnou cestu tam a zpátky, která už sama o sobě byla dost únavná (čtyři hodiny v autě, když se vám chce strašně spát a nemůžete… ani kýbl kafe to nezachrání), i mezitím jsme ten výlet vytěžili do poslední kapky. V podstatě jsme dost pendlovali mezi Tomovým bytem a Globusem, nejprve jsme odložili věci, pak nákup, oběd (dobrý rizoto se sýrem), pak koupák, spousta chlóru, vody a neustále zalejzajícího sluníčka, pak zmrzka, pak jsme asi jeli zpátky do bytu, něco se mezitím snad i vypilo a pojedly se domácí hot dogy se spoustou cibule a kečupu (mám už to v paměti trochu přeházený, takže to možná neříkám úplně popořadě), ale na večer jsme každopádně vyrazili do víru velkoměsta, zašli jsme na místní dízu, ale ta nás moc nebavila (až na to, že se mě u vstupu ptali, jestli mi už bylo osmnáct, což mě dost probralo a potěšilo), tak jsme potom chvilku jezdili a chodili po městě, lovili jsme nějaký ty kešky, zašlo se na kebab a mezi tím vším jsme furt strašně moc jezdili autem, což bylo na jednu stranu skvělý – tohle všechno bychom bez auta dělat nemohli – ale zároveň nesmírně vysilující.

Večer ještě před diskotékou na mě padlo fakt příšerný spaní a ze všech stran jsem furt jenom slyšela „nespiii!“, z čehož mi málem hráblo, protože to bylo fakt zlý 😀 Všechna únava, všechen stres, všechno chození a přejíždění po městě, to kravení v bazénu, sluníčko a vůbec, no prostě to na mě padlo jak deka a já si nepřála nic jinýho než aby mě nechali aspoň chvilku ležet, ale to prostě nešlo, furt jsme museli někde přecházet a někam chodit a jakmile jsem si sedla, už se jim něco nezdálo a řešili, kam se přesuneme, no jako na potvoru 😛 😀

V noci jsme si ještě udělali piknik při měsíčku někde na poli (kde byly taky snahy ulovit kešku, ale šlápnutí do kopřiv a vybití telefonu, načež nebylo čím svítit, ty snahy nějak zhatilo), a pak jsme se všichni totálně ospalí, ale vysmátí a za stálého zpěvu (převážně UDG a všelijaký táborovky) odebrali zpět do bytu. Tam nás část odpadla a pouze dva vytrvalci to táhli do rána, přičemž byla pokořena jedna výzva ohledně ožrání jednoho člena výpravy. Netrvalo to dlouho a výzvě bylo učiněno za dost – to si ještě pamatuju.

Pak mám střih a ráno. Takhle tvrdě jsem už dlouho nespala, v noci jsem se ani jednou nevzbudila a po ránu jsem byla konečně trochu čerstvější. Nicméně než jsme se vykopali z bytu, bylo poledne, a to už na člověka zase začalo padat to horko a dusno – šajnilo to do nás jak šílený.

Zajeli jsme si na oběd, kterej byl celkem dobrej, dokud jsem v něm nenašla nějakýho fakt nechutnýho mrtvýho brouka, ale co by člověk neodpustil krásnýmu číšníkovi. Ten mě navíc pronásledoval potutelnýma úsměvama už od momentu, co jsme se posadili, nevim, jestli jsem měla něco na ksichtě nebo co tím chtěl naznačit, ale furt jsme na sebe hráli jukanou, zvlášť když si pak sedl kousek od nás a pustil se do oběda 😀 Ale spíš to asi myslel dobře, usmíval se na mě fakt pěkně a kdybych nebyla v tak ožraleckym a unavenym delíriu, možná bych si dala větší práci s usmíváním nazpět. No, ale pěknej materiál to byl každopádně. Oni maj vůbec v Pardubicích hrozně hezký lidi! Kam jsme se koukli, strašně pěkný kluci a štíhlounký holky s neuvěřitelně dlouhejma nohama, nevim, jak to to město dělá. Ale je fakt, že tam spousta lidí jezdí na kolech, protože se to tam prostě dá. Příjemná to věc.

Po obědě jsme se pustili do dalšího ťapání, prošli jsme si historickou část města (dostalo mě, že Pardubice něco takovýho maj, minule jsme si je vůbec neprošli a ono to tam vypadalo dost jako v Krumlově, místy), kde byly dost zajímavě propojený starý památkový části s moderní architekturou. Vylezli jsme na věž, pod níž byste jako v Praze čekali náměstí plný turistů, a místo toho tam byly normální baráky, střechy, balkóny, z nichž na nás lidi nahoru civěli, prostě všechno to bylo tak nějak nahňácaný na sebe a při pohledu jedním směrem jsme mohli vidět historický baráky, hned za nima klasický činžáky, paneláky a hned vedle toho komín od továrny, no prostě fakt směska všeho možnýho, ale působilo to dobře, jako že to je prostě normální.

A taky měli na rozhledně malou galerii s knihou hostů, kterou jsme samozřejmě hned poctili svými klikyháky, a dvě ozvučený expozice s komentářem ohledně minulosti města. Pěkné. I když škoda, že jsem si to neposlechla v němčině, to by mohlo bejt zajímavý.

Byli jsme se podívat taky na zámek, kde bylo strašně moc pávů (a další keška) a já si jednoho z těch pávů adoptovala a pojmenovala jsem ho Pedro. Přišlo mi to jako z Malýho Prince. Těch pávů jsou třeba miliony, jen na tom zámku jich bylo minimálně deset, ale tenhle jeden se pro mě stal jediným a zvláštním, protože jsem mu dala jméno. A hlavně za náma taky dost dlouho šel, nejspíš kvůli Yukiiným šatům s takovým dost pávově zbarveným vzorkem XD Nebo měl možná jen stejnou cestu. Nebo byl ochočenej. Třeba taky četl Malýho Prince.

Jop, málem bych zapomněla, předešlého dne jsme taky byli na Kúnětické hoře, kde byla naprosto kouzelná vyhlídka do krajiny, taková menší zoo s ovcema, kozama a pštrosama, co ožírali nějakou dřevotřískovou desku, takže je asi moc nekrmili, a s Chloupkem, co střežil brány od hradu a přivodil nám takovej menší heart attack, když na nás vybafl XD

Mno, a po tom zámku s pávama jsme se opět jeli koupat, protože co jako v tom vedru. Klukům se sice moc nechtělo (nepochopim), ale dvě holky maj samozřejmě větší váhu než tři kluci XD, a protože už se nám nechtěly vydávat peníze za koupák, jelo se k pískovně, kam se může zadarmo a kde to bylo fakt příjemný, bez všudypřítomnýho chlóru a bez toho vleznýho teda. Moc dlouho jsme tam ale nevydrželi, všichni už jsme měli fakt dost, takže proběhlo jen rychlý okoupání, úděs nad nějakym dědkem, kterej tam naprosto dokonale exhiboval a bylo mu úplně jedno, že se všem kolem něj dělá špatně, krátká procházka ve snaze zjistit, jestli se dá někam dojít okolo vody (nedalo), a pak jsme svištěli domů. Tam jsme všichni na nějakou dobu dokonale umřeli, byl pokus usnout, ale moc nevyšel, koukali jsme místo toho na Mash a na Simpsonovi a pak jsme to postupně rozpustili, protože jsme toho už měli dost a abysme taky dojely s Yuki ještě ten den domů, pže už bylo kolem sedmý večer.

Pak přišly další dvě hodiny domů autem, po cestě bouřka a kafe, pak metro z Budějovický, osprchovat a jít spát. Nebo tak jsem si to aspoň myslela, než jsem se vrátila z vany a zjistila, že mám tři nepřijatý hovory XD Podle jmen jsem usoudila, že jsou mí kámoši spolu někde na tahu a nuděj se tam. Zavolala jsem jim zpátky, a potvrdila si to. Byli kousek ode mě, v Černý Ovci, a lákali mě, ať přijdu za nima, že to mám za rohem, což skoro mám. Takže jsem byla postavena před dilema – mokrá hlava, totálně unavená, hladová tak moc, že už jsem ten hlad ani neměla, a mám jít ven pařit? Po těch šíleně vyčerpávajících Pardubkách?

No fuck yeah, byla jsem na takový vlně, že jsem se fakt sebrala a šla za nima XD

Paření to bylo teda epesní, v ovci bylo vedro jako v prdeli, jenom jsem tam vlezla a sedla si, cejtila jsem, jak mi teče pot po zádech, což mě fakt nebavilo, zrovna jsem se vykoupala, dammit. Ale nakonec jsem to překousla a ono to bylo jedno, tam byl takovej hic, že se potil i pot. A tak jsme se potili, pili, trsali (hráli tam dobře, něco jako Royksopp, dobrej DJ), chlapci byli velice vstřícní, někdo mi furt nosil studený pivo nebo mi dával napít ze svýho, když jsem zrovna neměla, no prostě příjemná záležitost, a to ještě se čtyřma pěknýma chlapcema v černejch tričkách/košilích, no nekupte to XD

Vůbec ovšem nevim, kdy jsem se dostala domů, nějak jsem se nekoukala na hodiny. Každopádně jsem se pak vzbudila v jednu odpoledne s tím, že mi bylo podezřele dobře, jen jaksi divně. Kámoš prohlásil, že v tom případě jsem ještě opilá a měl asi pravdu. Kocovina na mě samozřejmě musela padnout zase navečer, kdy jsem měla jet na další akci, ale o tom kdyžtak až příště.

PARDUBICE FTW! Doufám, že k příštímu srazu dojde dřív než za další čtyři roky 🙂 A je to docela reálný, Tom by měl přijet za pár dní do Prahy, tak snad nám vyjde spich tentokrát u nás.

Musím říct, že přesně tohle je ten styl života, na kterej jsem se těšila celý léto. Někam jet, něco tam vidět, ťapat, koupat se, jíst, bavit se… jen to jediný mi tam chybělo, ten foťák, protože těch fotek by bylo fakt hafo. Snad se mi podaří vypáčit něco málo z kluků, nějaký fotopižlátko tam někdo měl, moc to sice nepoužívali (jenom na focení druhých v naprosto nevhodných chvílích), ale třeba z toho něco přece jenom bude. Nějaká ta digitální vzpomínka.