Hej, já to zapomněla zveřejnit. Chm. Pozdě, ale přece.
Ne tak úplně náš, ale pořád v rodině, je Merlin Peridot
Je to Melsinky brácha, ale myslim, že o tom dávno neví. Aspoň se nezdá, že by se spolu nějak zvlášť dobře bavili, teď když spolu zase bydlí.
Merlin je taková moje velká srdeční bolístka. Bejval to naprosto úžasnej kocourek, jako malej mi spával za krkem, na prsou a podobně, vždycky si mi lehl k uchu a vrněl mi do něj nebo mi oddychoval do obličeje a to byl absolutní vrchol blaha. Žádná naše kočka nikdy nebyla až takhle kontaktní, alespoň ne se mnou – spávaj často u mámy, ale já jsem jim dobrá tak akorát ve dne na hraní, a přitom právě to spaní s kočkou je úplně nejlepší věc, co může bejt, nejintimnější moment lásky a přízně a souznění.
Tak Merlin tohle dělával. Byl to – nejen tím jménem – kouzelnej kocour. Mazlík, miláček, a měl naprosto neuvěřitelnej pohled v očích, takovej děsně moudrej, že jste měli divnej pocit v žaludku, jako by do vás úplně viděl. Díval se vyloženě lidsky a chápavě a vždycky přišel a nejvíc se na mě takhle zadíval, když mi bylo na nic, jako by to chápal.
Bohužel se to všechno tak nějak pokazilo, když si ho vzala babička – která ho vlastně původně měla jen pár dní hlídat, ale přirostl jí k srdci a už ho nedala. A ono stejně nebylo komu, tehdy byla fakt špatná doba na prodej koťat a ze tří ve vrhu nám zůstaly všechny.
Babička ovšem kocoura rozmazlila. Nebo ho spíš zapomněla naučit způsobům, a jak to bejval způsobnej a světovej kocourek, po pár měsících se z něj stal spratek, kterej se nebál kousnout a když ho člověk klepnul po čumáku, ještě se ohnal a syčel. Cca dva týdny jsem s ním pak byla na chatě a překvapená tou změnou jsem se s tím snažila něco udělat. A trochu zkrotl, parchant, pod mým vedením. Ale co naděláš, když ho nemůžeš mít pod dohledem pořád.
Dneska už je to absolutně nepřeučitelnej tvrdohlavej parchant, kterej se mazlí tak možná s babičkou, ale nás všechny ostatní nenávidí. Stačí kolem něj jenom projít a syčí jako by mu za to platili, v jeho pohledu už nezbylo nic než nenávist a opovržení a sáhnout na sebe nechá jen když spí a neví, co se s ním děje.
Tu a tam je můj job ostřihat mu drápky, přičemž ho babička musí „ulovit“ a já mu pak obtáčím hlavu utěrkou, protože je z toho vždycky úplně říčnej, fakt se mu to nelíbí a jak neni naučenej, tak on když kousne, tak pořádně, ne jako Ája, která po mně vystartuje jen tak ve hře nebo aby mi dala varování, ale drápky má zatažený. Tenhle šmejd už babičku kolikrát pokousal do krve. Bohužel s tím už v pokročilym věku nic neuděláš. Klepnout ho po čumáku? Akorát syčí ještě víc, urazí se a probodává člověka pohledem.
Takže se snažím k němu moc nepřibližovat. Jedině když sedí venku na zahradě, což je jeho oblíbená činnost vedle honění se za provázkem přivázaným na vlastním ocase. On tam totiž dokáže sedět i hodiny na jednom místě a absolutně se nehnout, čímž se mi stává dalším luxusním modelem, nehledě na to, že ty jeho oči jsou pořád ještě epesním materiálem na fotky XD
Kámoš mi řikal, když to viděl, že to prostě neni možný, že to musí bejt milionkrát nazoomovaný nebo je ta kočka zdrogovaná. Ale neni. To je prostě jen Merlin ve svý fázi „I don’t give a damn“, kdy je mu nějakej objektiv v obličeji srdečně buřt 🙂
No a pak je tu ještě ten Kiril z Veveří
To je vlastně „částečně“ mámy kocour, ale jen technicky vzato, jinak vůbec neni náš, je jedný mámy známý. Máme ho teď ovšem půjčenýho na krytí Allegry, což, jak už jsem psala, neprobíhá úplně podle plánu. Ája na něj furt vrčí a vůbec se jí nelíbí, takže mu to musíme nějak vynahrazovat a mazlit se s ním, protože zrovna on je zvyklej na spoustu lidskýho kontaktu.Znám se s ním jen pár dní, takže to ještě neni úplně doladěný, ale řekla bych, že jsme si celkem sedli. Hrozně rád si hraje, když jsem tu s těma dvěma byla o víkendu sama, furt za mnou chodil a vrkal, schrupli jsme si spolu i na gauči, přičemž si nejprve lehl vedle mě a pak se dokonce položil přední polovinou těla na mý břicho a předl, což bylo úplně fantastický, přesně takový chování mi připomnělo Merlina, když byl malej 🙂 Hrozně mi to chybí, takže je fajn mít doma aspoň na chvilku takhle úžasný zvíře, který si za váma vyleze na kanape, lehne si vedle vás a chrní s váma čumák na čumák.
Jo a taky je to docela zvíře na výstavách. I když teda dost často mu natrhne prdel naše Ája. Ale tak ono to taky zůstává částečně „v rodině“, i když jeho majitelku to asi moc netěší.
Mno, držme si palce, ať se Allegra rozmrouská a ať jsou koťata, protože s Kírovejma proporcema (je to poměrně mohutnej kocour a má ultradlouhej ohon) a boží povahou by to byl vrh jak ze soustruhu XD Nádhernej a se skvělou náturou. Snad se zadaří 🙂
5 reakcí na „A další přidružená zvěř – kocouři“
Máme podobnou zkušenost s kocourem jako ty s Merlinem. Taky nám ho babička "vzala". My jsme si pořídili pak dalšího kocoura, takže v podstatě taky nebylo cesty zpátky (nebo alespoň ne do baráku). Celkově mě to samozřejmě moc mrzí, ale nenadělám s tím nic.
Kiril je opravdu nádhernej kocour, tak snad si to Allegra přece jenom rozmyslí=)
[1]: Žejo, já bych do něj šla hned
Začala mrouskat předevčírem. Ale nějak furt nic. Tak jsme je teď zavřeli spolu, tak snad si to "vyřikaj".
Ten Merlinův profil je nádhera!!!
Oba kocouři jsou krásní, samozřejmě.
Náš kocour vždycky vyhlížel, až se ulebedím na gauč k televizi. Potom vyhupsnul za mnou a začal na mne upřeně zírat. Musela jsem se otočit na záda (jeho absolutně nezajímalo, že z té pozice na televizi zrovna moc nevidím) a on se mi uprdelil na hrudi, čumáček si položil na můj krk a začal příst. Fouskama mě šimral až na tváři.
Tyhle chvilky bývaly strašně fajn….
Babičky jsou od toho, aby rozmazlovaly.
[1]: Přesně, já bejt Allegrou…=D