…což samozřejmě neni pravda a hodně lidem bych tim křivdila. Ale fakt je to hrozná pakárna.
Varování: výlev
„A proč nestuduješ?“ – „Jeez. Asi proto, že nechci „studovat“. Protože nevím, proč bych měla utíkat od skutečnýho života, když ho místo toho můžu rovnou začít žít. Protože nemám studijní předpoklady. Protože nedokážu dělat něco, co mě nezajímá, a přesně to je pro mě momentálně vysoká škola. Protože mám na sebe větší nároky, než strávit půlku života v lavici, protože chci zažít problémy skutečných lidí a skutečných životů, protože chci na vlastní kůži zjistit, jak to ve světě chodí, a ne si o tom jenom číst a kroutit nad tím hlavou, protože se chci zabývat reálnějšíma věcma než jsou seminárky a bakalářky, protože chci vytvářet hodnoty, i kdyby to bylo jen blbý kafe, který uvařim a někomu to bude chutnat, chci přispívat společnosti, ale hlavně chci sebe sama přimět, snad donutit ke schopnosti žít sama za sebe, chci se poučit o světě za pochodu, ne z učebnic a skript, chci se učit o tom, jací jsou lidé, z toho, jak je sama uvidím v akci, ne jak o nich budou mluvit druzí. Chci real life experience. Chci zkušenosti, ne teorie. A snad jsem taky prostě jenom masochista. Snad potřebuju trpět, abych si dokázala znovu a znovu bolestně uvědomovat, že jsem ještě naživu, když přijdou chvíle, kdy se mi to tak nezdá. Někdy je bolest ten jediný způsob, jak si to připomenout a jak se probudit.“
Tak mám za sebou první víkend v práci a pocity poměrně smíšený. Musím si pořád dokola opakovat, že to dělám kvůli našim. A samozřejmě taky abych se rozptýlila, protože ta moje krize teď, mám pocit, že to je něco mnohem horšího než jen nějaká vlna, ačkoli se chlácholím tím, že teď v srpnu se podobně cítí tak nějak všichni, co znám – a to je fakt. Prakticky kdokoli, s kým jsem teď o v srpnu mluvila, se vytasil s tím, jak si připadá zbytečně, neužitečně, neschopně, jak se topí v depkách, jak je na prášky a kdovíco ještě. A pak že takový nálady způsobuje pošmournej podzim. Zdá se, že superžhavý letní počasí funguje úplně stejně.
Každopádně pakárna proti těm destruktivním myšlenkám poměrně pomáhá, ježto v ní nemám čas na myšlenky žádné. Teda aspoň v sobotu jsem neměla – a to byl dobrej den. Přišla jsem domu unavená, nohy bolavý, ale rozhodně jsem měla na duši větší klid než v pátek večer, kdy mi z toho všeho bylo nervama tak špatně, že jsem nemohla usnout, srdce mi bušilo jak splašený, chtělo se mi zvracet a vůbec mi bylo tak hrozně, že dost dobře nechápu, že jsem se v tom prázdnym bytě nekuchla. To v sobotu se mi usínalo mnohem líp.
Od nedělního rána mě ovšem začal bombardovat smskama J., kterej mi dluží už dvacet táců a pořád mu to neni dost. No, nebudu to tu rozebírat do detailů, ale je vážně škoda, že jsem ty jeho smsky (přibližně patnáct, dvacet) smazala. Podělit se tu o ně, myslím, že byste dost zírali, jak obratně jsou někdy lidi schopný manipulovat s druhýma a citově je vydírat. Musím říct, že něco tak nechutnýho jsem nezažila a jen fakt, že jsem zrovna byla v práci a neměla moc času o tom přemýšlet, mě uchránil od momentálního šílenství. A taky kolegyně, která k tomu po mém krátkém úvodu do děje zaujala velice rázný postoj a důrazně mě varovala, abych neblbla. Což jsem teda neměla v úmyslu, ale kdoví, jak by to dopadlo, kdybych u toho neměla nikoho s druhým názorem. Každopádně snad tedy i díky ní jsem to odporný naléhání nakonec odrazila, což mi teda nezabránilo o tom přemýšlet. Je mi vážně líto, jak to všechno dopadlo. Ztratila jsem peníze, který dost nutně potřebuju, ztratila jsem iluze, zase jednou. Zase jsem tedy o něco dospělejší, zdá se.
I bez toho by ovšem neděle byla náročná. Ukazuje se, že rovnice neděle = mrtvo a nuda v tomhle podniku neplatí, takže jsme obě s kolegyní (říkejme jí pro zjednodušení Dana, protože se tak fakt jmenuje) lítaly jak čamrdy a jako by se na mě všechny ty zájezdy spikly, skoro všichni platili kartou nebo stravenkama. Což by mi nemuselo vadit, kdyby systém, jak tohle zanést do kasy, nebyl tak zkurveně nepochopitelnej a komplikovanej! Jako by nestačilo, že celá jejich kasa, se sedmi různejma obrazovkama, je naprosto nepochopitelná a nezapamatovatelná, ještě do toho ty karty a stravenky, u nichž jsem si sice zapsala postupy, ale stejně jsem furt musela halekat na Danu, která dost často nebyla dostupná, a lidi se na mě hrnuli, takže jsem to zákonitě pokaždý udělala špatně. Dana se mnou sice měla dost trpělivosti, ale chvílema se zdálo, že i ona toho má dost, chvílema i jí opadl úsměv z tváře a velice nervózně to udělala za mě, a to značně rychle, takže jsem neměla šanci to okoukat. Halekala jsem na ní, ať to sakra nedělá tak rychle, že jsem to zase nestihla, ale než jsem ji stihla přimět, aby mi to ukázala znovu a pomalu, už mi zase utekla k něčemu jinýmu.
Že jsem vyměnila Ječmínka na Palmě, s jeho deseti metrama čtverečníma, za mnohem větší provozovnu, kde se mnohem víc nachodim (dvě patra a debilní schody mezi nima, záchod je samozřejmě úplně nejdál v tom spodním, až úplně vzadu), že maj o něco víc produktů a všelijaký menu s možnýma kombinacema, který si po těch dvou dnech pamatuju jen tak tak, panini, který vypadaj všechny stejně, takže to musím vždycky obejít jak kokot, abych se podívala, který mám nabrat, to všechno bych zvládla. Zvládám i ty nápory cizinců, který jsem vůbec nečekala a moc mě netěší, ale co už, jednou umim dobře anglicky, tak to aspoň konečně zase jednou k něčemu používám a nikdo nemůže říct, že by to nebyl dobrej trénink na pobyt v Anglii. Ale ty zkurvený karty, naprosto dementní kasa a ještě zkurvenější stravenky, no to mě prostě poser.
A aby toho nebylo málo, nedělní uzávěrka byla neskutečně dlouhá, dvě hodiny jsme zaklízely, vytíraly, zametaly, vynášely koše, leštily záchody, nahazovaly mražený zboží do tašek, aby ráno mohla výrobářka v klidu vyrábět, a pak se ještě dělalo zadávání dat do pc, jakási „výroba tabulek“, kterou mi sice Danuš nijak zvlášť nevysvětlovala (obě jsme byly totálně vyřízený, i ona na to sotva viděla, ještě aby mě něco učila v tu chvíli), ale co jsem tak pochopila, spočívala v zadávání asi bambilionu údajů do nějakejch prehistorickejch Účtu 98 podobnejch programů, z čehož pak nakonec vznikly tabulky o všem možnym, který se musely vytisknout (byl toho za tři dny pakl, že by to vydalo na vysokoškolskou seminárku), založit, zapsat, a ještě mailem odeslat na centrálu. Údaje, který si sice na centrále můžou bez problémů vyjet z programů prodeje (jako kolik se čeho prodalo a podobně), ale z nějakýho důvodu, snad abychom se po uzávěrce nenudily, to musíme vypisovat a vyrábět takhle. Zírala jsem na to, jak to dobrou třičtvrtě hodinu cvakala do pc a přepisovala z papírů, zatímco jsem stihla vytřít celou dlouhou chodbu, schody, umejt záchody, zamést a vytřít celý horní patro, opláchnout se a převléct a mezitím ještě čtvrt hodinu prosedět vedle ní na židli, kdy jsem a střídačku mezi těma úkonama odpočívala s nohama na stole, protože mě tak strašně bolely, že jsem na ně nemohla vůbec šlápnout a chtělo se mi brečet.
Děcka, nohy si zvyknou. Třináct hodin v práci taky dám, šmarja, dyť jsem byla zvyklá na šestnáctky. Tu debilní kasu si do hlavy vtluču a panini se naučím rozlišovat. I na ty lidi umim bejt milá, i když přijdou čistě jen s úmyslem někoho nasrat (měly jsme tam hned dva takový „real life trolly“, člověk nestačí čumět, že takový lidi fakt existujou i naživo, je to dost smutný zjištění), ale ty zkurvený tabulky podle mýho přesvědčení nikdy nemůžu pochopit, nehledě na to, že po tý šílený šichtě jsem stěží schopná vnímat uzávěrku kasy a počty peněz, natožpak tohle!
Musím říct, že kdyby nic jinýho ten den nebylo náročný, tohle by mě dorazilo dostatečně. Takže když jsem včera přišla domů, moje nálada byla o poznání horší než předchozího večera, a nic na tom nezmění fakt, že jsem si domů přinesla celou igelitku koláčků a dalších laskomin, jejichž odpisy se tam provádí velice zajímavým způsobem a to prostě tak, že se to odepíše a pak vyhodí do koše. Jako by to nebylo dost, jak jsem se celej ten víkend uklidňovala tím vědomím, že to teda dělám pro naše, jak jsem si představovala tátův spokojenej výraz, až uvidí, že teda mám tu práci a že dřu a že jsem mu přinesla sladký (to on rád) a kartonovou krabici (který potřebuje), jediný, čeho jsem se dočkala, byla věta ve smyslu:“To je jasný, že jsi unavená. Když dřepíš půl roku doma a nic jsi nedělala (kristapána, já už nemůžu, já už tohle prostě nemůžu ani jednou slyšet), nejsi zvyklá“ a bylo to pronesený přesně tim stejnym nepříjemnym dojebávacím tónem, kvůli kterýmu už prostě nemůžu, kvůli kterýmu mám celou tuhle posranou krizi a kvůli kterýmu mívám slastný představy o tom, jak se jednou zabiju a všichni se chytěj za nos. Já vim, asi jsem trochu pošahaná, ale kdo by nebyl, když máte tohle na talíři dennodenně po dobu několika měsíců. Je to cena za to, že nemusím řešit placení nájmu. Že nemusím opouštět místo, které pro mě bylo 24 let domovem a pořád je a které opustit nechci a nedokážu.
Přesně kvůli téhle jediné větě je ze mě troska. A nejsem si jistá, jestli se přes to někdy dokážu přenést, tím spíš, že se zdá, že ať udělám co udělám, budu ji muset poslouchat pořád. I kdybych odsud nakrásně vypadla, pořád to budu poslouchat, třeba jen po mailech nebo v telefonu, třeba jen občas, ale bude to tu pořád. Pořád budu pro naše dokonale neschopná, ať udělám, co udělám, ať se nechám sebevíc zneužívat v práci, ať pomůžu sebevíc přátelům z průseru, podle nich jsem prostě asi špatně vychovaná a k ničemu, nebo já nevím.
Podle mě mě vychovali dobře. Jsem slušná (jasně, sprosťanda, ale prostě slušná k lidem a pouštim lidi sednout v trambaji a převádim stařenky přes ulici, prostě takový ty věci, co by se měly dělat a mně připadaj přirozený). Jsem hodná. Odsekávám někdy, nesnáším dobře, když mě někdo psychicky týrá, a taková je holt moje reakce, ale jinak pořád přemýšlím, jak kde čím pomoct. Snažím se. Ráda pracuju, když je moje práce po zásluze odměněna, třeba i jen úsměvem, ale to samozřejmě do určité míry, úsměvu se člověk nenají. Ale ráda třeba pomáhám lidem, co mou pomoc potřebují a co ji ocení, nezištně, jen pro ten pocit a pro radost z užitečnosti. Mám ráda zvířátka, nebiju je. Nezabiju dokonce ani mouchu nebo pavouka, i když mám arachnofobii, nedokážu ubližovat. Trápím se, když někomu řeknu něco nehezkýho, i když si to ten člověk zasloužil. Přemýšlím, o všem, co dělám, co říkám, co kdo udělal nebo řekl mě. Až moc o tom přemýšlím. Neni mi to jedno. Nikdy mi nic neni jedno a uvnitř až moc trpím věcmi, které by možná druzí zavrhli jako nepodstatné. Řeším to a mám ideály, jsem naivní a ráda se biju za to, co věřím, že je správné, i kdyby to byla vize dost utopická, já prostě věřím, že je správné se za ně bít a snažit se udělat ty lidi kolem sebe o něco lepší.
Takže si prostě myslím, že jsem vychovaná dobře. Jen mi možná mozek funguje jinak než jim. Já nevim. Snad je to tím, že tolik čtu. Nebo jsem se tak prostě narodila. Možná se to skrývalo někde v mojí výchově. Já nevim. Já jenom vim, že asi prostě pořád dělám něco špatně a ničí mě, když nevím, co. Já nevim, co už mám dělat, abych se dočkala vděku, jenom jednoho zkurvenýho „děkuju“, jen trochy uznání, všimnutí si, že jsem něco udělala a že tu vůbec taky jsem a existuju, ne jen jako línej lempl, ale jako člověk, kterej se všemožně snaží být ku pomoci a být po ruce. A taky že jsem, sakra, kdykoli mě potřebujou. Tak kde je furt ta chyba?
Přála bych si, abych se na to dokázala vykašlat. Ale myslím, že to není v mojí povaze. I když nejsem doma, dělám to z velký části pro ně, ten život. Ta snaha být úspěšná, abych se jim zavděčila. Snad je tohle moje prokletí, snad jsem na cvokárnu prostě jen proto, že chci, aby mě naši uznávali. Možná že ani nemůžou, neprokazujou ostatně respekt ani jeden druhýmu, tak proč by měli mně?
Achjo. Cena, kterou platím za bydlení ve vlastním domově, kterej už stejně dávno neni tím, čím býval, a kde mi není dobře. Za postel, kterou nesnáším, protože v ní nedokážu spát, nedokážu usnout, trápí mě noční můry, bolavý záda, migrény a nemilá probuzení.
Ale není ta cena příliš vysoká?
Upínám se k představě svého anglického bytečku. Ta jediná mě teď drží při životě. Kromě ní mi už nic na tomhle světě nedává smysl.
P.S.: Uf, to je mi zase líp, když jsem to ze sebe dostala.
10 reakcí na „Mám pocit, že kdo nezkusil pracovat v pekařství, neví, co to práce je“
Někdy se rodičům člověk těžko zavděčí. Znám to i když v malinko jiné formě. Něco doma udělám (no jo, jsem blbeček iniciativní) a buď si toho nikdo nevšimne a když je na to upozorním, tak mi vyčtou, co všechno jsem na tom udělala špatně… Není to vždycky, ale občas to prostě udělají. To člověka bolí, zatraceně hodně – o to víc, že to jsou rodiče, kdo ho zjebal… Ale, co naděláme, ono se to nějak zlepší – alespoň v to věřím…
[1]: Právě. Kdykoli něco udělám, tak je to buď opomenuto nebo využito jako příležitost sdělit mi, že jsem to udělala špatně nebo že jsem "konečně" něco "taky jednou" udělala a že jinak nikdy nic neudělám. Obecně nesnáším lidi, co používají slova jako "ty nikdy nic" a "ty vždycky všechno". To je špatně a nemělo by se to používat. Je to lež a manipulace.
Pak má člověk mít zdravý sebevědomí. Já se vůbec nedivim, že se mi tak špatně kouká do zrcadla. Jediný, co tam vidim, je jejich zklamání. Dřív jsem to tak nevnímala, ale těch posledních pár měsíců to tak prostě cítím, nemůžu si pomoct.
Rodiče si o mně myslí dobré věci. Věří, že mám na to udělat státnice (už se blíží) a já se netěším, až je zklamu.
Takže to mám naopak: myslí si, že jsem lepší, než jaká ve skutečnosti jsem. A ty zklamané pohledy zatraceně moc ubližují.
Eh sorry ale ten první odstavec je nějaká strašně zabedněná póza, jak z jiný planety. Lidi, co studujou vysokou školu nezavřou někam do bubliny, kde je 5 let nechaj. Potkáváš toho opravdovýho života až moc, i třeba proto, že je mnohem větší sranda, vyžít z půl úvazku a do toho chodit do školy, než jen "makat".
Mě teda přijde život na vysoké reálný až dost. A život se tam v žádném případě neučí.
U mě tohle doma probíhalo v období, kdy jsem nechala práce (protože přišlo zkouškové a v práci šlo všechno do sraček) a celé měsíce jsem si připadala, že stojím za hovno čistě proto, že nemám brigádu. Vyřešilo se to tím, že jsem se přes prázdniny tak trochu nastěhovala k příteli a doufala, že jim nevadím.
Dost často je potřeba s lidma mluvit o tom, co cítíš, protože jim to nedochází. Pakliže jsou tvoji rodiče zabednění tak to asi stojí za prd, ale naši jsou taky dost kritičtí, hlavně máma, a naučila jsem ji trochu, aby mě dokázala ocenit a viděla ty lepší věci a nejen ty špatné, takže aspoň nějaké pokroky jsou fajn. Je to těžké v tom psychickém vypětí se snažit rozumně mluvit, ale u mě to fungovalo.
Ahoj, mívala jsem úplně stejný pocit, a přiznám se, že ještě pořád někdy mám. Kdybys někdy měla čas, ráda bych si s tebou popovídala, třeba přes maily, myslím si, že bychom si mohly dobře rozumět. Neboj, nejsem úchyl
[6]: Lol
Inu klidně mi napiš – mail je ve sloupku – ale nejsem si jistá, nakolik to s tím rozuměním bude. Přece jenom je to starý článek a uteklo hodně vody. Ale můžeme to zkusit 🙂
Práce v pekařství je super, až na to brzké vstávání někdy, ale člověk si na to zvykne. Já jsem v pekařství začala pracovat úplně náhodou, je to naprosto mimo můj obor, ale chytlo mě to úplně. Zaučili mě a vše bylo v pohodě..nebo jasně, začátky byly pomalejší, ale pak už jsem se do toho dostala
Kdyby tady někdo měl zájem pracovat, tak pekárna Illík má záložku kariéru, tak můžete zkusit..za to nic nedáte, třeba si tam najdete zrovna práci snů 
[8]: To by mě vážně zajímalo, co je to za podnik, že je tam práce super. Podle mě je to práce náročná, dlouhé směny, neustálý boj se zákazníky a silně podprůměrný plat. I v lepších provozovnách, kde toho stresu bylo míň, to pořád byla šílená práce a jestli ji někdo považuje za práci snů, tak to je bohužel totální blázen. Ale dobře mu tak.
[8]: čau, do pekárny Illík si chodím každé ráno pro svačinu, jak vypadá výroba je OK? Chuťově mají pečivo senzační, moc si ho brát domů z práce by byla hezká představa