Fireshow a slet bubeníků, 19. 9.

Ovšem i přesto jsem se tam vydala, to bylo totiž tak – minulý pondělí, nebo co to bylo za den, jsem si koupila svoje první a velice dlouho chtěné djembe. Celá nadšená jsem si ho přinesla domů a druhej den projela youtube pro nějaký tutorialy a podobně, abych vůbec věděla, jak na to hrát. Ale když jsem to tak viděla, rozhodla jsem se, že kvůli tutorialům jsem si to nepořídila, a že chci bubnovat. To se samozřejmě nedá dělat doma o samotě, nebo ne že by nedalo, ale za moc to nestojí, tak jsem si včera vzpomněla, že by bylo fajn zajít zase na nějakou fireshow, jako jsem před časem byla na Parukářce neboli Křížku. Chvilka googlení odhalila zajímavou skutečnost, že jedna taková se koná právě toho večera ve zmíněném parku Židovské pece. Jeden Facebook vládne všem, tak se mi v krátkém čase podařilo sehnat dva nadšence pro spontánní rozhodnutí a za nějakou hoďku a půl jsme se už sešli v parku, kde to už docela žilo.

Stručně řečeno, atmosféra byla skvělá, i když zezačátku trochu váhavá – hlavně teda pokud jde o bubeníky, kteří se od sebe distancovali jako by se neměli rádi a každý si hrál po svém. Po pár minutách se to ale slezlo všechno dohromady, objevili se lead drummeři, tzn fakt hustí týpci s velkýma bubnama, na který už se fakt dá hrát jako že hrát a ne jako že dělat, že hraješ, a rozjelo se to. Dalo mi práci nějak to svoje slůně opanovat, držet ho ve správné poloze mezi nohama, aby znělo a abych ho slyšela. Komplikoval to déšť, kterej sice trval jenom chvilku, ale stihl zkropit trávu, takže jsem během chvilky měla mokro v botách a zavlhlý kalhoty mě taky netěšily, ale přítomnost ohně a hudby to příjemně vyvažovala, o milé společnosti nemluvě. I když je fakt, že jsem se s klukama zase tolik nebavila, když jsem se snažila přijít na to, jak se na ten vynález vlastně hraje, a chytit rytmus způsobem, který nebude naznačovat, že to držim v prackách v podstatě prvně.

Nakolik se mi to povedlo, nevím, nikdo mi žádnou recenzi neposkytl, ale fakt je, že jsem hrála a hrála jsem skoro celou dobu – což bylo přibližně od půl devátý do půlnoci. Není se čemu divit, že mi totálně otekly prsty a ke konci už hra nebyla možná, protože jsem je měla prostě příliš omlácený a prokřehlý – ona totiž byla fakt kosa.

Je škoda, že jsem se k tomu kroku, totiž koupit si to djembe, odhodlala až takhle pozdě. Kdybych to udělala dřív, mohla jsem strávit celý léto na těchhle srazech, který se konaj každou chvíli, a nemusela jsem na ně narazit až teď, kdy zbývají tak možná dva tři slety do oficiálního ukončení sezóny. Protože jako v tý klendře se fakt nedá bejt, nemluvě o tom, že se dřív stmívá, lidi chtěj spát a každou tu akci rozeženou policajti. Ale na to jsou tyhle lidi asi zvyklí. Zabrat se do zvuku afrických bubnů je totiž neskutečně snadná věc a bolest nebolest, zima nezima, člověk by bubnoval a tancoval a nechal se unášet rytmem třeba do rána, o lítajících ohních nemluvě.

Přiznám se, že ty jsem moc nesledovala. Jen matně jsem vnímala jejich přítomnost, teplo a světlo, který snad jediný je mým očím skutečně příjemný – jinak jsem si vyvinula docela silnou intoleranci pro denní světlo, o bledejch zářivkách a žárovkách nemluvě, ty vyloženě nenávidím. Jediný, co opravdu můžu, je záře ohně, obklopená tmou. Zvláštní.

Navíc mi přišlo, že tentokrát toho nebylo ani tolik k vidění jako třeba minule na Křížku. Ovšem tam bylo taky asi víc aktérů a bylo větší teplo, takže dýl vydrželi a předváděli neskutečný kousky – jako ta slečna, která to uměla snad se všim, počínaje běžnýma hořícíma poikama přes tyče, co si nechala rolovat po zádech nahoru dolu, jako by to nic nebylo, až po obruče, kterejma kroužila po rukách, po těle i po krku. A vůbec tam bylo nějak víc slečen. Ze včerejší noci mi vlastně utkvělo jen málo lidí – týpek s tyčema, kterej se poměrně brzo svlíknul do polonaha, asi mu bylo teplo. Pak strašně krásná blondýnka s obručí, která ale točila tak dvě minuty a pak to zhasla. Strašně rozkošnej klučina s jedájským copánkem, kterej to fakt uměl s poikama a dělal s nima ohromný věci. A pak takovej polovyholenej dredař, ale toho si pamatuju v podstatě jenom kvůli tomu účesu 😀 Jo a ještě týpek v cyklistický helmě, kterýho jsme nikdo nepochopili. Měl tu helmu nandanou celej večer, kdovíproč. Asi aby mu nebyla zima na hlavu.

I přes tu zimu a mokro to ale každopádně byla skvělá akce a doufám, že se mi podaří jít ještě na ty příští, než udeří faktický mrazy – příště si ovšem rozhodně beru sedátko z t-mobile, deku a oteplováky. O grogu v termosce nemluvě.

Slůně se na mě dívá trochu nerozluštitelně, tak nevím, jestli se mu ten nářez líbil. Fakt je, že dostal dost na pamětnou a k tomu jsem ho ještě pokřtila vlastní krví, když jsem si zubama urvala kus kůže z ukažováčku, až mi z toho začala téct červená. Když jsem se pak na ten buben podívala v tramvaji, vypadal dost děsivě, posetej červenejma tečkama 😀

No, nikdo nemůže říct, že by to zasvěcení neproběhlo řádně. Jen snad polít mešním vínem a prohlásit Slůně za oficiálního přírůstek do rodiny mých hudebních nástrojů. Pravda, teď už mám v podstatě všechny, který jsou zapotřebí – petrofa, elektrický klávesy, basu, elektriku (byť půjčenou), djembe, flétnu, panovu flétnu a maracas. Ještě tak mít nějaký to nahrávací zařízení. Nebo umět aspoň na jeden z nich fakt dobře hrát 😀 Ale tak to snad přijde, rozhodně se snažim.