A máme tu další příspěvek do čtenářského deníku a přemýšlím, že ty otázky nějak upravím nebo že to udělám nějak jinak, protože stávající osnova mě přestává bavit.
1. Proč právě tahle kniha?
Protože Clarke a navíc byla tenká, dost tenká na to, abych si věřila, že ji stihnu přečíst a hlavně že se ji přiměju přečíst do konce, i kdyby mě moc nebavila, což se mi u Clarkea taky stává. Někdy je prostě až příliš detailní ve věcech, který mě přece jenom nezajímají tolik.
(enter)
2. Stručně definujte knihu
Podmořský život v budoucnosti a jedno i dnes aktuální morální dilema. Najde se k němu v budoucnosti řešení? A dokážeme ho přijmout skutečně tak „snadno“ jako veřejnost v knize? Jsme v řešení současných globálních problémů skutečně omezeni jen technologií? Dokážeme je v budoucnosti snadno vyřešit? Najdeme pak jiné nebo bude vše dokonalé?
3. Co mě nejvíc bavilo
Franklin. Byl pro mě trochu záhadou, nedokázala jsem si ho přesně představit, proto pro mě celou dobu byl dost abstraktním člověkem bez tváře a dokonce bez věku, ale to mu neubralo na atraktivitě (jakožto postavě). Už pro jeho osobní historii, pro trauma, o němž se zprvu dozvíme jen málo a toužíme ho rozlousknout a přijít na to, co za tím vším je.
Pak se člověk musí vypořádávat s myšlenkami, co by dělal on ve stejné situaci? Působí to dost na psychiku, alespoň já se do toho dokázala velice snadno vcítit a musela jsem přemýšlet, jaké to asi bylo, zažívat všechny ty věci. Což je autorovo vítězství.
Bavili mě přerostlí mořští živočichové. Nevím přesně proč, ale mám na ně úchylku. Velryby a všechny další potvory, už první „mazlíček“, objevivší se na scéně, s nímž se musí vypořádat Franklinův instruktor Don, mě uchvátil.
Jednotlivé kapitoly byly ukončovány přesně jako kdyby to vycházelo někde v časopise jako příběh na pokračování. Poslední věta mě vždycky přinutila horečnatě obracet stránku, abych objevila odpověď na vyslovené otázky a náznaky, abych se dozvěděla víc. Další autorovo vítězství.
Bavily mě detaily a pomalý postup první poloviny a rychlé přeskakování času v polovině druhé. Autor to mohl rozepsat na pět tlustých svazků, místo toho se ale rozhodl přeskočit nedůležité a najednou se ocitl o pět nebo o sedm let později – popisoval totiž jen některé důležité body, přičemž zanechal dojem, že i mezitím se mohly dít zajímavé věci. Ale ty nebyly hlavní myšlenkou, tak byly vypuštěny.
Bavilo mě nečekané morální dilema, nadnesené v druhé části knihy. Pořád jsem si říkala, o čem to vlastně bude, co bude hlavním tahounem, hlavní myšlenkou, a tohle jsem nečekala. Každopádně zrovna pro mě to bylo hodně zajímavé, myšlenka, která mi nadzvedla obočí a řekla jsem si „hmmmmm“.
Celé to perfektně odpovídalo mojí čtenářské lenosti. Nemusela jsem přeskakovat stránky, bylo jich jen pár a v nich bylo nahuštěno to nejzajímavější, jako by to byl výběr toho nejlepšího a ne celá nudná bichle.
(enter)
4. Jedna věc, co mi vadila
Příliš rychlý a strohý závěr. Čekala jsem něco propracovanějšího, skoro mi to přišlo, jako by se Clarke dotknul luxusní myšlenky a vzápětí od ní utekl, aniž by ji dotáhl do konce. To mě jako čtenáře nakrklo a dožadovala bych se pokračování, kdyby to bylo možné a k něčemu. Asi z toho důvodu uberu hvězdičku, protože si myslím, že ještě tak dvě tři kapitoly by to sneslo. Ale všechno to před závěrem bylo dost dobré. Ne úplně dokonalé, ale dost dobré.
Moje hodnocení: ****
1 komentář u „Hluboké pastviny, Arthur C. Clarke“
Môj obľúbený autor je momentálne D.Hevier a jeho "Správca podstaty". Páči sa mi aj Ivan Kolenič – "Nožnice" (dosť drsné čítanie). Pavol Rankov "My a oni, oni a my". Všetko také novšie veci.. Jerofejevova "Moskva-Petušky" je staršia záležitosť, ale stojí za povšimnutie. Milujem miniromány.. Pri nich sa človek nemusí báť, že ich nedočíta do konca, keďže sú také krátke.. Neznášam S.Kinga!!!