Mám vymydlíno

Tak jsem si navrhla novej design. Ten stávající mě už pekelně nebaví. Jak se blíží podzim, čím dál tím víc cítím, že to chce změnu. Tenhle byl takovej jarní, ekologickej, svěží… což jsou přesně věci, který momentálně necítím a přijde mi, že ty chmurný myšlenky v něm správně nevyznívaj. A navíc mě přestala bavit ta jednobarevná nuda. Krize, znáte to.

Jenže to bych ten design ještě musela umět zprovoznit. Bejvaly časy, kdy jsem si uměla vymyslet skoro cokoli. No to přeháním, ale s css jsem se naučila pracovat celkem rychle a lidi, co byli ještě větší zoufalci než já, ke mně chodili pro radu. Měla jsem na to dokonce založenou poradnu. To už je ale dávno, dneska mám radost, když změnim barvu blbýho rámečku pomocí html. Jsem fakt zoufalec. Help wanted.

Poprvý přemýšlím o dvou meníčkách. Nahoře bych měla rubriky, vlevo nějakej ten profil a odkazy na ty lidi, co si podle mýho zasloužej, aby jejich odkaz někde takhle visel. Celá tahle touha po změně v podstatě pramenila právě i z toho, že mě irituje, jak mám ty odkazy vyřešený teď, vysloveně se mi to znelíbilo. Ačkoli vůbec nepochybuju, že i tenhle design by mě po chvíli omrzel, chtěla bych to aspoň zkusit.

Hrozně mě štve, že si to všechno dokážu navrhnout tak maximálně v Malování.

Jsem dneska úplně vymydlená. Celej víkend jsem mluvila anglicky, v krámě bylo cizinců jak nasráno a v neděli přes poledne, přibližně minutu poté, co se vedoucí rozhodla odejít „na chvilku“ dolů (známe ty její chvilky) mě zavalila lavina britů (nebo co jsou, nepřišla jsem na to, vypadaj jako briti, ale u části z nich mi přijde, že angličtina rozhodně neni jejich rodným jazykem), co k nám chodí poměrně často a z nichž by člověk umřel. Taky že jsem málem umřela. Chtělo se mi brečet, po tom všem – těžkej pátek a sobota – tohle a já na ně zrovna musim bejt totálně sama. Obsluhovala jsem je snad věčnost a přišlo mi, že ta fronta nikdy neskončí, a když skončila a vedoucí se vyvalila ze zázemí, cítila jsem se nesmírně unaveně a přetaženě. Měla jsem chuť se zhroutit a začít brečet, protože teď už konečně můžu. Přitom mi samozřejmě docházelo, že teď už to nemá smysl, naopak můžu bejt ráda, že je ta banda za mnou a že jsem je všechny odbavila bez dopomoci. Ale nějak jsem moc ráda nebyla. Chtěla jsem jít spát. Prostě únava.

Nijak mi nepomohlo večerní uklízení, který místo obvyklý půl hodiny trvalo hodinu a čtvrt a téměř celou tu dobu jsem nahoře byla sama, protože šéfová si dole dělala nějaký tabulky, počítala kasu a kdovíco tam dělala. Bylo mi oznámeno, že „je třeba“ dneska pořádně vydrhnout podlahu, což v praxi znamenalo nalejt si do kýblu s vodou jakousi blíže nespecifikovanou žíravinu a ty černý dlaždice vydrhnout doběla. Ta sračka mi šplouchala na kotníky, když jsem tím mopem jezdila sem a tam a špína z podlahy tekla v takovym množství, že jsem ten kýbl musela vyměnit snad dvacetkrát a stejně jsem furt jenom roztírala špínu, neschopná vytřít to do čista. Už mi hrabalo. Všechno jsem to ještě rozťapávala crocsama, když už jsem se na to chtěla vysrat a nechat to napůl čistý, zjistila jsem, že na některejch místech kýbl a moje boty vyleptaly do podlahy bílý fleky, na nichž bylo poznat, že to rozhodně jde udělat líp. Zoufala jsem teda pokračovala v drhnutí a jako by to nebylo málo, ještě jsem si ten kýbl skopla a napůl vylila, takže byla ta sračkoidní voda už ale fakt všude. No když se daří…

Zabalila jsem pak vitríny a šla se dolů umejt a převlíct s tím, že to dodělám potom. Protože už jsem toho prostě měla fakt plný zuby. Ještě teď se mi vybavuje ten kretén, co se se mnou čtvrt hodiny dohadoval o tom, v čem je co (a tvářil se přitom krajně nelibě), od vedoucí jsem ten den neslyšela prakticky nic jinýho než „Hele, domluv se s nim ty, já jim nerozumim“ nebo „Já už na to nemám nervy“. Jako bych je já snad měla. Leda tak na pochodu. Nakonec mě ten kretén požádal, abych mu udělala z normálního chleba toust se šunkou a sýrem. Jako bych kurva měla nějakej chleba. Jako by bylo normální přijít do supermarketu a žádat, ať ti okamžitě objednají a dodají kleště, který jsi nenašel v regálech. Jako by bylo normální přijít do vegetariánský restaurace, prohlídnout si lístek a požádat kuchaře, jestli by mohl zajít naproti do řeznictví koupit steak a upéct ti ho s bramborem. Prostě – WTF??? Tady mám nějaký zboží, tak to kup nebo nekup, ale proč si jako myslíš, že ti budu vyrábět něco na přání? Z čeho? Jak bych to asi markovala? Já nejsem posraná továrna na čokoládu, nevyrábím lidem na přání!

Mno. Večer jsem pak ještě byla na pivu s kámoškou, ale moc mě to na duchu nepozvedlo, seděly jsme v nějakym průchodu, kde neskutečně táhlo (nechápu, proč se nemohlo jít někam dovnitř), přišlo mi, že je asi mínus dvěstě stupňů, takže studený pivo mi fakt nepíchlo, navíc jsem měla příšernej hlad, kterej jsem byla nucena zahnat hermelínem (studený jídlo taky nepomáhá, když se vám hulí od pusy kosou), bolely mě záda… no prostě už jsem chtěla bejt doma ve vaně a mít pokoj ode všeho, hlavně teda od lidí.

Dneska jsem spala do jedný odpoledne. Hurá, konečně se mi to povedlo. Doufám, že zejtra bude repete. Od tý doby si ovšem cpu do hlavy Running up that hill a musím říct, že už z toho mám dokonale vymyto. Snažila jsem se dneska bavit s Nickem, ale najednou mi to vůbec nešlo. Jsem naměkko z toho, jak je to skvělej člověk a jak kurevsky úžasnou hudbu dělá, a jak se mi motaj myšlenky, nedokázala jsem je ani zformulovat ve vlastní hlavě, natožpak je sepsat. Podobně jako když se po koncertě The Feud mám přiblížit a něco jim říct. Nejsem toho prostě schopná, chci je jen obejmout, aby pocítili mou vděčnost za to, že jsou, a že jsou tak strašně awesome. Když jsem to říkala Nickovi, chlácholil mě, že jsem prostě jenom velkej fanoušek, že to je v pohodě. Já myslim, že jsem magor. Žádnej fanoušek si nepouští čtrnáct songů furt dokola deset hodin v kuse. A to ani nemluvě o tom, že polovinu z toho času jsem jen přehrávala RUTH. Prostě magor.

Cítím tvůrčí krizi tak nějak obecně. Nejen že mi nejde udělat design (spíš nevím ani kde začít), nechtělo se mi dneska ani hrát (i když za to vděčím zmrzlým prstům, fakt máme doma kosu, nebo jsme aspoň měli než máma zatopila, ale to taky neudělalo zas takovej rozdíl. Já bych si prostě fakt ráda zvykala na zimu pomalu, co je tohleto sakra za nápady, že máte jeden den třicet a druhej dvanáct stupňů? Moje tělo ani moje psychika to nějak nedávaj :P), psaní mi taky nejde – když už píšu, vyzní to hrozně depresivně, a ačkoli mám hlad, nemám ani chuť na jídlo.

Vážně-nesnáším-„tetu Bětu“. (Nemluvě o tom, že to je fakt hroznej pojem) Achjo. Někdy je fakt na nic bejt ženská. Když s váma furt mlátí emoce a nic vás nebaví a nic se vám nechce. #posraný hormony, už aby to přešlo.

Uživatelé Twitteru, taky máte touhu hashtagovat pokaždý, když něco píšete?

Vlastně můžu bejt spokojená. Včera jsem vedoucí řekla, že až přijdu domů, vymlátim si mozek z hlavy poslechem kvalitní hudby furt dokola. Což jsem udělala. Už ani nevim, co jsem jsem přišla dneska sdělit. A rozhodně se tu nedá mluvit o nějaký souvislosti myšlenek, vlastně obecně o nějakejch myšlenkách 😀 Target reached.